Domovská stránka Muzem Žatec Hlavní budova Muzem Žatec Žatecké osmičky – k historii regionu trochu jinak

Žatecké osmičky – k historii regionu trochu jinak

V letošním osmičkovém roce budete na stránkách našeho muzea nacházet postupně sérii článků nejen k žateckým osmičkám. Dozvíte se, co se stalo v regionu ve vybraných letech s osmičkou na konci. Chybět nebudou souvislosti s velkými dějinami.

Články psané „trochu jinak“ doplní obrazový materiál, který přiblíží, co vše se skrývá v našem muzeu v depozitáři k jednotlivým výročím. Forma článků vychází z dlouholetých pedagogických zkušeností, zážitků i fantazie jejich autorky, dnes muzejní historičky. A samozřejmě hlavně z historických událostí, které se skutečně staly.

Jednotlivé události: Požáry, Únor 1948, Revoluce 1848, Bitva u Želenic 1438, Vysvěcení kaple sv. Jana Nepomuckého v Žatci 1728,

 
Nejen „osmičkové" požáry 18. století
„Tati, co s dělo u nás za Marie Terezie a Josefa II. Mám referát na historický seminář," položil zase jednou Pepíček otázku svému tatínkovi historikovi. „U nás kde?" upřesnil si dotaz obětavý rodič, zvyklý na podobné dotazy svého zvídavého synka. „ V Žatci. Co se dělo v Čechách, máme v učebnici. A něco jsem viděl v televizi v tom filmu." „A chceš zase osmičkové roky?" vzpomněl si vědec na osmičkovou mánii roku 2018. „Když budou, hodí se, aspoň to nebude taková otrava."
„To abych ti našel rovnou nějaké pohromy! Stejně dneska člověk o ničem jiném neslyší." „Třeba povinnou školní docházku?" neodpustil si rýpnutí Pepíček. „ A nechtěl jsi regionální dějiny? Takhle tereziánská pohroma byla jaksi nadregionální!" nedal se otec. „Dobrý!" pokýval uznale hlavou Pepíček. „Tak co tam máš?" „ Právo pořádat další výroční trh, to dala městu Marie Terezie roku 1746. Tam žádná osmička není. A pohroma taky ne. Pak tu máme jedno obsazení město Francouzi a nějaká ta tažení Prušáků, víš, jak Marie Terezie válčila, aby si udržela korunu. A vida - požáry, ty si ve městě v tomhle století pěkně zařádily. Ani války k tomu nepotřebovaly. Stačila lidská nešikovnost a nepozornost. Například už za tatínka Marie Terezie roku 1738, teda dva roky před tím, než nastoupila na trůn, zapálil jakýsi voják svou neopatrností při manipulaci s raketou dům pana Linxweilera u Kněžské brány proti kostelu. Odnesl to kostel, děkanství i nová škola. Taky budova Lorety, která stála před dnešním pivovarem, a celkem třicet domů kolem Žižkova náměstí, které tehdy náměstím ještě nebylo. Chytly i domy na dnešním náměstí 5. května, kde se tehdy říkalo za masnými krámy. Žár byl tak velký, že se roztavil i zvon. Do kostela si pak půjčili ten od sv. Prokopa. Byl ale zničen hned při dalším velkém požáru roku 1767 stejně jako nový velký zvon. Roku 1767 byl znovu poškozen kostel i radnice se starými hodinami, shořela stará škola, Mlynářská branka, stará Libočanská branka, strážnice v místě dnešní chmelničky, masné krámy... Vyhořely všechny domy na obou stranách náměstí. Celkem bylo zničeno 144 starých domů ve vnitřním městě a devět v Mlynářích. Požár vznikl opět neopatrností jednoho jediného vojáka, který usnul v seně s otevřeným ohněm." „ A jemu se stalo co?" „Nic. Nasedl na koně a zmizel."
„A tady máš další osmičku: Přesně rok po tomhle ničivém požáru 4. října 1768 měšťané uspořádali děkovné procesí, které šlo z děkanského kostela ke klášteru kapucínů." „Jo, to si pak opíšu nebo ofotím." přikývl Pepíček.
„A co hrozilo, kdyby toho pachatele chytili?" optal se ještě. „Vězení, v tom lepším případě." odtušil pohotově otec. „Žháři nebyli nikdy v oblibě. Třeba služka, která v Žatci úmyslně založila požár v červnu 1784, skončila ve vězení na Špilberku. To už bylo za vlády syna Marie Terezie Josefa II. Nastoupil na trůn roku 1780." „Služka? A proč zapálila?" „Protože dostala od své paní facku za to, že se toulá po nocích. Nebylo divu, že se jiná, ovšem neúmyslná, pachatelka dalšího městského požáru přiznala až na smrtelném loži. 5. května 1788 začalo hořet na Horním Předměstí, v dnešním č.p. 295. V historii města se píše, že shořela celá jižní a východní část vnitřního města až ke kostelu. Celkem to bylo 202 domů a 26 obecních budov, včetně děkanství, radnice nebo známé hospody U Bílého koníčka, co stávala v místech dnešního divadla, shořela i kasárna a věže kostela. Zapálila kuchařka, když jí chytlo sádlo a zkoušela ho uhasit vodou. Komínem prolétla jiskra a neštěstí bylo hotové." „Jak z černé kroniky! A nějaký pomník na památku těch událostí by nebyl?" „Tenkrát lidi ještě pomníky moc nestavěli, ale jedna památka tu je. Sloup ochránce proti ohni, vznikl na památku obětí požáru roku 1738 ve čtyřicátých letech 18. století." „Myslíš sloup sv.Floriána?" „Ano, ten."
„Vida, tak ten dám do didaktické aplikace!" „Do čeho že?" „Ale, máme vymyslet nějaký úkol pro spolužáky, tak budou hádat, co ty pohromy připomíná." „Hlavně neaplikujte to hašení sádla vodou!" zamračil se historik a pomalu se sklonil znovu nad svým počítačem. Pepíček se natáhl po otevřené knize, ve které mu otec nechal několik záložek. Ještě se musí podívat do muzejní internetové encyklopedie, kde všechny ty budovy tehdy stávaly. Sloup sv. Floriána už si vyfotí sám.
 
