Žatecké osmičky – k historii regionu trochu jinak

V letošním osmičkovém roce budete na stránkách našeho muzea nacházet postupně sérii článků nejen k žateckým osmičkám. Dozvíte se, co se stalo v regionu ve vybraných letech s osmičkou na konci. Chybět nebudou souvislosti s velkými dějinami.

Články psané „trochu jinak“ doplní obrazový materiál, který přiblíží, co vše se skrývá v našem muzeu v depozitáři k jednotlivým výročím. Forma článků vychází z dlouholetých pedagogických zkušeností, zážitků i fantazie jejich autorky, dnes muzejní historičky. A samozřejmě hlavně z historických událostí, které se skutečně staly.

Jednotlivé události: Požáry, Únor 1948, Revoluce 1848, Bitva u Želenic 1438, Vysvěcení kaple sv. Jana Nepomuckého v Žatci 1728, Založení Dreherova pivovaru 1898, Osmičky války třicetileté, Neslavné oslavy roku 1908, Okupace 1968, Rok 1938, Rok 1918

 
Nejen „osmičkové" požáry 18. století
„Tati, co s dělo u nás za Marie Terezie a Josefa II. Mám referát na historický seminář," položil zase jednou Pepíček otázku svému tatínkovi historikovi. „U nás kde?" upřesnil si dotaz obětavý rodič, zvyklý na podobné dotazy svého zvídavého synka. „ V Žatci. Co se dělo v Čechách, máme v učebnici. A něco jsem viděl v televizi v tom filmu." „A chceš zase osmičkové roky?" vzpomněl si vědec na osmičkovou mánii roku 2018. „Když budou, hodí se, aspoň to nebude taková otrava."
„To abych ti našel rovnou nějaké pohromy! Stejně dneska člověk o ničem jiném neslyší." „Třeba povinnou školní docházku?" neodpustil si rýpnutí Pepíček. „ A nechtěl jsi regionální dějiny? Takhle tereziánská pohroma byla jaksi nadregionální!" nedal se otec. „Dobrý!" pokýval uznale hlavou Pepíček. „Tak co tam máš?" „ Právo pořádat další výroční trh, to dala městu Marie Terezie roku 1746. Tam žádná osmička není. A pohroma taky ne. Pak tu máme jedno obsazení města Francouzi a nějaká ta tažení Prušáků, víš, jak Marie Terezie válčila, aby si udržela korunu. A vida - požáry, ty si ve městě v tomhle století pěkně zařádily. Ani války k tomu nepotřebovaly. Stačila lidská nešikovnost a nepozornost. Například už za tatínka Marie Terezie roku 1738, teda dva roky před tím, než nastoupila na trůn, zapálil jakýsi voják svou neopatrností při manipulaci s raketou dům pana Linxweilera u Kněžské brány proti kostelu. Odnesl to kostel, děkanství i nová škola. Taky budova Lorety, která stála před dnešním pivovarem, a celkem třicet domů kolem Žižkova náměstí, které tehdy náměstím ještě nebylo. Chytly i domy na dnešním náměstí 5. května, kde se tehdy říkalo za masnými krámy. Žár byl tak velký, že se roztavil i zvon. Do kostela si pak půjčili ten od sv. Prokopa. Byl ale zničen hned při dalším velkém požáru roku 1767 stejně jako nový velký zvon. Roku 1767 byl znovu poškozen kostel i radnice se starými hodinami, shořela stará škola, Mlynářská branka, stará Libočanská branka, strážnice v místě dnešní chmelničky, masné krámy... Vyhořely všechny domy na obou stranách náměstí. Celkem bylo zničeno 144 starých domů ve vnitřním městě a devět v Mlynářích. Požár vznikl opět neopatrností jednoho jediného vojáka, který usnul v seně s otevřeným ohněm." „ A jemu se stalo co?" „Nic. Nasedl na koně a zmizel."
„A tady máš další osmičku: Přesně rok po tomhle ničivém požáru 4. října 1768 měšťané uspořádali děkovné procesí, které šlo z děkanského kostela ke klášteru kapucínů." „Jo, to si pak opíšu nebo ofotím". přikývl Pepíček.
„A co hrozilo, kdyby toho pachatele chytili?" optal se ještě. „Vězení, v tom lepším případě," odtušil pohotově otec. „Žháři nebyli nikdy v oblibě. Třeba služka, která v Žatci úmyslně založila požár v červnu 1784, skončila ve vězení na Špilberku. To už bylo za vlády syna Marie Terezie Josefa II. Nastoupil na trůn roku 1780." „Služka? A proč zapálila?" „Protože dostala od své paní facku za to, že se toulá po nocích. Nebylo divu, že se jiná, ovšem neúmyslná, pachatelka dalšího městského požáru přiznala až na smrtelném loži. 5. května 1788 začalo hořet na Horním Předměstí, v dnešním č.p. 295. V historii města se píše, že shořela celá jižní a východní část vnitřního města až ke kostelu. Celkem to bylo 202 domů a 26 obecních budov, včetně děkanství, radnice nebo známé hospody U Bílého koníčka, co stávala v místech dnešního divadla, shořela i kasárna a věže kostela. Zapálila kuchařka, když jí chytlo sádlo a zkoušela ho uhasit vodou. Komínem prolétla jiskra a neštěstí bylo hotové." „Jak z černé kroniky! A nějaký pomník na památku těch událostí by nebyl?" „Tenkrát lidi ještě pomníky moc nestavěli, ale jedna památka tu je. Sloup ochránce proti ohni vznikl na památku obětí požáru roku 1738 ve čtyřicátých letech 18. století." „Myslíš sloup sv. Floriána?" „Ano, ten."
„Vida, tak ten dám do didaktické aplikace!" „Do čeho že?" „Ale, máme vymyslet nějaký úkol pro spolužáky, tak budou hádat, co ty pohromy připomíná." „Hlavně neaplikujte to hašení sádla vodou!" zamračil se historik a pomalu se sklonil znovu nad svým počítačem. Pepíček se natáhl po otevřené knize, ve které mu otec nechal několik záložek. Ještě se musí podívat do muzejní internetové encyklopedie, kde všechny ty budovy tehdy stávaly. Sloup sv. Floriána už si vyfotí sám.
 
Připravila: PhDr. Milada Krausová, PhD., Regionální muzeum K. A. Polánka v Žatci

Sloup sv. Floriána na náměstí 5. května v Žatci sv_florian

 
Únor 1948

„Tati, co to byl Vítězný únor 1948?" optal se Pepíček takhle jednou navečer tatínka historika. Někdejší akademik se hluboce zahloubal. „A proč to potřebuješ vědět, Josífku?" optal se synka po chvilce. „Ale budeme se zase učit o osmičkových výročích a tohle je z těch velkých první. Teda podle kalendáře." „Hm!" zadumal se již poněkud šedivějící vědec. „Taky jsme se zamlada učili o Únoru s velkým Ú, ale něco jiného, než vy. I když..." „Jé, tati, to říkáš vždycky, když se tě ptám na něco, co se stalo v minulém století," ušklíbl se synátor. „Jenže ono to tak je," pokrčil rameny otec. „Tak já ti pomůžu! Na netu píší, že.." a syn hbitě nahlédl do svého zbrusu nového mobilu. „Že to bylo buď zneužití moci ze strany komunistů nebo legální proces podle tehdejších zákonů, který ale vedl k nástupu totalitního režimu, nebo formální záležitost, která završila plánovaný proces převzetí moci řízený ze Sovětského svazu, který však už začal dávno před Únorem." „Ten Váš net toho taky ví," zamračil se otec rodiny. „Komunisti se prostě dostali k moci a drželi se jí až do roku 1989. Vládla jen jedna strana."„Aha, něco jako menšinová vláda?" „Ale jdi mi s menšinovou vládou! Nekomunističtí ministři v únoru odstoupili, prezident Beneš tu demisi přijal, a doplnil vládu tak, že v ní byli jenom komunisti. A ti se pak postarali, aby v zemi měla vliv jen ta jejich strana. Vláda jedné strany byla i v zákoně! Spousta lidí emigrovala, přišla o práci, nebo skončila ve vězení. A taky se znárodňovalo. Třeba soukromé podnikání téměř vymizelo. Nemohlo se svobodně cestovat, protože hranice se postupně uzavřely. Hospodářství se řídilo centrálním plánem. I ve škole se muselo učit, jak komunisti předepsali. A bylo toho ještě mnohem víc... A ten Únor se slavil jako vítězství pracujícího lidu a povinně."
„A co u nás v Žatci?" zajímal se syn. Otec historik sáhl do regálu po jedné ze svých knih. Byla modrá a pěkně ohmataná. „Z hlavy ti to nepovím, není to téma, o kterém by se často hovořilo. Jasně že i tady se po únoru znárodňovalo, začalo se s tím už hned po válce. Třeba žatecký Dreherův pivovar přestal zrovna roku 1948 vařit pivo a časem se z něho stala konzervárna Fruta. Šroubárna, jejíž část v lednu 1948 vyhořela, začala fungovat jako spojené ocelárny, z plsťárny dole u řeky vznikl Mitop... Jo, tady to mám... Píšou tady, že zástupce města Žatec najdeme na manifestaci 21. února na pražském Staroměstském náměstí, kde volali po tom, aby prezident demisi nekomunistických ministrů přijal. Taky na sjezdu Ústřední rady odborů byla osmnáctičlenná delegace ze Žatce. Mnozí obyvatelé se zúčastnili aktivně generální stávky na podporu přijetí demise.... Jeden tenkrát nevěděl, co se z toho všechno vyvine. Předsedou ONV – to byl Okresní národní výbor – se dokonce nakrátko stal nechvalně proslulý Jan Zicha. Víš, to byl ten muž spojený s vyřizováním si poválečných účtů s Němci v Postoloprtech. Už v září ho ale odvolali. Předsedou ONV se pak stal Oldřich Raizik z Postoloprt a v čele místního akčního výboru Národní fronty byl František Malát. Pak začala, jak tomu říkali komunisti, „očista od buržoazních živlů", nebo taky „boj s reakcí". Kdo nešel s nimi, byl proti nim. Takže propouštění nepohodlných na úřadech, v továrnách i třeba v nemocnici." „A to se nikdo v zemi nebránil?" „Ale ano, už na podzim vznikla odbojová skupina Praha – Žatec, která připravovala ozbrojený převrat. Byl v ní i Karel Sabela, co má dneska v Žatci na radnici pamětní desku." „Hm, ti zrovna nejlíp nedopadli," vzpomněl si syn na to, jak šli s otcem kolem o prázdninách, právě ve výroční den Sabelovy popravy. „Ale aspoň to zkusili."
„A dočesná tehdy byla?" odbočil rychle k příjemnějšímu tématu. „Ale jistě, že byla, koukej, tuhle jsem psal zrovna o plakátech z dočesné a k roku 1948 tam mám hned dva. Jeden s obrázkem a jeden bez. Volil se i chmelový král." „Docela hezký, a nemáš nějaký k tomu únoru s velkým Ú? Že bych ho vzal ukázat do školy?" „Nemám, ale v muzeu by mohli mít! Většinou na něm byli dělníci, továrny nebo taky Gottwald v beranici, to byl tehdy komunistický předseda vlády." A v hlavě historika středního věku ihned naskočila básnička, kterou jako dítě ve škole musel v únoru recitovat: „A sníh se sype dál na Gottwaldovu čepici" - nebo tak nějak to bylo, vybavilo se mu. „A tu dočesnou tam budou mít nejspíš taky. A teď už mne, prosím, neruš, nebo ten článek nikdy nedopíšu," zakončil rázně téma hovoru.

