Dětmar z Merseburku
Thietmar z Merseburku (počeštěně Dětmar) byl biskupem v severoněmeckém městě Merseburk (Merseburg). Na počátku 11. století napsal kroniku, která nebyla nikdy dokončena. Najdeme v ní také první písemnou zmínku o městech Žatci (1004) a Plzni (976).
Dětmar se narodil 25. července roku 975 jako prostřední z pěti synů hraběte Siegfrieda z Walbecku a Kunhuty ze Stade. Byl tedy šlechtického původu. Protože byl jedním z mladších synů, bylo možné, aby se věnoval duchovní dráze, jak bylo tehdy časté.
Dětmar byl menší postavy, ne právě rytířského typu. V mládí navíc utrpěl zranění (přeražený nos), tvář mu prý hyzdil i hnisající vřed.
Jeho církevní kariéra byla rychlá, k čemuž mu dopomohlo nejen jeho nadání, ale i příbuzní a další vlivní známí. Již v šestnácti letech se stal kanovníkem metropolitní kapituly v Magdeburku. Oblíbil si ho i magdeburský arcibiskup Tagin, který měl vliv u královského dvora. Roku 1009 se Dětmar stal (na Taginovu přímluvu) biskupem v dosud poněkud zanedbávaném severoněmeckém Merseburku v magdeburské diecézi. Podle quedlinburských análů Dětmar zemřel dne 1. prosince 1018. Vysvěcení renovovaného merseburského dómu se už nedožil. V jeho boční kapli je dodnes k vidění Dětmarova hrobka, na které jeho následovníci umístili vedle epitafu ve 12. století oslavný latinský nápis s výzvou, aby zásluhy tohoto muže nebyly nikdy zapomenuty.
Při psaní o českých dějinách postupoval Dětmar zcela logicky vzhledem k tomu, že byl Sas. Zajímalo ho vše, co dokreslovalo vztah Přemyslovců k saské otonské dynastii. Psal tak např. o vraždě svatého Václava, kterou chápal jako vyvrcholení sporu o to, zda se české knížectví bude orientovat na Sasko, což Václavův mladší bratr Boleslav odmítal. Dětmar neopomenul ani nástup polského chráněnce Vladivoje na pražský stolec. Opilec Vladivoj složil na konci roku 1002 slib věrnosti v Řezně, ale již příštího roku se upil k smrti. Složení slibu věrnosti bylo v očích saského kronikáře naprostou samozřejmostí a nutností. Odsoudil proto Poláka Boleslava Chrabrého, který tak, když se stal roku 1004 českých knížetem, odmítl učinit. Vylíčil rovněž tažení Jindřicha II. do Čech roku 1004, které vedlo k vyhnání Poláků. Na český knížecí stolec se dostal (volbou Čechů) Jaromír Přemyslovec. Již roku 1012 se však zmocnil českého knížecího stolce Jaromírův mladší bratr, ambiciózní Oldřich. O změně na českém trůnu se tehdy jednalo na sněmu v Dětmarově Merseburku, kde se nakonec štěstí a královská přízeň poněkud nečekaně přiklonily na stranu Oldřicha, který zůstal vládcem v Čechách. Zajímavostí je i zvyklost Dětmara vysvětlovat Němcům, co znamenají některá česká jména.
Originál Dětmarovy kroniky se nám nedochoval kompletní. Kniha (Drážďanský rukopis) byla poškozena na jaře 1945 při bombardování Drážďan. Předtím (1905) však již byla zhotovena kvalitní faksimile celé kroniky od Ludwiga Schmidta. Existuje také rukopis 2, tzv. Bruselský s pozdějšími interpolacemi z kláštera Corvey. V českém překladu kroniku vydalo nakladatelství Argo roku 2008.
První písemná zmínka o Žatci vztahující se k roku 1004 z pera Dětmara z Merseburku:„Králi také prospěla přítomnost vyhnaného Jaromíra - jeho jméno znamená „Jistý mír"-, neboť naděje na jeho příchod oslabila odpor českých oddílů. Díky němu se z vůle a přání místních otevřela králi cesta do kraje a navíc se mu dobrovolně vzdal jeden hrad, kryjící přístup do vnitrozemí. Král se za pochodu poněkud zdržel, protože čekal na Bavory, kteří ještě nedorazili. Když přijel k hradu Žatec, otevřeli mu jeho obyvatelé sami brány, pobili polskou posádku a on je přijal za své spojence. Poté, co spatřil následky té řeže, velmi se zarmoutil a přikázal všechny, co přežili, odvést do kostela."
(Překlad Bořek Neškudla, Jakub Žytek, in: Dětmar z Merseburku, KRONIKA, Argo 2008)