Připravila: PhDr. Milada Krausová, PhD., Regionální muzeum K. A. Polánka v Žatci

Sloup sv. Floriána na náměstí 5. května v Žatci sv_florian

 
Únor 1948

„Tati, co to byl Vítězný únor 1948?" optal se Pepíček takhle jednou navečer tatínka historika. Někdejší akademik se hluboce zahloubal. „A proč to potřebuješ vědět, Josífku?" optal se synka po chvilce. „Ale budeme se zase učit o osmičkových výročích a tohle je z těch velkých první. Teda podle kalendáře." „Hm!" zadumal se již poněkud šedivějící vědec. „Taky jsme se zamlada učili o Únoru s velkým Ú, ale něco jiného, než vy. I když..." „Jé, tati, to říkáš vždycky, když se tě ptám na něco, co se stalo v minulém století," ušklíbl se synátor. „Jenže ono to tak je," pokrčil rameny otec. „Tak já ti pomůžu! Na netu píší, že.." a syn hbitě nahlédl do svého zbrusu nového mobilu. „Že to bylo buď zneužití moci ze strany komunistů nebo legální proces podle tehdejších zákonů, který ale vedl k nástupu totalitního režimu, nebo formální záležitost, která završila plánovaný proces převzetí moci řízený ze Sovětského svazu, který však už začal dávno před Únorem." „Ten Váš net toho taky ví," zamračil se otec rodiny. „Komunisti se prostě dostali k moci a drželi se jí až do roku 1989. Vládla jen jedna strana."„Aha, něco jako menšinová vláda?" „Ale jdi mi s menšinovou vládou! Nekomunističtí ministři v únoru odstoupili, prezident Beneš tu demisi přijal, a doplnil vládu tak, že v ní byli jenom komunisti. A ti se pak postarali, aby v zemi měla vliv jen ta jejich strana. Vláda jedné strany byla i v zákoně! Spousta lidí emigrovala, přišla o práci, nebo skončila ve vězení. A taky se znárodňovalo. Třeba soukromé podnikání téměř vymizelo. Nemohlo se svobodně cestovat, protože hranice se postupně uzavřely. Hospodářství se řídilo centrálním plánem. I ve škole se muselo učit, jak komunisti předepsali. A bylo toho ještě mnohem víc... A ten Únor se slavil jako vítězství pracujícího lidu a povinně."
„A co u nás v Žatci?" zajímal se syn. Otec historik sáhl do regálu po jedné ze svých knih. Byla modrá a pěkně ohmataná. „Z hlavy ti to nepovím, není to téma, o kterém by se často hovořilo. Jasně že i tady se po únoru znárodňovalo, začalo se s tím už hned po válce. Třeba žatecký Dreherův pivovar přestal zrovna roku 1948 vařit pivo a časem se z něho stala konzervárna Fruta. Šroubárna, jejíž část v lednu 1948 vyhořela, začala fungovat jako spojené ocelárny, z plsťárny dole u řeky vznikl Mitop... Jo, tady to mám... Píšou tady, že zástupce města Žatec najdeme na manifestaci 21. února na pražském Staroměstském náměstí, kde volali po tom, aby prezident demisi nekomunistických ministrů přijal. Taky na sjezdu Ústřední rady odborů byla osmnáctičlenná delegace ze Žatce. Mnozí obyvatelé se zúčastnili aktivně generální stávky na podporu přijetí demise.... Jeden tenkrát nevěděl, co se z toho všechno vyvine. Předsedou ONV – to byl Okresní národní výbor – se dokonce nakrátko stal nechvalně proslulý Jan Zicha. Víš, to byl ten muž spojený s vyřizováním si poválečných účtů s Němci v Postoloprtech. Už v září ho ale odvolali. Předsedou ONV se pak stal Oldřich Raizik z Postoloprt a v čele místního akčního výboru Národní fronty byl František Malát. Pak začala, jak tomu říkali komunisti, „očista od buržoazních živlů", nebo taky „boj s reakcí". Kdo nešel s nimi, byl proti nim. Takže propouštění nepohodlných na úřadech, v továrnách i třeba v nemocnici." „A to se nikdo v zemi nebránil?" „Ale ano, už na podzim vznikla odbojová skupina Praha – Žatec, která připravovala ozbrojený převrat. Byl v ní i Karel Sabela, co má dneska v Žatci na radnici pamětní desku." „Hm, ti zrovna nejlíp nedopadli," vzpomněl si syn na to, jak šli s otcem kolem o prázdninách, právě ve výroční den Sabelovy popravy. „Ale aspoň to zkusili."
„A dočesná tehdy byla?" odbočil rychle k příjemnějšímu tématu. „Ale jistě, že byla, koukej, tuhle jsem psal zrovna o plakátech z dočesné a k roku 1948 tam mám hned dva. Jeden s obrázkem a jeden bez. Volil se i chmelový král." „Docela hezký, a nemáš nějaký k tomu únoru s velkým Ú? Že bych ho vzal ukázat do školy?" „Nemám, ale v muzeu by mohli mít! Většinou na něm byli dělníci, továrny nebo taky Gottwald v beranici, to byl tehdy komunistický předseda vlády." A v hlavě historika středního věku ihned naskočila básnička, kterou jako dítě ve škole musel v únoru recitovat: „A sníh se sype dál na Gottwaldovu čepici - nebo tak nějak to bylo," vybavilo se mu. „A tu dočesnou tam budou mít nejspíš taky. A teď už mne, prosím, neruš, nebo ten článek nikdy nedopíšu," zakončil rázně téma hovoru.

(PhDr. Milada Krausová, Ph.D., Regionální muzeum K. A. Polánka v Žatci)


Co měly v muzeu k tomu Únoru?
Foto dobových plakátů z roku 1948
1. Žatecký plakát z 24.2.1948 2. Regionální plakát k 20. výročí Vítězného Února 3. Oficiální plakát k oslavám Února 4. Oficiální plakát k oslavám Února II. 5. Plakát k dočesné v Žatci roku 1948
 
