Český vlastenec a dlouholetý řídící učitel české matiční školy byl svědkem v literatuře často uváděného útoku na českou školu a další české instituce v Žatci roku 1897. Prožil dlouhý život, ve kterém měl možnost sledovat nejrůznější peripetie vývoje česko-německých vztahů. Často do jejich vývoje v regionu sám aktivně zasahoval. Němci ho proto častovali nejrůznějšími přízvisky jako např. "der böhmische Herrgott" (český Pánbůh) nebo po roce 1918 "český diktátor." Jeho jméno psali také ve formě Ladislaus Wltawsky. Žatecké noviny mu roku 1946 věnovaly nekrolog, ve kterém je největší pozornost věnována jeho prvním létům v Žatci v 90. letech 19. století, ale i jeho dalšímu pedagogickému působení. Vltavského si tehdy připomněli i na pracovní schůzi učitelstva žateckého okresu.
Píše se zde např.: "Před 54 lety, roku 1892 přišel do Žatce, aby tu vykonával odpovědnou a těžkou práci zachránce českých duší z německého moře, aby vychovával děti českých dělníků, řemeslníků a zřízenců, sílil české vědomí a národní hrdost, a aby se stal otcem všech českých lidí v Žatci a okolí, kteří k němu chodili o radu a postěžovat si. Přijít tehdy do Žatce, to nebyla kariéra! To bylo sebezapření."
Nechybí popis událostí v Žatci roku 1897, které byly důsledkem nespokojenosti Němců s novými jazykovými nařízeními: "Rozzuření Němci přepadli školu a jen včasným zabarikádováním domovních dveří byla škola zachráněna před demolováním a zapálením. Německá zběsilost vybila se jen vyvrácením železného plotu před školní budovou, vytlučením všech oken a vyražením dveří. Vžijme se do situace, ve které byl kolega Vltavský se ženou a dětmi v obléhané škole! A nebyla to demonstrace poslední, neboť demonstrace před školou byly obvyklým zjevem, takže budova musela být hlídána při německých oslavách četnickou a policejní hlídkou."
Doplňme, že ke zmiňovaným událostem došlo v Žatci 28. listopadu 1897, tedy v den, kdy tehdejší kritizovaná rakousko-uherská Badeniho vláda odstoupila. Německé shromáždění se tehdy i v Žatci změnilo v demonstraci. Večer došlo k útoku na český spolkový dům Vlastislav, který byl zdemolován a vypálen. Kromě školy byly poškozeny také české obchody a živnosti. Ve městě se vědělo, že se k něčemu podobného schyluje. Šířily se řeči, že místní Češi musí dostat definitivní lekci, aby pochopili, že nejsou ve městě vítáni. Starosta Schönfeld se však zaručil za pořádek a odmítl povolat vojáky na pomoc. Útoky měly sice soudní dohru, škody však nakonec zaplatilo město a viníci se většinou trestu vyhnuli. Roku 1899 zabránily pořádkové síly opakování incidentu, napjatá byla situace znovu i roku 1908. Česky se v matiční škole, která měla tři třídy, učilo od roku 1884. Nacházela se v dnešní Pražské ulici čp. 808.
Karta se obrátila po roce 1918, kdy sice ve městě stále převažovalo německé obyvatelstvo, ale vznikla republika. Vltavský stál v čele Národního výboru vzniklého roku 1918. K malé radosti radikální části místních Němců byl od roku 1919 členem městského zastupitelstva. Místní Němci si neustále stěžovali, že na ně Vltavský žaluje úřadům. Např. v souvislosti s používáním německých národních barev při německých oslavách, které nyní Čechy rozčilovaly, stejně jako předtím Němce národní barvy slovanské. Vltavskému však zbývalo již jen několik let aktivní činnosti vzhledem k jeho pokročilému věku.
Znovu na sebe upozornil v červnu 1921, kdy zorganizoval velké Hošťálkovy oslavy, na které přijely do Žatce davy českých návštěvníků v čele se starostou města Prahy Baxou. Němci se raději vydali slavit slunovrat. Skupinka radikálů se zmohla se pouze na pokřikování na konci oslav. A pokusila se odstranit věnec zdobící tzv. Hošťálkovu hlavu na kostele. Blíže k oslavám
17. června 1923 vítal Vltavský legionáře při legionářském dni v Žatci. Němci přistoupili k české akci obdobně, pořádali v Komenského aleji promenádní koncert.
Další velkou slavností první republiky, kde Vltavský figuroval, bylo položení základního kamene k budově českého učitelského ústavu v září 1923 v dnešní Studentské ulici (dostavěna 1925). Vltavský zasedal v přípravném výboru pro jeho stavbu. Akce se konala na svátek sv. Václava, Češi vyrazili v průvodu od Lorety, která stávala před pivovarem. Kronika udává, že se ho zúčastnilo na 1700 lidí včetně skautů a žactva českých škol, zástupců úřadů, spolků a různých delegací. Vyhrávala kapela z Lenešic. Na místě budoucí stavby byl zřízen pavilon nad základním kamenem, který zdobily vlajky. Vltavský hovořil jako první v jedenáct hodin. Řečnila zde rovněž spisovatelka Viková Kunětická, která byla mezi místními Němci podobně neoblíbená jako Vltavský. Ten měl zásluhu také na vzniku české měšťanky v Žatci nebo české obecné školy v Tuchořicích (1921), která jej dodnes zmiňuje na svých internetových stránkách .
Zmiňme rovněž jeho činnost publikační. Roku 1921 připravil k vydání brožuru Památce M. Hošťálka..., která byla sice plná historických nepřesností o 19. století v Žatci, ale vlastenecké nadšení jí rozhodně nechybělo. Dalším jeho autorským i vydavatelským počinem byla drobná brožurka o Národním domě v Žatci, který byl otevřen roku 1922. Již roku 1902 vydal spolek Vlastislav s podporou Národní jednoty severočeské publikaci Čechové na Žatecku, kterou napsal spolu s Jeronýmem Šubrtem. Uvádí se, že se skrývá i pod pseudonymem Miroslav z Lucka. Pod tímto jménem vyšly koncem 19. stol. např. brožurky k výročí vzniku české Besedy nebo řemeslnicko- dělnické jednoty v Žatci.
Vltavský byl nadšeným učitelem, který vychoval generace podobně naladěných vlastenců. Zmíněný nekrolog uvádí v této souvislosti: "A jak dovedl burcovat v dětské duši národní hrdost, to by mohli říci přítomní kolegové, jeho žáci, kteří si ještě dnes doslova pamatují, jak jim vykládal o obléhání Žatce křižáky." Husiti byli u českých vlastenců vždy v oblibě.
Na matiční škole učila i jeho manželka. Po letech pedagogického působení odešel Vltavský na odpočinek a patrně Žatec opustil. Zmínky o něm mizí. Ve třicátých letech už je ředitelem matiční školy někdo jiný. České prameny se shodují v tom, že se Vltavskému nedostalo příliš vděku od centrálních českých úřadů, ale že se alespoň dožil vysokého věku.
Přežil i druhou světovou válku a snad se ještě mohl radovat z osvobození. Zemřel v únoru 1946, jeho tělo bylo zpopelněno v Praze 14. února 1946. Tehdy se o něm v Žatci znovu mluvilo a psalo. V žateckém muzeu se dochoval dopis od pana Jindřicha Činatla z Českých Budějovic ve věci zpracování životopisu tohoto pro žatecké Čechy tak významného muže. Nevíme však, zda byl nějaký skutečně vytvořen. Dnes známe z osobního života Ladislava Vltavského jen střípky.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