(PhDr. Milada Krausová, Ph.D., Regionální muzeum K. A. Polánka v Žatci)


Co měli v muzeu k tomu Únoru?
Foto dobových plakátů z roku 1948
1. Žatecký plakát z 24.2.1948 2. Regionální plakát k 20. výročí Vítězného Února 3. Oficiální plakát k oslavám Února 4. Oficiální plakát k oslavám Února II. 5. Plakát k dočesné v Žatci roku 1948
 
Revoluce 1848
„Muž, který zrušil robotu," zadumal se Pepíček při pohledu na desky ze starého žateckého Kudlichova pomníku, nově vystavené v průjezdu Staré papírny v Žatci. „Tak o tom jsme se neučili. Nebo že bych zapomněl?" Pepíček měl výhodu, neboť jeho otec byl historik a dějiny Žatce ho docela zajímaly. „To je poněkud zjednodušeno!" ozval se pozorný tatínek, bedlivě studující doprovodné texty v muzejní encyklopedii (http://www.muzeumzatec.cz/pomnik-hanse-kudlicha.html). Samozřejmě na synově mobilu, neboť on sám těmto moderním vynálezům moc neholdoval. „Však tu taky píší, že za revoluce roku 1848 podal Hans Kudlich ve Vídni návrh na zrušení roboty v parlamentu, sám by toho moc nezrušil. Ale stal se takovým symbolem doby. Sám ostatně říkal, jak jsem četl, že on neudělal rok 1848, ale že rok 1848 udělal jeho." „Pěkná skupinka osmiček," zaujal mezitím jeho syna rok položení základního kamene Kudlichova pomníku – 1888. „A dokonce i na vydání pamětní medaile tehdy v Žatci měli!" „A Kudlich tu byl i osobně! A při odhalení pomníku roku 1890 ještě jednou!" „A v roce odstranění pomníku máš taky jednu osmičku – 1948. Kronikář psal, že práce byly vykonány brigádou! Inu, německé a rakouské pomníky šly tehdy pryč všechny. Nový pán, nový mrav!" „Jo, únor s velkým Ú, o tom už jsi mi už povídal... Ale ta žatecká revoluce 1848 by mne tedy zajímala. Taky tu stavěli barikády jako v Praze?"
„Spíš se začali dohadovat, co dál. Ale třeba Adolf Seifert, který sepsal později německy dějiny města, byl právě v době revoluce 1848 v Praze. Byl členem Čtenářsko-řečnického spolku německých studentů. Žatec si žil celkem dobře, bohatl hlavně z obchodu s chmelem a mluvilo se tu hlavně německy. Měšťané si i v Žatci založili národní gardu, konaly se různé přehlídky, mše i průvody. Starosta Jelínek si ale s místními dost užil, protože byl Čech, původem z Klatov. K rakouskému císaři byl loajální. A neměl nic proti zrovnoprávnění češtiny s němčinou, což v Žatci nebyl právě populární požadavek. Některým místním vadilo, když se vyvěšovaly vlajky v bílo-červené barvě! Velká část místních vyžadovala vlajky pouze v německých barvách. Stále se cítili více Němci než Rakušany. O ty vlaječky se ostatně hádali v Žatci až do vzniku první republiky. Některým se totiž moc líbil nápad, že by se Rakousko mohlo stát přímo součástí Německa. A poslali i zástupce do Frankfurtu, kde o tom měl jednat německý sněm." „Tak to by se asi pro změnu zase nelíbilo rakouském císaři – Rakousko jako součást Německa, to by měl po koruně," zamyslel se Pepíček. „Čechům se tenhle nápad taky nezamlouval, už tak se dost dohadovali s Rakušany. Protestoval proti tomu třeba historik Palacký tzv. Psaním do Frankfurtu, i když mně osobně se víc líbí to, co napsal Havlíček - Borovský. Taky se to líp pamatuje. Počkej, kousek dám dohromady i z hlavy:

.... Německo je vaše,
Čechy ale naše, nefoukejte
nám z Frankfurtu
do slovanské kaše.

Však se Frankfurt lekne
a čepičku smekne,
až český lev
zježí vousy
a ocasem sekne.

Každý chtěl tehdy napravovat společnost, řešilo se všechno, co lidi trápilo, národnostní otázky, svoboda tisku, posílení vlivu měst, velká politika i ekonomika. Neoblíbený kancléř Metternich byl propuštěn. Mnozí byli pěkně naivní, když jim slíbili ústavu – jak tehdy říkali konstituci, mysleli si, že za ně vyřeší všechny jejich problémy. I když mnozí ani netušili, co ta „konštituce" vůbec je. Tančily se konstituční polky a pekly konstituční rohlíky. Pochodovalo se, demonstrovalo, nebo jenom diskutovalo."
„Až to bouchlo! A v Praze postavili ty barikády," přikývl Pepíček. „To už je v každé učebnici. Praha." „A generál s tím hrozným jménem, co to pražské červnové povstání rozstřílel." „Myslíš Windischgrätze?" „Jo, toho, to by si jeden jazyk přerazil!" „Ze Žatce mu za potlačení povstání přišlo taky pár děkovných dopisů. Zástupci města pak ještě zasedli v rakouském sněmu. Byla zrušena robota za náhradu, jak jsme si říkali. A pak řešili další otázky, hlavně tu slíbenou konstituci. Ale poslanci dlouho nejednali, protože nový mladý císař František Josef nechal sněm v Kroměříží rozehnat." „A kde se zase vzal sněm v Kroměříži, když zasedal ve Vídni?" „Utekl tam před vídeňskými revolucionáři! Ti si taky postavili na podzim barikády. A jednoho neoblíbeného ministra dokonce pověsili na lucerně!"
„Aha! Já jenom, že jsi říkal, že ten Kudlich navrhoval zrušení roboty ve Vídni. A z toho měli v Žatci radost?" „Těžko říct, ono to zrušení roboty – tedy vlastně poddanství, znamenalo, že město Žatec přišlo o pozemky, které spravovalo jako vrchnost. Sice dostalo peněžní náhradu, ale ta se mnohým zdála příliš nízká. Takový pozemek je beztak někdy jistější než peníze. Starostou se roku 1850 stal bývalý poslanec rakouského sněmu a příznivec německého sjednocení Karl Petrowitz. Františku Jelínkovi nějak ty jeho sympatie k Čechům nemohli zapomenout. Dneska o něm ví jen historici. A to se při tom zrovna v letech 1848 – 1849 stavělo v Žatci divadlo, což si rozhodně každé město tehdy nemohlo dovolit. Tuhle na encyklopedii o tom píší: http://www.muzeumzatec.cz/zatecke-divadlo.html " „Ukaž!" natáhl Pepíček ruku po svém mobilu.

(PhDr. Milada Krausová, Ph.D., Regionální muzeum K. A. Polánka v Žatci)

1. Dobová karikatura reaguje na odvolání nenáviděného kancléře Metternicha roku 1848. Žatec navštívil krátce roku 1837.2. Generál Windischgrätz „žere svobodomyslné Vídeňáky“. Dobová reakce na potlačení revoluce ve Vídni roku 1848.  3. Hrob rodiny Petrowitzů na žateckém hřbitově. Karl Petrowitz byl od r. 1850 žateckým starostou.