Revoluce 1848
„Muž, který zrušil robotu," zadumal se Pepíček při pohledu na desky ze starého žateckého Kudlichova pomníku, nově vystavené v průjezdu Staré papírny v Žatci. „Tak o tom jsme se neučili. Nebo že bych zapomněl?" Pepíček měl výhodu, neboť jeho otec byl historik a dějiny Žatce ho docela zajímaly. „To je poněkud zjednodušeno!" ozval se pozorný tatínek, bedlivě studující doprovodné texty v muzejní encyklopedii (http://www.muzeumzatec.cz/pomnik-hanse-kudlicha.html). Samozřejmě na synově mobilu, neboť on sám těmto moderním vynálezům moc neholdoval. „Však tu taky píší, že za revoluce roku 1848 podal Hans Kudlich ve Vídni návrh na zrušení roboty v parlamentu, sám by toho moc nezrušil. Ale stal se takovým symbolem doby. Sám ostatně říkal, jak jsem četl, že on neudělal rok 1848, ale že rok 1848 udělal jeho." „Pěkná skupinka osmiček," zaujal mezitím jeho syna rok položení základního kamene Kudlichova pomníku – 1888. „A dokonce i na vydání pamětní medaile tehdy v Žatci měli!" „A Kudlich tu byl i osobně! A při odhalení pomníku roku 1890 ještě jednou!" „A v roce odstranění pomníku máš taky jednu osmičku – 1948. Kronikář psal, že práce byly vykonány brigádou! Inu, německé a rakouské pomníky šly tehdy pryč všechny. Nový pán, nový mrav!" „Jo, únor s velkým Ú, o tom už jsi mi už povídal... Ale ta žatecká revoluce 1848 by mne tedy zajímala. Taky tu stavěli barikády jako v Praze?"
„Spíš se začali dohadovat, co dál. Ale třeba Adolf Seifert, který sepsal později německy dějiny města, byl právě v době revoluce 1848 v Praze. Byl členem Čtenářsko-řečnického spolku německých studentů. Žatec si žil celkem dobře, bohatl hlavně z obchodu s chmelem a mluvilo se tu hlavně německy. Měšťané si i v Žatci založili národní gardu, konaly se různé přehlídky, mše i průvody. Starosta Jelínek si ale s místními dost užil, protože byl Čech, původem z Klatov. K rakouskému císaři byl loajální. A neměl nic proti zrovnoprávnění češtiny s němčinou, což v Žatci nebyl právě populární požadavek. Některým místním vadilo, když se vyvěšovaly vlajky v bílo-červené barvě! Velká část místních vyžadovala vlajky pouze v německých barvách. Stále se cítili více Němci než Rakušany. O ty vlaječky se ostatně hádali v Žatci až do vzniku první republiky. Některým se totiž moc líbil nápad, že by se Rakousko mohlo stát přímo součástí Německa. A poslali i zástupce do Frankfurtu, kde o tom měl jednat německý sněm." „Tak to by se asi pro změnu zase nelíbilo rakouském císaři – Rakousko jako součást Německa, to by měl po koruně," zamyslel se Pepíček. „Čechům se tenhle nápad taky nezamlouval, už tak se dost dohadovali s Rakušany. Protestoval proti tomu třeba historik Palacký tzv. Psaním do Frankfurtu, i když mně osobně se víc líbí to, co napsal Havlíček - Borovský. Taky se to líp pamatuje. Počkej, kousek dám dohromady i z hlavy:

.... Německo je vaše,
Čechy ale naše, nefoukejte
nám z Frankfurtu
do slovanské kaše.

Však se Frankfurt lekne
a čepičku smekne,
až český lev
zježí vousy
a ocasem sekne.

Každý chtěl tehdy napravovat společnost, řešilo se všechno, co lidi trápilo, národnostní otázky, svoboda tisku, posílení vlivu měst, velká politika i ekonomika. Neoblíbený kancléř Metternich byl propuštěn. Mnozí byli pěkně naivní, když jim slíbili ústavu – jak tehdy říkali konstituci, mysleli si, že za ně vyřeší všechny jejich problémy. I když mnozí ani netušili, co ta „konštituce" vůbec je. Tančily se konstituční polky a pekly konstituční rohlíky. Pochodovalo se, demonstrovalo, nebo jenom diskutovalo."
„Až to bouchlo! A v Praze postavili ty barikády," přikývl Pepíček. „To už je v každé učebnici. Praha." „A generál s tím hrozným jménem, co to pražské červnové povstání rozstřílel." „Myslíš Windischgrätze?" „Jo, toho, to by si jeden jazyk přerazil!" „Ze Žatce mu za potlačení povstání přišlo taky pár děkovných dopisů. Zástupci města pak ještě zasedli v rakouském sněmu. Byla zrušena robota za náhradu, jak jsme si říkali. A pak řešili další otázky, hlavně tu slíbenou konstituci. Ale poslanci dlouho nejednali, protože nový mladý císař František Josef nechal sněm v Kroměříží rozehnat." „A kde se zase vzal sněm v Kroměříži, když zasedal ve Vídni?" „Utekl tam před vídeňskými revolucionáři! Ti si taky postavili na podzim barikády. A jednoho neoblíbeného ministra dokonce pověsili na lucerně!"
„Aha! Já jenom, že jsi říkal, že ten Kudlich navrhoval zrušení roboty ve Vídni. A z toho měli v Žatci radost?" „Těžko říct, ono to zrušení roboty – tedy vlastně poddanství, znamenalo, že město Žatec přišlo o pozemky, které spravovalo jako vrchnost. Sice dostalo peněžní náhradu, ale ta se mnohým zdála příliš nízká. Takový pozemek je beztak někdy jistější než peníze. Starostou se roku 1850 stal bývalý poslanec rakouského sněmu a příznivec německého sjednocení Karl Petrowitz. Františku Jelínkovi nějak ty jeho sympatie k Čechům nemohli zapomenout. Dneska o něm ví jen historici. A to se při tom zrovna v letech 1848 – 1849 stavělo v Žatci divadlo, což si rozhodně každé město tehdy nemohlo dovolit. Tuhle na encyklopedii o tom píší: http://www.muzeumzatec.cz/zatecke-divadlo.html " „Ukaž!" natáhl Pepíček ruku po svém mobilu.

