35. Anglické chmelové známky

Fenomén anglických chmelových známek je u nás zatím zcela neznámý. Ačkoliv jsou některé známky značného stáří, nezachytila z nich jedinou ani rozsáhlá práce význačného pražského numismatika XIX. století Josefa Neumanna orientovaná na měděné mince, žetony a kovové známky, jejíž čtvrtý díl je zaměřen na ražby z britských ostrovů zejména anglické[1]. Chmelové známky z Albionu mají mnohé společné rysy s českými i německými známkami a současná literatura jich uvádí kolem jednoho tisíce druhů. Známek je ale v privátních sbírkách podle některých odhadů možná až čtyřikrát více.

Chmel se začal pěstovat v Anglii, kam byl importován z Holandska, začátkem 16. století. Alan C. Henderson v katalogu chmelových známek z Kentu a Sussexu uvádí letopočet 1524[2]. Již v 18. století si rozmach chmelařství v Anglii, soustředěném převážně v hrabstvích Kent a Sussex na jihovýchodě a Hereford a Worcester na západě, vynutil nezbytné využití přespolních česáčů. Ti byli odměňováni za každý načesaný bušl chmele známkou, která byla na konci kampaně vyměněna za hotové peníze[3]. Chmelové známky se v Anglii užívaly mnohem dříve než u nás nebo v Německu. Anglická literatura uvádí interval od poloviny 18. století do roku 1940.

Nejstarší anglické chmelové známky byly olověné odlitky označené hodnotami v pencích, které tvořily série nominálních hodnot podle mincí, které se vyskytovaly v soudobém peněžním oběhu, od jedné penny přes sixpenci, shillink (12 pencí), halfcrown (2 shillinky a 6 pencí), crown (5 shillinků=60 pencí) a half sovereign (10 shillinků=120 pencí). Pozdější série zprvu napodobovaly tuto škálu na známkách pro 1, 6, 12, 30, 60 a 120 bušlů. Cena za načesaný bušl (36,3 litru) byla stanovena na začátku sezóny. Ostatní série od jednoho do pěti, respektive šesti byly běžnější ve východním Kentu, kde se sklízelo do košů o šesti nebo sedmi bušlech. Existovaly také série známek, jejichž nominální skladba byla plodem neomezeného důvtipu a fantazie místních farmářů.

Z ikonografického hlediska je velký podíl anglických chmelových známek poměrně jednoduchého provedení. Známky nesly pouze vydavatelovy iniciály nebo v některých případech jeho celé jméno, méně často je uváděn název nebo jen počáteční litery názvu farmy a obce. Známky byly vyráběny pomocí raznic - puncováním na olověném nebo cínovém plechu (5%), odlévány z olova nebo zvonoviny (63%), raženy v odborných závodech (30%), ryty nebo i tištěny na papíře. Materiály k výrobě chmelových známek z Kentu byly zastoupeny takto: 56% Pb, 19% olověné slitiny (pewter nebo bílý kov), 7% mosaz, 6% Zn, 3% Cu a zbývající 1% pak mědinikl, ocel, bronz a kost.

Detektorová prospekce v poslední době přidala k již známým známkám řadu dosud neevidovaných exemplářů, které byly nalezeny a popsány členy Romney Marshland Metal Detectoring Clubu. Naneštěstí většina olověných známek zapadne mezi farmářskými emisemi známek vyrobených k jiným účelům a mohou tak jen zřídka být blíže určené, ačkoli díla Mitchinera a dalších umožňují použít určité formy hrubého datování na základě analogie vzhledu.

Pozoruhodné je u anglických chmelových známek jejich datování, zejména vyšších nominálních hodnot. Uvádí se, že datovaných je okolo 10%, na rozdíl od pouhého 0,1% u českých chmelových známek. Letopočet kromě datace ražby se bude patrně někdy vázat k jiné události s ním spojené. Může být rokem založení farmy nebo datovat přesně dobu, kdy se na dané lokalitě začal pěstovat chmel. Jedna z nejstarších anglických chmelových známek má vročení 1767 a označení Godinton Hop Token na jedné a přísloví No Pains no Gains, které je obdobou přísloví Bez práce nejsou koláče. (Henderson 536) Roku 1767, který byl mimořádně příznivý pro chmel, navštívil Godinton v období vrcholící sklizně chmele Jeho ctihodnost Thomas Harrison, hlavní právní zástupce koruny a generální advokát na Jamaice. Byl ohromen pro něj neznámou scénou rušné práce tolika lidí podílejících se na sklizni. Po svém návratu do Londýna na památku chvil, které mu přinesly tolik potěšení, nechal vyrazit 500 těchto mosazných známek a poslal je Johnu Tokeovi, majiteli farmy.

K evidenci odvedené práce při sklizni chmele nesloužily v Anglii výhradně známky. Zajímavostí a patrně anglickou zvláštností bylo lokálně užívané zařízení zvané tally sticks, což byly dřevěné tyčky, na které se zářezy zaznamenávaly pracovní výkony.

Základní soupis anglických chmelových známek vydal v roce 1990 Alan C. Henderson - Hop Tokens of Kent and East Sussex. Jeho dva předchůdci, E. H. Clark a reverend R. W. Acworth, vydali časopisecky první odborné práce o chmelových známkách již před druhou světovou válkou. Konec oběhu a užívání chmelových známek k evidenci odvedené práce v Anglii přinesly pickers books, pracovní knížky zavedené v roce 1940, kam se zapisovaly pracovní výkony česáčů zvaných anglicky hoppers. Známky, které s koncem jejich užívání představovaly už jen kousek kovu, byly roztavené a použité na výrobu střeliva do pušek nebo vykoupené jako kovový šrot.

Expozice anglických chmelových známek lze zhlédnout podle sdělení anglických badatelů v muzeu Maidstone v Kentu a ve The Fitzwilliam Muzeum of the University of Cambridge, které má zajímavou kolekci chmelových známek z Kentu. Tu si lze prohlédnout prostřednictvím Internetu.

Za podklady k tomuto článku sloužila přednáška, kterou pan Duncan Pennock přednesl pro Londýnskou numismatickou společnost v roce 2005.

Vyobrazené známky: 1. Sir Anchitel Asburnham, Broomham, Guestling – olověná slitina, klipa 16,5x16,5 mm; 2. Benjamin Leigh Smith, Crownham Manor, Westfield – olověná slitina Ø 33,5 mm; 3. Charles Levett, Exden Hop Farm, Newenden - olověná slitina Ø 23 mm; 4. Henry Richardson, Church House, Brede – mosazná slitina Ø 18,5 mm; 5. Phil S. Bach, Wintercott – jednostranná mosazná strojní ražba 21,5 x 28 mm; 6. Walter. J. Smith, Great Worsham Farm,  Bexhill - mosazná strojní ražba Ø 23 mm, razila firma Daniell Maker Birmingham.

                          obr. 1                                                              obr. 2

                          obr. 3                                                            obr. 4

                     obr. 5                                                         obr. 6

                                                                        © Marek Cajthaml 2012