 
Bitva u Želenic 1438

Pepíček měl rád tatínkovu pracovnu. Rád si prohlížel knihy či časopisy, které si jeho otec historik nosil z knihovny. I různé kopie historických dokumentů, které si jeho otec četl raději na papíru, protože ho z obrazovky počítače často bolela hlava. Co rád neměl, bylo, když nesměl na tatínka mluvit. „Píšu, Pepíčku, za chvilku!" slýchal často.
A letos tatínek psal o osmičkových výročích. Právě teď to byl článek Želenice 1438. Pepíček sice napřed četl Železnice, jak tak tatínkovi nakoukl jen letmo přes rameno, ale protože mu to bylo divné, podíval se pro jistotu ještě jednou a pořádně. Pak se zkušeně natáhl po jedné z tlustých knih a nahlédl do rejstříku: „Aha, Želenice, tady to máme. Dokonce troje. A bitva byla – u těch u Bíliny. Po skončení husitských válek. Žatečtí a Lounští stáli proti svému někdejšímu hejtmanovi Jakoubkovi Bílinskému z Vřesovic. Jakoubek podporoval po smrti císaře Zikmunda roku 1437 kandidaturu Albrechta Habsburského na český trůn. Žatec a Louny se ale přikláněly ke kandidatuře polského prince Kazimíra.... Vida, hra o trůny!" napadlo okamžitě Pepíčka v reakci na oblíbený seriál a začetl se se zájmem do téhle zapomenuté historické kapitoly. Ve škole se učili, že Habsburkové se dostali na český trůn na 300 let roku 1526. Albrecht Habsburský byl zeť císaře Zikmunda. Českým králem byl korunován právě roku 1438, zemřel ale již následujícího roku.
Staré letopisy české o bitvě u Želenic napsaly: „.... Když se král (Albrecht) v sobotu vrátil do Prahy, markrabí mišeňský (!) hned z Prahy odejel. Král přikázal Jakoubkovi Bílinskému z Vřesovic, aby ho doprovodil z Čech. Když táhli k Bílině a chtěli pak do Mostu, který byl tehdy v držení míšeňských knížat, shromáždili se proti nim mladý pan Petr Holický, syn pana Alše, pan Petr Zvířetický, Václav Carda, Absolon, Svojše ze Zahrádky a další s městy Žatcem, Louny, Klatovy a asi se třemi sty Poláků na koních a téměř nekrytě vytáhli do pole a chtěli knížata porazit. Když to uviděl pan Jakoubek, vyjel k nim; pěkně s nimi mluvil, a prosil je, aby nechali Němce na pokoji a raději se vrátili domů, protože on má od krále přísný rozkaz, aby cizince neopouštěl a doprovodil je a dal jim ochranu až do Míšně. Ale oni na to nic nedbali a panu Jakoubkovi nadávali. A tak od nich odejel, a když sešikoval své i knížecí houfy, táhl vpřed k Bílině. Když viděl, že tamti táhnou přímo proti němu, udeřil na ně se svou jízdou a porazil Žatecké a Lounské se všemi jejich houfy, a to u vsi Želenice, která leží mezi Mostem a Bílinou. V bitvě byli zajati páni Holický a Svojše a dalších pět set Žateckých i s jezdci, zabitých zůstalo na místě půl šesté stovky. Byli zajati také Absolon a Cecek, který připadl spolu s dalšími vězni panu Jakoubkovi. Ostatní zajatce odvedli do Mostu a významnější pak do Míšně. Když se to dověděl král Albrecht, radoval se, přikázal zvonit v kostelích a zpívat ‚Tebe Boha chválíme' neboť Pán Bůh to dopustil na Čechy pro jejich pýchu a lakotu. K té porážce došlo v den po Sv. Mauriciovi (23. září)."
„Co ti Češi pořád měli na těch cizích panovnících. Jako by si neuměli vládnout sami!" zakroutil hlavou Pepíček. „Rakušák nebo Polák, jako kdyby to nebylo jedno."
Jeho otec se po něm otočil od psaní. „To taky zkoušeli, vzpomeň na Jiříka z Poděbrad." „Už na tebe můžu mluvit?" zaradoval se Pepíček. „Vzhledem k tomu, že už mluvíš... Cos tam našel?" „ Ty tvoje Želenice. Tady píší, že Jakoubek byl původně husitský hejtman, dokonce velitel žatecko-lounského svazu a pak bojoval proti nim." „Jo, Jakoubek! Ten si uměl poradit. Za husitských válek shromáždil velmi slušný majetek. Nechtěl o něj přijít. Mezi bývalými husitskými hejtmany rozhodně nebyl jediný. Nějakou stranu si v tom poválečném zmatku ostatně vybrat musel. V letopisech psali, že Žateckým boj ze začátku rozmlouval." „To jsem taky četl. Ale nakonec na tom boji taky pěkně vydělal." „Vydělali i Jakoubkovi spojenci Sasové, ti míšenští, jak tam píší. Většina zajatců byla zavlečena právě do Saska." „Výkupné!" došlo ihned Pepíčkovi. „Ba. Mezi více než tisíci zajatci byl i žatecký purkmistr Lukáš. Němci si už tenkrát potrpěli na pořádek, pořídili si jmenný seznam těch zajatců. I s poznámkou, jak je kdo vlivný a bohatý. Škoda, že se nám nedochoval jeho originál. Přímo ze Žatce bylo 341 mužů! Zrovna jsem hledal, ve které edici pramenů se dá víc najít." „Edici?" „To je takový odborný přepis, někdy i s komentáři a vysvětlivkami. Tenhle starý seznam naštěstí známe od německého historika Schlessingera." „A co všechno patřilo panu Jakoubkovi, říkal jsi, že měl po husitských válkách pěkný majetek?" „Už roku 1427 se například zmocnil Žlutic. Zalíbil se mu taky hrad Kostomlaty, dokonce tak, že když ho dobýval, ani nešel na pomoc Prokopovi Holému k Lipanům, poslal jen část svého vojska. Nějakou kořist měl jistě i z husitských výprav, spanilých jízd. A hádej kam.. do Saska! Ve třicátých letech ovládal Bílinu, Kyšperk, Andělskou Horu, na čas i Ústí nad Labem nebo Teplice. I císař Zikmund ho po skončení husitských válek doporučil jako krajského hejtmana. A daroval mu další majetek..." „Asi už chtěl mít v zemi klid." „Asi. Když byl Zikmund roku 1437 v Žatci a jednalo se o tom, vyzýval k zemskému míru." „A proto se nejspíš všichni hned rok po jeho smrti porvali, kdo dosedne na jeho trůn. U těch Želenic. Nebo u Želenice?" „Už jsem viděl obě varianty." „Pak se v tom má jeden vyznat," zamračil se Pepíček. „Jdu si najít na netu, jestli tam mají pomník, docela rád bych se tam někdy podíval."

(PhDr. Milada Krausová, Ph.D., Regionální muzeum K. A. Polánka v Žatci)

Husitský klobouk. Vzpomínka na husitskou minulost města Žatce. Je součástí historické expozice v Regionálním muzeu v Žatci. Pomník bitvy u Želenic v obci s citátem z letopisů.

 
Vysvěcení kaple sv. Jana Nepomuckého v Žatci 1728
„A byl ten Nepomuk v Žatci nebo ne?" zeptal se Pepíček zase jednou svého otce historika. V jednom internetovém článku k regionálním výročím se dočetl, že jubileum letos slaví i žatecká kaple sv. Jana Nepomuckého, součást děkanského kostela. Vysvěcena byla roku 1728. Psalo se tam také, že Jan Nepomucký podle místní legendy ve městě studoval na místní proslulé škole. A vyryl tu prý i své jméno, které se dlouho ukazovalo zbožným poutníkům. Když se ale podíval na wikipedii a potom pro jistotu vytáhl z otcovy knihovny ještě jednu tlustou knihu o Janu Nepomuckém, o Žatci tam nebylo ani slovo.
 
Jeho otec položil konvičku, s kterou se právě pokoušel zalít usychající fíkus, a chvilku se zamyslel. „Takže nebyl!" ozval se netrpělivě Pepíček, zvyklý na to, že když tatínek přemýšlí, hledá nějakou taktickou odpověď.
 
„Žádný dobový pramen nemáme. Zpopularizoval to až barokní historik Bohuslav Balbín, o něm se budete učit ... Ale před některými lidmi ve městě to moc neříkej, legenda je ve městě dost vžitá. Kolegyně jednou takhle řekla na přednášce, že se jedná jen o pověst, a nepřej si vidět ty emaily..." „A co když se ty dobové prameny ztratily?" přerušil ho syn. „Třeba při těch městských požárech, jak jsme se o nich bavili." „Co shořelo, už těžko zjistíme. Ale ani mimo Žatec žádné prameny dochované nejsou. A Janův životopis už je dnes prozkoumaný dost důkladně. Ostatně už v 19. století tu teorii mnozí kritizovali. Schválně se podívej do Seiferta, ten napsal roku 1898 dějiny žateckého kostela a té legendě se věnuje také." „Když mi to přeložíš," nedal se Pepíček, který dobře věděl, že nejlepší městský historik přelomu 19. a 20. století psal knihy v němčině.
 
Druhý den přinesl z Regionálního muzea kopii stránky ze Seifertovy knihy s popisem stavby Nepomukovy kaple. Něco našel i v novějších dějinách města. Věděl např., že osmiboká kaple vznikla v letech 1724 - 1728 podle projektu Josefa Antona Jäntsche. Její hlavní výzdobu tvořil nejprve jen starší oltář Jana Nepomuckého z kostela. Ve 30. – 40. letech 18. století však přibyly oltáře další a také nová výmalba. Pod kaplí vznikla i krypta, do které se pohřbívalo až do r. 1782. Zaujala ho i zmínka, že k vysvěcení kaple došlo rok před tím, než byl Jan Nepomucký oficiálně svatořečen.
 
„Tak co je tam o té kapli?" ptal se, sotva si tatínek na něj našel trochu času. Ten sáhl po knize. „Počkej, nejsem net, co ví všechno hned. Ano, tady to máme. Tomu říkám podrobnosti, Seifert tu má, i kolik použili kamenů a cihel při stavbě, i kolik to všechno stálo. O pověsti běžné věci, že tu měl Jan Nepomucký studovat v letech 1342 – 1345 na místní latinské škole. Podle legendy vyryl do omítky na západní straně jižního opěrného pilíře, v místech vchodu na kůr celé své jméno Joannes Hassil Nepomucenus." „Pěkný vandal!" přerušil ho Pepíček. „On se jmenoval Hassil?" „Právě že nejmenoval, ostatně i to Nepomucký je poněkud pozdější. Někdy se tvrdilo, že jeho otec byl Hassil, nebo že se tak psal podle nějakého pole v Nepomuku. Bohuslav Balbín totiž označil pověst o Nepomukově studiu v Žatci ve svém spisu Bohemia Sancta za pravdivou. A nápis označil za relikvii. Ale taky o něm jenom četl, prý neměl ani všechny prameny, protože si je zrovna půjčil jeho kolega, to jsem zase našel někde jinde. Ale i to stačilo. Zbožní Češi pak nápis samou úctou málem zničili. Žatečtí ho pak dali pod sklo. A i to sklo, věřící líbali. Z ulice k místu vedly schody, máme i jednu starou rytinu z počátku 18. století, takže víme, jak to místo vypadalo." „A proč tam ten nápis teď není?" zajímalo logicky Pepíčka. „Protože už ve dvacátých letech 18. století arcibiskupská konzistoř měla dost toho, co se v Žatci tvrdilo, protože pro legendu nebyly doklady. Nařídila nápis zazdít a ukončit poutě. Místní se jich ale nechtěli vzdát a vymysleli skvělé řešení. Postaví Nepomukovi kapli! Přispěli na ni zbožní měšťané. Základy pomáhali kopat vojáci ze žatecké posádky. Seifert pak ještě píše, že pověst o Janově studiu v Žatci byla jen „zbožný podvod." „A jak to zdůvodňuje, když to místní neradi slyší teď, co teprve tenkrát?" „Uvádí tři důvody. Jednak, že už je známo jméno Nepomukova otce, který se nejmenoval Hassil, ale Velflín (latinsky Welflini). Pak také píše, že se takový nápis nemohl uchovat přes 300 let a hlavně, že by ho tenkrát nenapsal latinkou, ale gotickým písmem." „To je teda přímo detektivka!" shrnul Pepíček. „Ale kaple to je pěkná. Viděl jsem ji na muzejních stránkách i na starých fotkách a pohlednicích. http://www.muzeumzatec.cz/chram-nanebevzeti-panny-marie.html
A mám ještě jednu, kterou tam nemají."
Pohled na kostel s Nepomukovou kaplí za první republiky. Hošťálkovo náměstí tehdy neslo název Ackermannovo.

PhDr. Milada Krausová, PhD., Regionální muzeum K. A. Polánka v Žatci

 

Založení „Dreherova“ pivovaru 1898

Někdejší Dreherův pivovar roku 2017. Foto: J. Holštajn	„To je ale krásná budova? Co to je?“ vyhlédl jeden z cestujících z okna rychlíku stojícího ve stanici Žatec-západ. „Bývalá konzervárna Fruta!“ ochotně ho informovala starší dáma, která se právě chystala vystoupit. Pepíček šťouchl do svého otce historika: „Slyšel jsi, už zase!“ „Slyšel, konzervárnu pamatují mnozí!“ přikývl tatínek, který zvedl hlavu od nového historického časopisu. „Mně by se spíš líbilo, kdyby tam byl pořád ten slavný pivovar! Škoda ho. Proč ho tenkrát zrušili?“ „Konkurence. To máš jako v Plzni, tam bylo taky původně víc pivovarů. Měšťanský pivovar v Žatci po válce chtěl, aby se pivo vařilo jen u nich.  A když se tenhle Dreherův dostal do českých rukou, už na něj mohli. Poslední majitelce Kitty Wünschek-Dreherové ho zkonfiskovali hned po druhé světové válce, pivo vařil ještě do roku 1948.“

„A jé, osmičky!“ pokýval hlavou Pepíček. „Jo osmičky, i v datu založení má taky jednu 1898! Ale to ještě nepatřil Dreherům!“ „Dreher, Dreher, to byla ta slavná rakouská pivovarnická rodina, měli  zámek a pivovar v Měcholupech, ne?“ zamyslel se Pepíček. „Taky. Vlastnili pivovary po celé Evropě, u nás v Žatci měli nejprve velkou  hospodu na náměstí a pak podíly právě v tomhle pivovaru. Však, když se o něm píše, je to pěkný zmatek, dost často měnil název. Označení  Dreherův používal až od roku 1926, ale dneska už se to tak vžilo...“

„A původně se jmenoval jak?“ „Tak si to najdi, zkus encyklopedii muzea! O Dreherech je tam toho dost.“ Vlak se dal pomalu znovu do pohybu směrem na Plzeň a někdejší Dreherův pivovar zmizel z dohledu, stejně jako nádraží Žatec – západ, vedle kterého stojí. Pepíček se soustředil na svůj mobil. Našel stránky Regionálního muzea K. A. Polánka v Žatci v a zadal do vyhledavače Dreher. Uspěl u odkazu http://www.muzeumzatec.cz/vyvozni-pivovar.html.