(PhDr. Milada Krausová, Ph.D., Regionální muzeum K. A. Polánka v Žatci)

1. Dobová karikatura reaguje na odvolání nenáviděného kancléře Metternicha roku 1848. Žatec navštívil krátce roku 1837.2. Generál Windischgrätz „žere svobodomyslné Vídeňáky“. Dobová reakce na potlačení revoluce ve Vídni roku 1848.  3. Hrob rodiny Petrowitzů na žateckém hřbitově. Karl Petrowitz byl od r. 1850 žateckým starostou.

 
Bitva u Želenic 1438

Pepíček měl rád tatínkovu pracovnu. Rád si prohlížel knihy či časopisy, které si jeho otec historik nosil z knihovny. I různé kopie historických dokumentů, které si jeho otec četl raději na papíru, protože ho z obrazovky počítače často bolela hlava. Co rád neměl bylo, když nesměl na tatínka mluvit. „Píšu, Pepíčku, za chvilku!" slýchal často.
A letos tatínek psal o osmičkových výročích. Právě teď to byl článek Želenice 1438. Pepíček sice napřed četl Železnice, jak tak tatínkovi nakoukl jen letmo přes rameno, ale protože mu to bylo divné, podíval se pro jistotu ještě jednou a pořádně. Pak se zkušeně natáhl po jedné z tlustých knih a nahlédl do rejstříku: „Aha, Želenice, tady to máme. Dokonce troje. A bitva byla – u těch u Bíliny. Po skončení husitských válek. Žatečtí a Lounští stáli proti svému někdejšímu hejtmanovi Jakoubkovi Bílinskému z Vřesovic. Jakoubek podporoval po smrti císaře Zikmunda roku 1437 kandidaturu Albrechta Habsburského na český trůn. Žatec a Louny se ale přikláněly ke kandidatuře polského prince Kazimíra.... Vida, hra o trůny!" napadlo okamžitě Pepíčka v reakci na oblíbený seriál a začetl se se zájmem do téhle zapomenuté historické kapitoly. Ve škole se učili, že Habsburkové se dostali na český trůn na 300 let roku 1526. Albrecht Habsburský byl zeť císaře Zikmunda. Českým králem byl korunován právě roku 1438, zemřel ale již následujícího roku.
Staré letopisy české o bitvě u Želenic napsaly: „.... Když se král (Albrecht) v sobotu vrátil do Prahy, markrabí mišeňský (!) hned z Prahy odejel. Král přikázal Jakoubkovi Bílinskému z Vřesovic, aby ho doprovodil z Čech. Když táhli k Bílině a chtěli pak do Mostu, který byl tehdy v držení míšeňských knížat, shromáždili se proti nim mladý pan Petr Holický, syn pana Alše, pan Petr Zvířetický, Václav Carda, Absolon, Svojše ze Zahrádky a další s městy Žatcem, Louny, Klatovy a asi se třemi sty Poláků na koních a téměř nekrytě vytáhli do pole a chtěli knížata porazit. Když to uviděl pan Jakoubek, vyjel k nim; pěkně s nimi mluvil, a prosil je, aby nechali Němce na pokoji a raději se vrátili domů, protože on má od krále přísný rozkaz, aby cizince neopouštěl a doprovodil je a dal jim ochranu až do Míšně. Ale oni na to nic nedbali a panu Jakoubkovi nadávali. A tak od nich odejel, a když sešikoval své i knížecí houfy, táhl vpřed k Bílině. Když viděl, že tamti táhnou přímo proti němu, udeřil na ně se svou jízdou a porazil Žatecké a Lounské se všemi jejich houfy, a to u vsi Želenice, která leží mezi Mostem a Bílinou. V bitvě byli