Údaje o Žateckém spolkovém pivovaru ze žateckého adresáře 1914 .„1898...  a tady Saazer Genossenschaft Brauerei, tedy  Žatecký spolkový pivovar,“ přečetl pomalu. „Jé, a v čele byl jako první prezident Moritz Lüdersdorf, majitel kartonážky. Kartonážka, to je přece dnešní Stará papírna, co tam má muzeum depozitáře, takže muzeum by mohlo dneska vařit pivo. To je psina!“  „Máš ty ale fantazii!“ zakroutil hlavou jeho otec. „Tak jednoduše dějiny nefungují!“

„A proč spolkový? Ony se tam scházely nějaké pivní spolky?“ zajímalo ještě Pepíčka. „To je jedna z možností překladu. Genossenschaft je společenstvo, ale dělá se od toho špatně přídavné jméno. „Jedno společenstvo by mě tedy napadlo, ale to určitě nebude ono,“ vzpomněl si Pepíček pochopitelně okamžitě na jeden ze svých oblíbených filmů.

„My jsme se učili, že měšťané měli ve středověku právo vařit pivo!“ dodal po chvilce. „Měli,“ přikýval tatínek. „Právovárečníci v Žatci vařili ve svých domech, později na dnešním náměstí 5. května, v budově, kde dneska sídlí policie. Roku 1801 už měli velký měšťanský pivovar v místech někdejšího žateckého hradu, dnešní Žatecký pivovar. (http://www.muzeumzatec.cz/mestansky-pivovar.html). Pivo vynášelo a v 19. století chtěli vařit i další. Proto vznikla roku 1898 nová společnost s ručením omezeným. Roku 1902 se začalo prodávat  pivo značky Urstoff  z nového  moderního pivovaru. Vyváželo se do Německa i  do Ameriky  Žatec tak měl až do roku 1948 pivovary dva.“ „Jo, to jsem četl, pivo značky Urstoff. Na muzejních stránkách se píše,  že se  Plzeň se Žatcem soudila, že to zní jako jejich Urquell.“ „No, podobné je to dost. Urstoff je něco jako pralátka, taky se to někdy překládá jako pratok, protože pivo je tekutina. A Urquell je doslova  prapramen, nebo známější prazdroj.“ „A proto z toho tehdy vznikl praspor,“ usmál se Pepíček. „Dostal jsem z toho Vašeho odborného výkladu žízeň!“ přerušil je další ze spolucestujících. A vytáhl plechovku s pivem.“ „Ty asi tenkrát neměli, co?“ zeptal se ještě Pepíček. „Ne. Plechovky opravdu neměli. Ale moc hezké lahve, tácky a taky reklamy,“ dodal ještě tatínek.   

Reklama oznamuje vznik nové značky Urstoff 1902. Oznámení o prodeji podílů v novém pivovaru z roku 1898.

PhDr. Milada Krausová, PhD., Regionální muzeum K. A. Polánka v Žatci   

 
Osmičky války třicetileté
Rekonstrukce dobývání Plzně Mansfeldem. U toho historického byli roku 1618 i Žatečané.Pepíček oklepal vodu z velkého deštníku. „Že se jim chce v tomhle hrozném počasí! Ale měli to hezké. Ani jsem nevěděl, že se Žatec tenkrát účastnil dobytí Plzně." „Copak Češi, ti mají vůbec zálibu vést bitvy v listopadu! Dobytí Plzně, Bílá hora..." přisvědčil jeho plzeňský kamarád. „Slavkov byl v prosinci, to je ještě horší," dodal Pepíček. Oblíbená rekonstrukce dobýváníRekonstrukce dobývání Plzně Mansfeldem. U toho historického byli roku 1618 i Žatečané. Plzně Mansfeldem v proluce u hradeb skončila. Zase jednou lilo, ale nadšení amatérských šermířů neznalo mezí. I výstup po kluzkých žebřících na část historických hradeb zvládli ve zdraví. „Škoda, že sem nejezdí taky nějaká žatecká skupina!" pokračoval Pepíček. „Buď rád, že aspoň říkají, že tu taky byla žatecká hotovost! Moc známé to není!"
„Táta to určitě ví!" oponoval Pepíček. „Jenže tvůj tatínek je historik, to je něco jiného." Na listopadový zážitek z Plzně si Pepíček vzpomněl na jaře následujícího osmičkového roku, když jeho otec sepisoval články o regionálních výročích pro místní noviny. „Už tam máš třicetiletou válku?" zeptal se ho. „Třicetiletou? Ještě ne. Pravda, 1618 stavovské povstání a účast žateckých vojáků při dobytí Plzně, 1628 vrácení privilegií i nemovitého majetku městu a 1648 konec třicetileté války. Ještě nějakou historku, musím se podívat...!" Pepíček zkušeně sáhl po nejnovějších dějinách Žatce: „Koukám, že tenkrát šlo taky hlavně o peníze. Píšou tady, že město či vrchnost platily členům tzv. hotovosti stravu, výstroj a výzbroj. Tzv. mustruňk, tedy vyzbrojování, probíhal před někdejší Majnušskou bránou.
„A kdo v té hotovosti sloužil?" zajímalo Pepíčka. „Vybraní měšťané i poddaní. Moc se tam nehrnuli, pravda. Ale k Plzni na pomoc stavovskému generálovi Mansfeldovi vytáhli. Žatec byl na straně protestantských stavů," vysvětloval ochotně tatínek. „Já vím, však za tu víru po Bílé hoře náš primátor Hošťálek zaplatil na Staromáku hlavou! Škoda, že jsi loni v Plzni neměl čas, ty jejich rekonstrukce dobývání jsou pěkné, teda až na počasí. Listopad. Loni pěkně lilo." „Díval jsem se na jedno video z dobývání na netu, aspoň jsem nezmokl," usmál se tatínek. (https://www.youtube.com/watch?v=dSHdeNkw6hw) „Pro historické rekonstrukce ideální. Barevné uniformy, historické místo, dobré téma. Husiti příkladně Plzeň nikdy nedobyli, až Mansfeldovi se za třicetileté války zadařilo." „ A co Žatec? Taky ho někdo za té války dobyl, nechce si mi číst tu kapitolu celou!" „No, po bitvě na Bílé hoře se město po menší potyčce - taky v listopadu ale už roku 1620 - vzdalo císařským. Přišly konfiskace, protestanti museli město opustit. Za války se tu vojska střídala podobně jako jinde. Sasové, Švédové... Žoldnéři všech stran vyjedli město i celé okolí. Vybírali výpalné i různé pokuty. Žatečtí radní psali roku 1639 Ferdinandu III., že město k „takovému spuštění jest přišlo, že o tom mysl zkormoucená člověku vypisovati zbraňuje." „Vždyť říkám - přesun majetku... " „Na válce vždycky umějí někteří lidi moc dobře zbohatnout!" přikývl jeho otec. „A určitě se učíme hlavně jména těch největších zlodějů, ne?" zeptal se Pepíček. „Jménem známe hlavně generály a nějaké důstojníky, pochopitelně." „Třeba Valdštejna, ne?" „Ano, ale ten nejspíš v Žatci osobně nebyl, to by určitě někdo zapsal. Jenom jeho vojáci." „A nějaký jiný slavný generál?" Tatínek ukázal na stránku v knize, kterou Pepíček nechal ležet na stole: „Tuhle píší, že v Žatci byl štáb mladého švédského generála Wrangela, který převzal vedení švédské armády roku 1646. A vida! Tady je i jméno jedné dámy – roku 1648 tu byla tři dny manželka švédského generála Hanse Königsmarcka Merianův portrét generála Königsmarcka. (wikipedia.org)    Agatha von Leesten. Sám Königsmarck se tu setkal s falckrabětem Karlem Gustavem, budoucím švédským králem. Königsmarck je známý z posledních bojů o Prahu roku 1648. Jeho vojáci odvezli z Hradu spoustu cenností z císařských sbírek..." „A to velké vyjídání a kradení skončilo v Žatci kdy?" „Poslední švédští vojáci ze Žatce odešli, hádej v kterém měsíci?" „Že by v listopadu?" „Přesně. V listopadu 1648. Generál Königsmarck si pak postavil pěkný zámek v severním Německu a nazval ho po manželce Agathenburg (https://www.schlossagathenburg.de/pages/12/museum/) " „A žili tam šťastně až do smrti. Aspoň něco že skončilo na chvíli jako pohádka... Vidíš, a máš hned příběh pro článek. Paní generálová v Žatci..." usmál se Pepíček.

PhDr. Milada Krausová, Ph.D., Regionální muzeum K. A. Polánka v Žatci

Neslavné oslavy roku 1908
 

1. Pohlednice k 60. výročí nástupu Františka Josefa na trůn„Vlastně bychom měli připomínat i Františka Josefa, nejenom Masaryka," usoudil jednoho dne Pepíček. „Myslíš kvůli osmičkám?" zeptal se jeho otec historik. „Jo, i když – on umřel už roku 1916. Roku 1918 vládl Karel," vzpomněl si Pepíček na správný letopočet a zatvářil se poněkud zklamaně. „Ale František Josef nastoupil na trůn roku 1848," dodal tatínek. „A narodil se 18. srpna, kdyby ti chyběly nějaké osmičky. V Žatci se za jeho vlády pravidelně slavily jeho narozeniny." „A výročí nástupu na trůn taky?" „Ta kulatá ano. Například v prosinci 1908 – šedesát let na trůně. To se povede málokomu. I když zrovna tenkrát se slavení nepovedlo – a v Žatci zvlášť." „A proč? Byla moc zima?" zajímalo ihned Pepíčka. „Spíš horko!" usmál se tatínek. „ Počátkem 20. století byly dost napjaté vztahy mezi Němci a Čechy. Hlavně ve městech, venkov měl tradičně trochu jiné starosti. Hádky z českého sněmu se tenkrát přenesly do ulic Prahy. A z Prahy do regionů. Císař dokonce v prosinci 1908 vyhlásil v Praze výjimečný stav. V Žatci chybělo málo a došlo k útokům na českou menšinu, jako už se to stalo roku 1897. Rodiny některých Čechů se dokonce po roce 1908 ze Žatce raději odstěhovaly..." „1908? O tom jsme se neučili." „Tahle doba je taková zvláštní, do učebnic se moc nehodí. Zdánlivá idyla, ale pod pokličkou už to pomalu vřelo..." přikývl tatínek. „A jak se normálně slavilo takové panovnické výročí?" „Jako lidová slavnost, kapely hrály, konala se speciální divadelní představení, někdy průvod, samozřejmě taky bohoslužby za zdraví panovníka. Město bylo slavnostně vyzdobeno..." „Aha!" přerušil svého otce Pepíček. „ A v Žatci se určitě se při tom zdobení zase pohádali o vlaječky, jak jsi tuhle říkal." „Ano. Roku 1908 Němce už zase rozzlobilo, že si místní Češi pověsili na své budovy - jako byla menšinová škola nebo spolkový dům v Mlynářích - vlajky ve slovanských barvách. Na náměstí se proti tomu protestovalo. A úřad nařídil, že vlajky musí dolů." „A co Češi? Sundali je?" „Sundali, ale odstranili i vlajky v rakouských barvách. Což bylo opět považováno za mimořádnou drzost. A Němci řvali na náměstí proti Čechům zas. Kronikáři málem nestačil inkoust. Počkej, někde v počítači budu mít kousek ze žatecké kroniky. Aha, tady je: „2. prosince 1908 to bylo 60 let od té doby, co nastoupil na rakouský trůn František Josef I. Měl to být šťastný den pro všechny národy rakousko-uherské monarchie. Ve skutečnosti to byl den národnostních nepokojů a demonstrací, a sice jak na straně Čechů, tak na straně Němců, zvláště však v sudetských zemích.." Pak je tu ta historie s vlajkami včetně demonstrace Němců, při které stále pěli tu svoji oblíbenou Wacht am Rhein, tedy Stráž na Rýně..." „A proč na Rýně, když v Žatci teče Ohře?" opáčil Pepíček. „Protože měli chuť hlásit se spíš k Německu. Proto zpívali s oblibou německé popěvky.5. Pohlednice s germánským hrdinou a textem „věrný německý pozdrav ze Žatce“   I na pohlednicích ze Žatce občas najdeš nějakého toho germánského válečníka s německými barvami. I když rakouské vlajky vyvěšovali Němci vzorně taky. Ale stěžovali si soustavně, že prý rakouské úřady Čechům nadržují..." „A měli tenkrát vůbec čas na slavení, nebo jenom vyřvávali na náměstí a nadávali Čechům?" „Částečně," přikývl tatínek. „ I tehdy kapely vyhrávaly, divadlo, které bylo zrovna před velkou rekonstrukcí, uspořádalo představení na Střelnici, v děkanském kostele byla bohoslužba, proběhly povinné oslavy na všech školách. Starosta Wostry dostal řád, primář Bergmann rytířský kříž, ale nálada nebyla tak uvolněná jako obvykle při podobných příležitostech. Škoda, že nemám svědectví z české strany. České rodiny žily tehdy hlavně v podměstích a ještě dobře si pamatovaly, jak Němci řádili roku 1897. Tehdy totiž vypálili český spolkový dům, zaútočili na školu i české živnosti. A než se zeptáš, jestli se to vyšetřovalo, tak vyšetřovalo, ale škody většinou zaplatilo město. A viníci se trestu vyhnuli. Nebylo divu, že městská správa nijak nestála o to, aby se roku 1908 strhlo něco podobného." „Stejně jsi říkal, že někteří Češi odešli..." „Báli se a taky často přišli o práci. Nemohli ve městě ani sehnat bydlení, nikdo jim nechtěl pronajmout byt." „Hm, už to zní trochu jako z jiného světa, zvlášť když víme, co následovalo pak. Ještě že se dneska neslaví narozeniny nebo výročí nástupu prezidentů, ty by bylo teprve veselo! Nějaké dvě rozhádané strany se najdou vždycky," zakončil debatu Pepíček.

PhDr. Milada Krausová, Ph.D., Regionální muzeum K. A. Polánka v Žatci

3. Roku 1908 převzal princ Karel Habsburk, budoucí poslední císař z rodu Habsburků, patronát nad spolkem žateckých ostrostřelců. 2. Nová budova pro tehdejší  Chmelařsko-zelinářskou školu císaře Františka Josefa I. v Žatci byla otevřena roku 1908.  4. Český spolkový dům Vlastislav/ Frosch v Mlynářích

Okupace 1968
 
„Píšeš zas nějakou osmičku?" zeptal se Pepíček svého otce historika. „Spíš o jedné přemýšlím, neuvěřitelné, že už je to půl století. „Aha, 1968," pokýval hlavou Pepíček. A dočkal se rychlého dotazu: „A to sis spočítal, nebo o tom roce něco víš?" „To mě jako zkoušíš?" zarazil se Pepíček. „Spíš mě tak napadlo, jak se zrovna tahle událost složitě vysvětluje. Proto zrovna nemusím moderní dějiny. Ví se toho moc a zároveň hrozně málo..." „To si jeden přijde jako ve škole!" zamračil se Pepíček, který si zatím rovnal v hlavě, na čem ho zase chce tatínek nachytat. Pak spustil: „Takže v srpnu 1968 nás obsadili Rusové, protože jsme chtěli zreformovat náš socialismus a v Rusku se to nelíbilo. Tedy v Sovětském svazu, Rusko bylo tehdy trochu větší." „Vidíš, a hned jsme u toho," pokýval hlavou tatínek. „Hned abys vysvětloval, co to byl Sovětský svaz. A neobsadili nás jenom Rusové, ale vojska Varšavské smlouvy. A kdo z mladých dneska ví, co byla nějaká Varšavská smlouva. Jenom Rumuni tenkrát mezi okupanty nebyli, jinak se zapojili všichni naši socialističtí spojenci. Z východního Německa (NDR) přišlo nakonec jenom pár specialistů. I když byli také v pohotovosti. A vojska přišla i přes jejich území.  Jé, to máme zase vysvětlování, že tehdy byla dvě Německa. A co teprve ten socialismus.... A co to je zreformovat socialismus, jde to vůbec?" Pepíček se ušklíbl: „Ale aspoň ten srpen sedí, ne?" „Jo srpen by seděl. Jednadvacátého. Ale stejně toho víš dost," pochválil syna rychle tatínek.
 
1. Před žateckou radnicí 1968. Foto: RMŽ.„A co nějaké jméno, schválně, vybaví se ti někdo?" zeptal se ještě. „Ne že bych ty moderní dějiny zrovna musel!" pokračoval Pepíček. „To mám2. Okupanti v ulicích. Foto: RMŽ. asi po tobě, ale vybavují se mi Dubček a Svoboda, ale to asi proto, že jsi tu posledně nechal válet ty staré noviny. A protože vím, že Ludvík Svoboda byl několikrát v Žatci. A o Dubčekovi někdy mluví v televizi..." „A jaké noviny myslíš, ty z roku 1968 jsou tak nanejvýš v muzeu nebo v nějaké vědecké knihovně." „Jak tam byla otištěná hesla, letáky a taky nějaké fotky z té okupace, nejspíš fakt z muzea." „Počkej, nemyslíš ty výroční z roku 2008? Půjčil jsem si je od kolegy, tehdy udělali opravdu kus práce. Sebrali spoustu svědectví od pamětníků, nejen z regionu. Dokud byl čas. Například ty básničky proti okupantům jsou skvělé. Není nad ducha ulice." „To bylo asi ono. Je fakt, že spoustu tehdejších politiků bych musel hledat někde na wikipedii..." „To bych 3. Hesla proti okupaci byla všude. I ve výlohách. Foto: RMŽ.doporučil raději třeba www.totalita.cz," přerušil ho tatínek. „A to je přesně to, o čem jsem přemýšlel. I v těch heslech se vtip může ztratit, když jeden neví, o kom se mluví." „To máš jedno, kromě historiků a učitelek se v tom stejně nikdo rejpat nebude. Zkus to psychologicky." „Jak to myslíš?" „Mě by dost šokovalo, kdyby mi najednou pod okny začaly rachotit tanky, v Žatci si jich určitě taky všimli. A vzhledem k tomu, že to tu bylo samý pomník osvobození a družba se Sovětským svazem, musel být ten šok dvojitý. Aspoň na chvíli, než část převlékla kabát." „Máš pravdu, šok pochopí i ti, které dějiny moc nezajímají. A tanky byly v Žatci opravdu rychle, kvůli místnímu letišti. I dočesnou tenkrát zrušili..." „A já si půjčím, co najdeš, na referát na dějepis se mi to může hodit. Můžu?" „Můžeš, jenom pozor na ta sprostá slova, aby ve škole neměli taky šok."
 
4. Dobová hesla na vlacích. Foto: RMŽ. 5. Nálada na dnešním Kruhovém náměstí. Foto: RMŽ. 6. Dobový protestní leták 7. Hlas z 26.8.1968
 
PhDr. Milada Krausová, PhD., Regionální muzeum K. A. Polánka v Žatci

Rok 1968 v žateckých ulicích
Co napsal městský kronikář Bureš:
„Dvacátý první srpen 1968! Smutný den plný tragedie, smutku, rozrušení, zklamání, rozčarování. Den, který se každému z nás hluboko vryl do paměti. Den, na který nikdo z nás, kdo jej prožil, nezapomene, ať už s tím, co mu předcházelo souhlasil, nebo nesouhlasil, nebo se jen mlčky bez vlastního názoru a přesvědčení díval.... Došel jsem na náměstí Švermovo (Kruhové) a tam jsem je viděl. Kolikrát jsem už viděl jezdit vozidla spřátelených armád, ale nikdy neprojížděly takto. Lidé se shlukovali na chodnících a dívali se. Jen se dívali a mlčeli! A to bylo to strašné a divné. Jindy, když projížděly, každý, i dospělý jim přátelsky zamával. Ale dnes se jediná ruka nezvedla na pozdrav, dnes jediná ústa na ně přátelsky nezavolala... A jezdily celé kolony vojenských vozidel, tanky, děla, transportéry... A všude na vozidlech vojáci doslova po zuby vyzbrojeni, v plné pohotovosti...A netrvalo dlouho a celé město bylo ze všech stran obsazeno. Tanky s hlavněmi namířenými na Žatec stály na vojenském cvičišti u kasáren, tanky stály za stadionem Flóra, u vodárny na silnici Žatec – Radičeves, tanky stály u Záhoří a Velichova, u Staňkovic..." (Originál kroniky je uložen v knihovně Regionálního muzea K. A. Polánka v Žatci)