zajati páni Holický a Svojše a dalších pět set Žateckých i s jezdci, zabitých zůstalo na místě půl šesté stovky. Byli zajati také Absolon a Cecek, který připadl spolu s dalšími vězni panu Jakoubkovi. Ostatní zajatce odvedli do Mostu a významnější pak do Míšně. Když se to dověděl král Albrecht, radoval se, přikázal zvonit v kostelích a zpívat ‚Tebe Boha chválíme' neboť Pán Bůh to dopustil na Čechy pro jejich pýchu a lakotu. K té porážce došlo v den po Sv. Mauriciovi (23. září)."
„Co ti Češi pořád měli na těch cizích panovnících. Jako by si neuměli vládnout sami!" zakroutil hlavou Pepíček. „Rakušák nebo Polák, jako kdyby to nebylo jedno."
Jeho otec se po něm otočil od psaní. „To taky zkoušeli, vzpomeň na Jiříka z Poděbrad." „Už na tebe můžu mluvit?" zaradoval se Pepíček. „Vzhledem k tomu, že už mluvíš... Cos tam našel?" „ Ty tvoje Želenice. Tady píší, že Jakoubek byl původně husitský hejtman, dokonce velitel žatecko-lounského svazu a pak bojoval proti nim." „Jo, Jakoubek! Ten si uměl poradit. Za husitských válek shromáždil velmi slušný majetek. Nechtěl o něj přijít. Mezi bývalými husitskými hejtmany rozhodně nebyl jediný. Nějakou stranu si v tom poválečném zmatku ostatně vybrat musel. V letopisech psali, že Žateckým boj ze začátku rozmlouval." „To jsem taky četl. Ale nakonec na tom boji taky pěkně vydělal." „Vydělali i Jakoubkovi spojenci Sasové, ti míšenští, jak tam píší. Většina zajatců byla zavlečena právě do Saska." „Výkupné!" došlo ihned Pepíčkovi. „Ba. Mezi více než tisíci zajatci byl i žatecký purkmistr Lukáš. Němci si už tenkrát potrpěli na pořádek, pořídili si jmenný seznam těch zajatců. I s poznámkou, jak je kdo vlivný a bohatý. Škoda, že se nám nedochoval jeho originál. Přímo ze Žatce bylo 341 mužů! Zrovna jsem hledal, ve které edici pramenů se dá víc najít." „Edici?" „To je takový odborný přepis, někdy i s komentáři a vysvětlivkami. Tenhle starý seznam naštěstí známe od německého historika Schlessingera." „A co všechno patřilo panu Jakoubkovi, říkal jsi, že měl po husitských válkách pěkný majetek?" „Už roku 1427 se například zmocnil Žlutic. Zalíbil se mu taky hrad Kostomlaty, dokonce tak, že když ho dobýval, ani nešel na pomoc Prokopovi Holému k Lipanům, poslal jen část svého vojska. Nějakou kořist měl jistě i z husitských výprav, spanilých jízd. A hádej kam.. do Saska! Ve třicátých letech ovládal Bílinu, Kyšperk, Andělskou Horu, na čas i Ústí nad Labem nebo Teplice. I císař Zikmund ho po skončení husitských válek doporučil jako krajského hejtmana. A daroval mu další majetek..." „Asi už chtěl mít v zemi klid." „Asi. Když byl Zikmund roku 1437 v Žatci a jednalo se o tom, vyzýval k zemskému míru." „A proto se nejspíš všichni hned rok po jeho smrti porvali, kdo dosedne na jeho trůn. U těch Želenic. Nebo u Želenice?" „Už jsem viděl obě varianty." „Pak se v tom má jeden vyznat," zamračil se Pepíček. „Jdu si najít na netu, jestli tam mají pomník, docela rád bych se tam někdy podíval."

(PhDr. Milada Krausová, Ph.D., Regionální muzeum K. A. Polánka v Žatci)

Husitský klobouk. Vzpomínka na husitskou minulost města Žatce. Je součástí historické expozice v Regionálním muzeu v Žatci. Pomník bitvy u Želenic v obci s citátem z letopisů.

 
Vysvěcení kaple sv. Jana Nepomuckého v Žatci 1728
„A byl ten Nepomuk v Žatci nebo ne?" zeptal se Pepíček zase jednou svého otce historika. V jednom internetovém článku k regionálním výročím se dočetl, že jubileum letos slaví i žatecká kaple sv. Jana Nepomuckého, součást děkanského kostela. Vysvěcena byla roku 1728. Psalo se tam také, že Jan Nepomucký podle místní legendy ve městě studoval na místní proslulé škole. A vyryl tu prý i své jméno, které se dlouho ukazovalo zbožným poutníkům. Když se ale podíval na wikipedii a potom pro jistotu vytáhl z otcovy knihovny ještě jednu tlustou knihu o Janu Nepomuckém, o Žatci tam nebylo ani slovo.
 
Jeho otec položil konvičku, s kterou se právě pokoušel zalít usychající fíkus, a chvilku se zamyslel. „Takže nebyl!" ozval se netrpělivě Pepíček, zvyklý na to, že když tatínek přemýšlí, hledá nějakou taktickou odpověď.
 
„Žádný dobový pramen nemáme. Zpopularizoval to až barokní historik Bohuslav Balbín, o něm se budete učit ... Ale před některými lidmi ve městě to moc neříkej, legenda je ve městě dost vžitá. Kolegyně jednou takhle řekla na přednášce, že se jedná jen o pověst, a nepřej si vidět ty emaily..." „A co když se ty dobové prameny ztratily?" přerušil ho syn. „Třeba při těch městských požárech, jak jsme se o nich bavili." „Co shořelo, už těžko zjistíme. Ale ani mimo Žatec žádné prameny dochované nejsou. A Janův životopis už je dnes prozkoumaný dost důkladně. Ostatně už v 19. století tu teorii mnozí kritizovali. Schválně se podívej do Seiferta, ten napsal roku 1898 dějiny žateckého kostela a té legendě se věnuje také." „Když mi to přeložíš," nedal se Pepíček, který dobře věděl, že nejlepší městský historik přelomu 19. a 20. století psal knihy v němčině.
 
Druhý den přinesl z Regionálního muzea kopii stránky ze Seifertovy knihy s popisem stavby Nepomukovy kaple. Něco našel i v novějších dějinách města. Věděl např., že osmiboká kaple vznikla v letech 1724 - 1728 podle projektu Josefa Antona Jäntsche. Její hlavní výzdobu tvořil nejprve jen starší oltář Jana Nepomuckého z kostela. Ve 30. – 40. letech 18. století však přibyly oltáře další a také nová výmalba. Pod kaplí vznikla i krypta, do které se pohřbívalo až do r. 1782. Zaujala ho i zmínka, že k vysvěcení kaple došlo rok před tím, než byl Jan Nepomucký oficiálně svatořečen.
 