Vzpomínka pamětníka, tehdy mladého rotmistra a dozorčího 21. tankového pluku
„Byla to hrůza, jeden z nejhorších dnů mého života. Naši lidé se zachovali báječně. Taková úžasná jednota, kdy všichni táhli za jeden provaz, to bylo něco neopakovatelného...Rozletěla se plechová vrata od útvaru a vjel tam vůz plný Sovětů. Jeden vyskočil a hrnul se ke mně, byl celý v černém, bez hodností,...Ve vozidle už byl zajatý důstojník z už obsazeného žateckého letiště. Měli jsme rozkaz nepoužívat zbraně. Zástupce velitele pluku mi tehdy nařídil, abych tanky do města zavedl. Neměli jsme tenkrát na výběr... Tanky čekaly v Žatci u mostu přes Ohři u dnešních jatek. Bylo tam přesně třicet tanků. Za nimi pak dojížděl bezpočet nejrůznějších obrněných transportérů. Vedl jsem je Nákladní ulicí nahoru. Navrhl jsem jim, že je odvedu do Perče, ale oni nechtěli. Prý sami trefí, tam kam chtějí. Všechno známe, říkali." (http://zatecky.denik.cz/zpravy_region/okupace_soveti_okres_louny_20130821.html, 2013, kráceno)

Hesla ze žateckých ulic
Svobodovi slivovici, Novotnýmu šibenici!
Okupanti jděte domů. Dubček – svoboda!
Svobodu Dubčekovi, svobodu republice!
Nemáme vodu ani chleba!
Okupanti 1939 x okupanti 1968
Dubček! Svoboda!
Potkala nás mnohá špína, přežijem i Kosigina!
Proletáři všech zemí spojte se! Proletáři všech zemí Varšavské smlouvy, jděte se spojovat někam jinam! A ČSSR vynechte!
Blaničtí rytíři přišel čas! Navštívil nás Sovětský svaz!
SSSR – Fůůůj!
SSSR – Piráti XX. století
SSSR – Go home!
Dubček –Svoboda Záruka národa!
Ani kapku vody Rusům!
Pryč s okupanty!
Ivane, jdi domů! Je to naše věc!

Ukázka z lidové poezie z roku 1968

Dopis domů

Sedí Rusák na tanku,
smrdí na sto honů,
někde ukrad hajzlpapír,
a tak píše domů.

Moji drazí, věřte mi to,
u srdce mne bolí,
čekali jsme tady slávu
a teď chrápem v poli.

Snil jsem o tom, jak zde s dívkou
strávím svůj čas v kině,
kam se kouknu, všude nápis -
Rusové jsou svině.

Jeden den nám nadávají,
druhý den jsou tiše,
chlastáme tu vodu z louží
a kručí nám v břiše.

Je divné, máme tanky,
ale ruce jsou prázdné,
už jsme tady třetí týden
a výsledky žádné.

Čekali jsme, že nás tady
budou vítat chlebem, solí,
ale lidi po nás plivaj
a mávají holí.

Teď už ale trochu chápu,
proč jsme se sem drali,
a jak nás ti páni v Kremlu
pěkně obelhali.

Ženo, věř mi, jsem Ti věrný,
že jsem jako z dubu,
Ty buď taky, nebo jinak
rozbiju Ti hubu.

Pane Bože, u tanku mi
stojí krásná Máňa,
na tank píše, že jsem svině,
a tak končím
Váňa.
( https://zatecky.denik.cz/zpravy_region/ln_srpen_1968_satira_20080815.html)

Žatecký rok 1938
 

1. Nadšení místních Němců při příchodu německé armády v říjnu 1938. Foto RMŽ.„Brr, co to máš?" zeptal se Pepíček svého otce historika. Na stole v pracovně ležely fotografie, na nichž byla žatecká radnice s obrovským hákovým křížem na průčelí a davy hajlujících Němců na žateckém náměstí. Nechyběly mezi nimi ani velké skupiny dětí. „9. říjen 1938. Německá armáda obsazuje Žatec. Důsledek Mnichovské dohody. Odstoupení pohraničí," vysvětlil ochotně tatínek. „To je teda síla. Pěkná okupace!" „Jo, okupace, z českého pohledu. Němci tomu říkali osvobození. A za války ten den slavili jako Den osvobození. Kronikář Födisch se tehdy úplně rozplýval nadšením, však se z něho taky stal nadšený nacista." „A co místní Češi? Ti odešli?" „Většinou ano. Uvádí se, že se jich postupně vystěhovalo až 93%. Někteří hned zjara, další až po Mnichovské dohodě, taky se chtěli bránit, ale politici rozhodli jinak. Nešlo jenom o vojáky nebo české úředníky a zřízence, ale i o starousedlíky. Ze západního nádraží byly vypravovány specielní vlaky. Denně až čtyřicet vagonů, ve kterých se převážel jejich majetek. V okolních vsích Čechy také vyháněli z pozemků, které získali za první republiky za pozemkové reformy. Německé noviny se radovaly, že se „konečně pakujou svých pět švestek". A město samozřejmě opustila i většina Židů, bohatí továrníci, lékaři, advokáti, chmelaři i obchodníci. Jenom na náměstí bylo pak přes třicet opuštěných obchodů. Zůstali jenom ti nejchudší. Židé začali odcházet ještě před Čechy, tušili, co je čeká. V listopadu 1938 byl vypálen vnitřek synagogy, celou stavbu zachránilo jenom to, že místní Němci měli strach, aby nechytlo celé město." „A co se ještě dělo v Žatci v tomhle osmičkovém roce?" zajímalo Pepíčka. „Hodně věcí. Celý rok byl jako na houpačce. Pamětníci říkali, že tak špatný rok pro česko-německé vztahy nepamatují. Němci si mysleli, že Hitler vyřeší všechny jejich problémy. Po hospodářské krizi v 30. letech se hodně radikalizovali. Československo dvakrát mobilizovalo, na jaře a na podzim. Sudetoněmecká strana (SdP) ale sílila, v Žatci vyhrála v létě volby. Její předseda Konrád Henlein sem ostatně jezdil dost často. Starostou Žatce byl zvolen příznivec téhle strany Alois Kaiser, majitel místních cihelen, což české úřady vyděsilo tak, že ho odmítaly potvrdit. Nějaké drobné potyčky a provokace pak byly samozřejmě na denním pořádku. Došlo i na zatýkání. Němci museli odevzdat zbraně a rozhlasové přijímače z nařízení našich úřadů." „Ty zbraně bych chápal, ale proč ta rádia?" „Aby nemohli poslouchat Hitlerovy projevy. V kronice píší, že někteří strčili do krabice cihlu nebo třeba dětský pokojíček. A poslouchali malá rádia na baterie. A pak si sdělovali, co slyšeli." „To zní docela dobrodružně. A dál?" „Jo, je fakt, že německý kronikář líčí celý ten rok jak nějakou hrdinskou legendu. Popisuje například, jak za podzimní mobilizace spousta Němců odmítla narukovat. Prý se schovávali v zahradách, na hřbitově, ve dvorech, ve sklepích i v kanálech. Měli plnou pusu toho, jak chtějí zabránit válce a naši tehdejší západní spojenci jim v tom ještě nahrávali." „Spojenci?" „Hlavně Velká Británie, asi se budete učit o lordu Runcimanovi, který měl vyšetřit, jestli sudetští Němci v nové republice opravdu tak trpí, jak tvrdili. Však se za ním také Žatečtí vypravili, když pobýval na zámku v Petrohradě. I Mnichovská dohoda o odstoupení našeho pohraničí byla západem prezentována jako jediný způsob, jak zabránit válce. V březnu 1939 Hitler obsadil i zbytek Československa... " „A co na to pan žatecký kronikář?" „Jásal, co jiného. Poslouchej, kousek jsem přeložil: „Vlajka s hákovým křížem nad Hradčany! Vývoj událostí v bývalém Československu veškeré obyvatele (Žatce) naprosto nadchnul. Tímto vůdcovým činem došlo k zásadnímu vyřešení problému ve smyslu tisíciletých dějin." „Dvakrát brr. A v září začala válka, že?" „Ano Hitler přepadl Polsko. Iluze skončily. Ale Československo už neexistovalo. Zůstal jenom tzv. mnichovský syndrom nebo trauma. Že jsme se tenkrát nebránili. A že velmoci rozhodly o nás bez nás."
„A Němci ze Sudet museli rukovat taky?" „Ano. Protože Sudety byly součástí Říše. V Žatci i tak nadšení vydrželo dost dlouho. I když na konci války už v tom měla prsty hlavně propaganda. Tu Němci uměli. Ještě koncem roku 1938 přeletěla nad Žatcem známá vzducholoď Zeppelin. Za války to tu byla samá přehlídka, průvod a oslava. Hitlerovy narozeniny se slavily jako dříve narozeniny císaře." „Tahle osmička je opravdu trochu traumatizující. Myslím, že si půjdu pustit Landu." „Máš pravdu, ta písnička o roku 1938 se mu opravdu povedla."

PhDr. Milada Krausová, PhD., Regionální muzeum K. A. Polánka v Žatci

Z dobových pramenů a vzpomínek

Přípravy místních Němců na příchod německé armády dle německy psané městské kroniky
„9. říjen 1938 – Den osvobození. V noci na 9. říjen spalo jen málo Žatečanů. Horečnaté napjetí a radost. V časných raných hodinách byla ještě ve městě česká policie, která město opouštěla až v sedm ráno. Ještě za její přítomnosti se rozezněly sirény a daly podle domluvy znamení obyvatelstvu, aby vyzdobilo město. 2. Žatecká radnice s hákovým křížem na průčelí. Příchod  německé armády do města. Foto RMŽ.V okamžení se objevily ve vikýřích a oknech vlajky s hákovými kříži, domy byly vyzdobeny zelenými větvemi, na radnici byl namontován velký hákový kříž. Všude stály stožáry s věnci, zmizely české názvy ulic. Náměstí, které se za vlády Čechů jmenovalo E. Beneše, bylo přejmenováno na náměstí Adolfa Hitlera. Na mnoha velkých budovách svítily obrovské hákové kříže. Vše bylo také připraveno na slavnostní večerní osvětlení důležitých budov. Ještě nikdy nebylo město tak vyzdobeno, jako tohoto dne...." (4. díl, s. 15)

 

Atmosféra při příchodu německé armády do Žatce 9. října 1938 dle kronikáře H. Födische
 Německá armáda dorazila do Žatce po půl jedné.  Foto RMŽ.„Ještě nikdy za svou tisíciletou historii nezažilo prastaré město takový výbuch radosti a snad nikdy neviděly jeho zdi a věže tak přešťastné lidi. V těchto hodinách opustila dvacetiletá noční můra, která všem přišla jako šílený výstřelek, lidská srdce. Vojáci Adolfa Hitlera, naši bratři a osvoboditelé, přijeli. Sny staré generace se staly skutečností a přání mládeže činem. Nekonečné volání slávy se mísilo se zvukem zvonů ze všech věží a šířilo do dálky zprávu o našem štěstí." (4. díl 1938, s. 17)