„Tak co je tam o té kapli?" ptal se, sotva si tatínek na něj našel trochu času. Ten sáhl po knize. „Počkej, nejsem net, co ví všechno hned. Ano, tady to máme. Tomu říkám podrobnosti, Seifert tu má, i kolik použili kamenů a cihel při stavbě, i kolik to všechno stálo. O pověsti běžné věci, že tu měl Jan Nepomucký studovat v letech 1342 – 1345 na místní latinské škole. Podle legendy vyryl do omítky na západní straně jižního opěrného pilíře, v místech vchodu na kůr celé své jméno Joannes Hassil Nepomucenus." „Pěkný vandal!" přerušil ho Pepíček. „On se jmenoval Hassil?" „Právě že nejmenoval, ostatně i to Nepomucký je poněkud pozdější. Někdy se tvrdilo, že jeho otec byl Hassil, nebo že se tak psal podle nějakého pole v Nepomuku. Bohuslav Balbín totiž označil pověst o Nepomukově studiu v Žatci ve svém spisu Bohemia Sancta za pravdivou. A nápis označil za relikvii. Ale taky o něm jenom četl, prý neměl ani všechny prameny, protože si je zrovna půjčil jeho kolega, to jsem zase našel někde jinde. Ale i to stačilo. Zbožní Češi pak nápis samou úctou málem zničili. Žatečtí ho pak dali pod sklo. A i to sklo, věřící líbali. Z ulice k místu vedly schody, máme i jednu starou rytinu z počátku 18. století, takže víme, jak to místo vypadalo." „A proč tam ten nápis teď není?" zajímalo logicky Pepíčka. „Protože už ve dvacátých letech 18. století arcibiskupská konzistoř měla dost toho, co se v Žatci tvrdilo, protože pro legendu nebyly doklady. Nařídila nápis zazdít a ukončit místní poutě. Místní se jich ale nechtěli vzdát a vymysleli skvělé řešení. Postaví Nepomukovi kapli! Přispěli na ni místní zbožní měšťané. Základy pomáhali kopat vojáci ze žatecké posádky. Seifert pak píše ještě, že pověst o Janově studiu v Žatci byla jen „zbožný podvod." „A jak to zdůvodňuje, když to místní neradi slyší teď, co teprve tenkrát?" „Uvádí tři důvody. Jednak, že už je známo jméno Nepomukova otce, který se nejmenoval Hassil, ale Velflín (latinsky Welflini). Pak také píše, že se takový nápis nemohl uchovat přes 300 let a hlavně, že by ho tenkrát nenapsal latinkou, ale gotickým písmem." „To je teda pěkná detektivka! shrnul Pepíček. „Ale kaple to je pěkná. Viděl jsem ji na muzejních stránkách i na starých fotkách a pohlednicích. http://www.muzeumzatec.cz/chram-nanebevzeti-panny-marie.html
A mám ještě jednu, kterou tam nemají."
Pohled na kostel s Nepomukovou kaplí za první republiky. Hošťálkovo náměstí tehdy neslo název Ackermannovo.

PhDr. Milada Krausová, PhD., Regionální muzeum K. A. Polánka v Žatci

Kalendář muzeum ŽatecMěsíční program
Kalendář muzeum ŽatecOtevírací doba
Hlavní budova + Křížova vila
ÚT - PÁ: 9.00 - 17.00
SO - NE: 13.00 - 17.00
PONDĚLÍ: ZAVŘENO
/POLEDNÍ PŘESTÁVKA: 12.00 - 12.30/
Poslední prohlídka v 16.30
 
Pracoviště Stará papírna
ÚT - PÁ: 9.00 - 17.00
SO: 13.00 - 17.00
NE a PO: ZAVŘENO
/POLEDNÍ PŘESTÁVKA: 12.00 - 12.30/
Poslední prohlídka v 16.30
 
Ve všech budovách zavřeno
o svátky a 31.12.

 
 overeno
 
Kalendář muzeum ŽatecVstupné
Vstupné: Hlavní budova a Křížova vila
prohlídka jedné budovy
jednotlivci: základní 30,- Kč, snížené 20,- Kč, rodinné 60,- Kč
hromadné výpravy: MŠ á 5,- Kč, ZS,SŠ a VŠ á 20,- Kč
 
prohlídka budov RMŽ a KV
jednotlivci: základní 45,- Kč, snížené 30,- Kč, rodinné 100,- Kč
hromadné výpravy: MŠ á 8,- Kč, ZŠ, SŠ a VŠ á 30,- Kč
 
vstup zdarma
AMG, ZTP, novináři (po předložení průkazu)
děti do 6 let
 
Vstupné: Stará papírna
zdarma
 
kontakt HLAVNÍ BUDOVA
Regionální muzeum K. A. Polánka
Husova 678
Žatec 438 01
IČO: 00360805
 
telefon
608 200 697
email
rmz@muzeumzatec.cz
bod
mapa

přejít na Facebook

 

kontakt KŘÍŽOVA VILA
Regionální muzeum K. A. Polánka, pracoviště Křížova vila
Zeyerova 344
Žatec 438 01

telefon
774 192 414, 415 710 389
email
vilakriz@muzeumzatec.cz
bod
mapa

přejít na Facebook

kontakt STARÁ PAPÍRNA
Regionální muzeum K. A. Polánka
pracoviště Stará papírna
Volyňských Čechů 733
Žatec 43801
 
telefon
email
 
bod
Používáním tohoto webu souhlasíte s ukládáním cookies, nezbytných pro dobré fungování webu.