Pohled české strany
„Líčení všech pamětníků se shodují v tom, že po obsazení Rakouska (Němci), dne 15. března 1938 vzrostl národnostní boj v Žatci do rozměrů, jakých ani Češi žijící ve městě od narození, nepamatují. Národnostní napětí ještě vzrostlo prvou mobilizací československé armády dne 21. května 1938... Obyvatelstvo počalo opouštěti pohraničí a stěhovalo se do vnitrozemí. Zpupnost Němců stále stoupala, uměle vyvolávané incidenty byly již každodenním zjevem. Němci provokují i oddíly československé armády procházející Žatcem. Tanková jednotka, která městem projížděla, byla od příslušníků Henleinovy strany poplivána, vojáci ohrožováni kamením. Hlídky jednoty (Sokolové) v městě byly zesíleny, byly konány tajné srazy členstva, jednota připravovala své příslušníky na otevřený zápas se zbraní v ruce s odvěkým vrahem všeho českého a slovanského – s Němci. Napětí bylo uvolněno mobilizací československé armády v září 1938... Nadšení, s jakým byla přijata mobilizace, brzy mělo zmizeti. Přišel Mnichov a československá armáda musila opustiti svá dobře vybudovaná pohraniční opevnění a vydati bez boje pohraniční okresy Německu. Do poslední chvíle nebylo jasno, bude-li také Žatec obsazen německými okupanty. Městem prochází proud uprchlíků za jízlivých poznámek a smíchu žateckých Němců. Dne 9. října 1938 bylo Čechům v Žatci o jejich dalším osudu již jasno. V poslední chvíli opouští zbytek Čechů město, které jest téhož dne ve 12.30 obsazeno německým vojskem. Mezi posledními opouští Žatec skupina Sokolů, která po 42 roky zápasila o tuto přední stráž s německou přesilou. Odváží prapor a kroniku..."(Karel Štěpánek: Padesát let tělocvičné jednoty Sokol v Žatci 1896 – 1946, Žatec 1946, s. 44 – 46. Kráceno. K historie Sokola ve městě http://www.muzeumzatec.cz/clanky-zachraneny-exponat.html#srpen )

4. Pohraniční opevnění  byla vydána bez boje. Pohled do řopíku v Holedeči 2015. Foto RMŽ. 5. Pohlednice připravená ke konání župního sletu v Žatci v červnu 1938. Slet  byl policií nakonec zakázán a přeložen do Loun. Archiv RMŽ.  6. Rozhodli o nás bez nás. Účastníci Mnichovské dohody 29. září 1938. Zleva doprava:  R. N. Chamberlain (Velká Británie) E. Daladier (Francie), A. Hitler (Německo) B. Mussolini (Itálie) a G. Ciano. V budově, kde byla smlouva podepsána je dnes vysoká škola  Musikhochschule. Zachoval se i krb, u kterého se politici fotografovali. 7. Roku 1937 zemřel bývalý prezident Masaryk, který se těšil u menšiny žateckých Čechů velké úctě. Tryzna za T.G.M. na žateckém náměstí symbolicky předznamenala těžké časy. List z Kraje Lučanů,  r. 12,  č. 3, 1937 – 1938.

Vznik republiky a Žatec 1918
 

4. Pohlednice s pomníkem obětem 1. světové války, známým žateckým lvem   „Ten lev by se mi tady docela líbil," dumal Pepíček před známou žateckou chmelničkou. Prohlížel si novou turistickou známku k výročí vzniku republiky. Na jedné straně byl zobrazen prezident Masaryk. Druhou stranu zdobil majestátní lev na vysokém podstavci. Pepíček věděl, že jde o někdejší žatecký pomník obětem první světové války, který stával od roku 1930 právě v místech známé chmelničky. „Náš lev si žije spokojeně svůj druhý život u Máchova jezera jako lev Splavák," usmál se jeho tatínek historik. „Já vím, četl jsem o něm na muzejních stránkách. (http://www.muzeumzatec.cz/chmelnicka.html). Jenom by mě zajímalo, co by tak říkal na toho Masaryka, když to byl lev německý." „Pokud by to vzal jako většina žateckých Němců, tak by nejspíš pěkně prskal a možná i řval. Vznik první republiky nemohla většina Němců v Žatci dlouho skousnout. Jak ukázal rok 1938, asi se s ním nikdy úplně nesmířili. A protože tvořili tehdy většinu obyvatel..." „A 1. Saazer Anzeiger z 29.10.1918 otiskl telegram českého Národního výboru z Prahy o zřízení Československa na straně 2. Němci se však dovolávali práva na sebeurčení. Archiv RMŽ.co se tu vůbec dělo 28. října 1918?" zajímalo Pepíčka. „Nic zvláštního. Vznik republiky oznámili městu telegramem. Druhý den ho otiskly noviny." „Telegramem?" podivil se Pepíček. „Když si přečteš tehdejší noviny, vypadá to, že ty Čechy tenkrát ani nebrali moc vážně. Na Masaryka ostatně městský kronikář celou válku nadával jako na zrádce Rakousko-Uherska. Žatec byl velmi loajální císaři. Celou válku fungoval hlavně jako lazaretní město a zásobárna fronty. Dokud tedy bylo co dodávat. Když se ukázalo, že se Rakousko nejspíš rozpadne, začali se místní dovolávat práva na sebeurčení." „Jako že si sami vyberou - co vlastně?" „Jestli se připojí k Německu nebo k Rakousku. Nebo budou fungovat samostatně. Němci v pohraničí vytvořili provincii Deutschböhmen, která měla i svou vládu - v Liberci." „To jako, že by se odtrhli i s územím, jak to pak provedli o dvacet let později?" „Ano, někteří tvrdili přece už v 19. století, že když tu žijí od středověku, je to jejich území. Ale Češi se odvolávali na historické hranice českého království. Až 6. prosince 1918 přišlo do Žatce české2. Vzácná fotografie zachycuje zaměstnance železnice a české vojáky na nádraží Žatec-západ roku 1919. Foto: Archiv RMŽ. vojsko. Tedy vojsko, byli v něm nejen vojáci, ale Sokolové nebo ozbrojení železničáři. Češi ve vzpomínkách uvádějí, že to byl „jejich nejštědřejší Mikuláš". Žatec tak prožíval 28. říjen až v prosinci. Němci ovšem byli velmi rozhořčení. Začali sepisovat protesty, obsazení města označili za okupaci a další projev utlačování ze strany Čechů." „Jé, to se zase určitě pohádali kvůli vlajkám!" „Pochopitelně. Nad městem hned zavlála vlajka ve slovanských barvách, tedy bílo-červená. Pro Němce něco naprosto neslýchaného. Češi zkusili hned přejmenovat některé ulice, i na náměstí se objevila improvizovaná cedulka 3. Pomník Josefa II. Habsburského v místech dnešní chmelničky na pohlednici. Byl zničen roku 1919. (Více ke konci pomníku http://www.muzeumzatec.cz/kalendar-konec-pomniku-josefa-ii.-v-zatci.html) Wilsonovo. Musel být zakryt pomník Josefa II., který tehdy stával taky tady v místech chmelničky. V lednu roku 1919 pak sochu Češi zničili. Vlekli ji po schodech za zvuku harmoniky až k řece Ohři. Zástupci města si na jejich chování dokonce stěžovali v Praze. Objevily se i různé poplašné zprávy, pár fyzických inzultací, ale naštěstí žádné oběti na životě, jako třeba v Kadani. Pramenů k dění v Žatci je dost málo, ale máme pěkné vzpomínky. Doma ti dám nějaké přečíst. Je to krásná ukázka toho, že to, co viděli jedni, viděli druzí úplně jinak." „No, myslím, že kdyby se dneska hádali jenom Češi a Němci, byla by to dost idylická doba," pousmál se Pepíček. „Z našeho pohledu ano. Oni to ale prožívali docela vážně," zakončil tatínek.
 
PhDr. Milada Krausová, PhD., Regionální muzeum K. A. Polánka v Žatci

 

1918 Vznik republiky a Žatec

Žatecká městská kronika hodnotí situaci počátkem října
„To, co všechny ostatní národy Rakouska už dávno věděly a na co se také odpovídajícím způsobem připravovaly, pochopili Němci až počátkem října. Rozpad Rakousko-uherské monarchie. Vražedné tempo rozkladu nedalo rakouským Němcům čas, aby se připravili na tuto skutečnost, všichni věřili, že Rakousko vydrží, i když v jiné formě, tak hluboká byla víra ve věčné Rakousko v duších německých Rakušanů. Zejména Češi se dosud pečlivě připravovali na vznik vlastního státu, zahrnuli samozřejmě i sudetoněmecké oblasti."(2. díl, s. 145)

Zápis o vzniku republiky v městské kronice 1918
„28. října vyhlásili Češi samostatný československý stát. Česká Národní rada v Praze se prohlásila za nositele státní moci a vydala první zákon, že všechny autonomní státní a župní úřady, zemské, krajské i obecní úřady podléhají českému Národnímu výboru. Tento zákon byl poslán i všem úřadům v německých oblastech Čech telegramem. Také obec Žatec obdržela takový telegram." (2. díl, s. 137)

Zápis o vyhlášení provincie Detschböhmen v městské kronice
„30. října. Naše jednotky vyklízejí Itálii. Deutschböhmen vyhlášeny! Pět výstřelů z hmoždíře a zvuk zvonů oznámilo dnes občanům Žatce svobodu a samostatnost provincie Deutschböhmen. Radnice a ostatní budovy ozdobily vlajky." (2. díl, s. 137)

Zakladatel muzea K. A. Polánek ke zlepšení postavení Čechů po vzniku republiky V Žatci
„Český dorost živnostenský značně zde vzrostl po převratě hlavně tím, že každý obchodník zaměstnává alespoň jednoho učně českého, neboť vzrůst Čechů v Žatci přílivem čes. zaměstnanců do města a osazením půdy rozparcelované kolem v okresu Čechy, kteří zde nakupují, vyžaduje české obsluhy. Po převratě ovšem tomu tak nebylo. Nejen že nebyly české síly v obchodě zaměstnány, ale Čecha česky zde neobsloužili. Této změně pomohl nejen příliv Čechů, svobodné a sebevědomé přihlášení se k čes. národnosti, ale i pevná ruka našich vládních představitelů. Bylo to nejen rázné obsazení města vojskem, obsazení úřadů vojskem, ale zákon na ochranu republiky, po čemž teprve poznali Němci, že nejsme národ služek a řemeslníků, ale jsme stejně kulturně a politicky vyspělí alespoň jako oni, ale že dovedeme i vládnouti po případě i jiným, je-li toho zapotřebí. Dnes nechce se ani věřiti, že český zaměstnanec po převratě nejen že nedostal zde bytu, nic mu nebylo prodáno, k osobní bezpečnosti musil zde míti dvakráte vojsko, kdy Němci doufali v brzký konec našeho státu a měli přípravy pro zřízení Deutschböhmen s centrem v Liberci, může se mu zde přece volněji dýchati dobrým řízením osudů našeho státu, jakož i obětavostí a řádnou přípravou představitelů našeho státu k této významné a odpovědné funkci."
(Z knihy K.A. Polánka: Náš vývoj v severních Čechách pod ochranou Národní jednoty severočeské. Praha 1936, s. 62 - 63)

Příchod českého vojska do Žatce 6. prosince 1918 očima současníků

Co viděli Češi:
Pohledem dívky školou povinné
„Bylo to dne 6. prosince 1918. O 7. hod ranní bylo slyšeti do domů v Libočanské silnice hlučný hovor. Lidé vybíhali před domy, ale hned se zase vraceli, jakmile spatřili plnou ulici vojska. Bylo jich asi 300. Asi za 5 minut přišel k nám pan domácí a řekl, že jsou tu Čechoslováci. Jiní opět říkali, že jsou to Němci. Proto někteří Čechové měli strach, že německé vojsko je bude utiskovat, jiní pak měli radost, že české vojsko bude Čechy hájit. Když jsem se oblékla, šla jsem do školy a po cestě jsem potkávala vojáky česky hovořící. Ve škole jsme si o tom povídali. Bylo asi půl deváté, když se otevřely dveře a do třídy vstoupil pan řídící a dva vojáci s nějakým pánem. Panu řídícímu svítily oči radostí. Děti všechny křičely radostí: „Sokolové jsou zde! České vojsko je zde!" Všichni jsme pak počli zpívati české národní písně. Prapor, který jsme měli viset kolem obrazu našeho Osvoboditele Masaryka, pan řídící sňal a za půl hodiny vlál již na žatecké radnici. Všichni jsme považovali den ten za více než neděli. Jedním úprkem hnali jsme se do města. Svým očím nemohla jsem uvěřiti, když viděla jsem český prapor na německé naší radnici! Češi výskali, Němci se zamčenými ústy s těžkým srdcem odcházeli. – Krámy byly zavřeny. V německé škole u kostela usadili se Sokolové. I prapor si přivezli a z okna ho vystrčili. Před polednem seřadilo se vojsko a český lid a se zpěvem šli jsme do školy. Na náměstí tu a tam byla strojní puška s několika vojáky. Toho se Němci báli. Jsme nyní uchráněni od našich nepřátel."
(Slohová práce Anny Herinkové otištěna ve sborníku Krajem Lučanů 1935, r. 9, č. 2 – 5, s. 28.)

Idylický pohled po letech
„Těžko zvykali Němci nové vládě, často zdálo se, že k něčemu dojde. Ale vojsko vytrvalo tu do r. 1920, takže zabránilo jakýmkoliv přípravám. Ostatně je známo, že v Lounech i na Kladně byli Sokolové připraveni, že by na dané znamení zvláštním vlakem hned přijeli do Žatce. Mluvilo se také o přípravách na vyhození mostu železničního Němci v takovém případě a snad došlo i k vyšetřování. Než čas hojí všechny rány a dnes je již velká část našeho německého obyvatelstva žateckého srozuměna s tímto stavem, neboť poznali, že skoro lépe se tu dá žít a provozovat svou živnost, že republika přec odolala náporům ve střední často pobouřené Evropě, že jim republika skýtá všech práv a rovnosti ve všech oborech práce tělesné i duševní."
(Karel Vitha: Poněmčování Žatce, Krajem Lučanů, 1935, r. 9, č. 2– 5 s. 21 – 29.)

V tušení dalšího vývoje. Vzpomínky na 28. říjen 1918 otištěné v osudovém roce 1938

„Ano, 28. říjen, ale pro oko žateckého Čecha byla tato událost patrna jen v novinách. Veškeré dění a život zde v městě nedoznal změny po 28. říjnu, vše plynulo po týdny nezměněně dále, až teprve 6. prosince toho roku, toť byl pro Žatec 28. říjen a tento den máme na mysli, kterého bychom my Žatečané neměli zapomínat. Byl to snad nejštědřejší Mikuláš pro české Žatečany, jakého kdy měli. Město Žatec obsadilo české vojsko Jaký to historický okamžik pro nás zde....Vzpomínáme na 6. prosinec 1918. Předem se již očekávalo, že Žatec obsadí české vojsko, jako již obsadilo jiná města v pohraničí. Nevědělo se, kdy. Ale žatecký krajinský Volkswehr v šedých rakouských uniformách s modrobílou páskou na rukách se nechtěl jenom tak dáti, alespoň se to tom mluvilo. Zdejší Němci říkali „Sokol kumme", jak nazývali české vojko. Očekávali je však, že přijedou železnicí směrem od Plzně. – Byly činěny přípravy a strojvůdce B. německé národnosti prý měl na starosti vypraviti proti vlaku s českým vojskem neobsazenou lokomotivu, aby došlo ke srážce a k železniční nehodě. Libočanský most železniční měl býti v době přejezdu vojenského vlaku hozen (!) do povětří. Toho dne, když jsem ráno vycházel chodbou z domu, vyšel ze dveří svého bytu tam bydlící jeden Volkwehrák a zvěstoval mi, že „Sokoln sajn to" a k mému údivu otevřela se mu pak ústa i po česku, ač dříve nikdy česky slova nepromluvil. Sokolové prý přišli brzy ráno za tmy a ne vlakem, nýbrž pěšky od Loun. Volkswehr byl překvapen, nekladl odpor a vzdal se. Běžel jsem nahoru do města přes sady, abych se přesvědčil o skutečnosti a hned u Kněžské brány, vedle děkanského kostela stála česká vojenská hlídka s kulometem a jak radostně vyhlíželi. Místo plukovních výložek na límcích měli našité stuhy v českých nebo slovanských barvách, místo „Karlíka" na čepici měli českou kokardu a jinak byli vyzdobeni pestrými trikolorami ve slovanských barvách. Rozmlouvali mezi sebou česky. Jaká radost pro Žatečany, kteří byli na vše zvyklí, jen na něco takového ne. Ten pocit se vůbec nedá popsat.
Pospíchal jsem dále na náměstí a pod podloubím u „Branky" spatřím opět hlídku s kulometem. V tu chvíli přiklusala ulicí u České spořitelny česká vojenská jízda, mezi nimi také Sokol v kroji. Díval jsem se za nimi. Zmizeli v Pražské ulici. V zápětí pochodoval od radnice útvar pěších vojáků. Bylo to tenkráte pestré vojsko. Viděl jsem mezi nimi námořníky, vojáky různých rakouských uniforem i železničáře s puškami a jejich vojsková příslušnost byla vyznačena na oděvech jen našitými stuhami v pestrých veselých českých a slovanských barvách. Doslechl jsem se, že i na nádraží jest vojsko. Mnohý Čech pobíhal celé půldne, aby se přesvědčil, že tomu tak skutečně jest. Měli jsme vědomí, že konečně nadešla naše doba a že nám bude nyní jinak – lépe...
(Václav Hromádka: Zapomínané výroční dne významného pro Žatec. Krajem Lučanů, 1938, r. 12, č. 4 - 6)

Co viděli Němci

Obsazení města očima městské kroniky, která události popsala na několika stranách (Městská kronika, 2. díl . s.145 - 150)

„Pátek, 6. prosince ráno kolem 6. hodiny dorazilo do Žatce pod vedením velitele a několika důstojníků asi 600 mužů československé infanterie, mezi nimi dragouni, námořníci a Sokolové a také ozbrojení železničáři. Mezi nimi i asi 50 kavaleristů se svými koňmi. – Vojáci, kteří dorazili pěšky směrem od Loun, respektive z Postoloprt, nesli ruční granáty a několik strojních ručních pušek. Skupiny vojska, které byly velmi dobře informovány o místních poměrech, šly přímo k budově staré školy vedle děkanského kostela, kde bylo sídlo žatecké vojenské rady, kterou rozpustily. Bylo jim ihned vydáno několik zbraní. Nikdo se nepokusil o odpor. Starosta Musch se dostavil ihned po příchodu Čechoslováků do úřadu, před kterým už byli českoslovenští vojáci se svými zbraněmi a spousta přihlížejících. Byly zde postaveny i dvě strojní pušky. Starosta ihned protestoval u českého velitele jménem obce proti obsazení města, ve kterém nedošlo k žádnému narušení klidu a pořádku. Pan starosta Musch protestoval dále proti několika případům odzbrojení policistů Čechoslováky. Český velitel mu odpověděl, že plní rozkazy úřadů, které nařídily obsazení Žatce jako strategického bodu. Přesto starostu ale zdvořile ujistil, že žatecká policie se smí i nadále starat o pořádek ve městě i se svými zbraněmi. Potom mu dal starosta čestné slovo, že nezavolá vojenskou pomoc proti Čechoslovákům. Český velitel prohlásil, že se jeho vojsko bude živit samo z vlastních potravin, které si přivezlo s sebou a má je na nádraží. Tyto potraviny byly na základě jejich žádosti dopraveny do města městským nákladním automobilem, který absolvoval dvě jízdy. České vojsko se ubytovalo ve staré škole. V důsledku obsazení nádraží státní dráhy českými jednotkami opustili někteří němečtí zaměstnanci státní dráhy v Žatci službu. Páni úředníci revident Hofman, revident Schneider, asistent Müller a strojvedoucí Pittner se uchýlili včas do bezpečí. To znamená, že s sebou vzali i státní kasu, aby zachránili peníze ředitelství drah oblasti Deutschböhmen.... Doprava směrem na Chomutov byla přerušena, zatímco vlaky ze Žatce směrem na Prahu jezdily dál. ... Po deváté hodině vyvěsili Češi na radnici bílo-červenou vlajku."

Obsazení města Čechy srovnali místní Němci se znásilněním
„Protest. Obec Žatec vyjadřuje protest proti obsazení města silnou jednotkou československého vojska. Zdůrazňuje, že k tomu nebyl důvod, protože dosud byl ve městě klid a pořádek, který by trval i nadále. Žatec je německé město, odvolává se na právo na sebeurčení národu a pociťuje obsazení jako znásilnění. Očekává řešení sporných otázek na mírové konferenci. V každém případě chce zabránit, aby byla prolita jen jediná kapka krve po krutých obětech předchozích let. Proto nesáhne k ozbrojenému odporu a vyvaruje se násilí. Nejlepší prostředek k zachování klidu a pořádku spatřuje v odchodu okupantů."
(Oficiální protest městské rady prezentovaný v městské kronice i tisku)

Povzdech městského kronikáře
„Čas nejhlubšího ponížení a těžkých duševních otřesů, které musí prožívat každý národně uvědomělý Němec, přišel."

Chcete stránku vytisknout?
Skrýt před tiskem nějaké části stránky.
Vytisknout celou stránku tak, jak ji vidíte.
(tento box nebude vytištěn)
Úprava stránky před tiskem
Najeďte myší na nějaký obsah na stránce, zobrazí se červený obdélník. Kliknutím na něj obsah skryjete. Poté stiskněte tlačítko 'Vytisknout'.