Domovská stránka Muzem Žatec Hlavní budova Muzem Žatec Perličky z depozitáře 2023

Perličky z depozitáře 2023

Perličky z depozitáře 2023 představí tak trochu malý muzejní zvířetník.

Úvodem

Jako letošní téma Perliček z depozitáře našeho Regionálního muzea K. A. Polánka jsme vybrali zástupce zvířecích říší. Muzeum sice nemá přírodovědnou část, sbírkové předměty se zvířecími motivy však ve sbírkách zastoupeny jsou. A to i zvířata mytická, jako draci nebo bazilišek. Lidé a zvířata byli a jsou vždy propojeni. Dozvíte se proto, i z jakých důvodů si lidé podobné motivy vybírali. Nebo jakou měli symboliku. Z praktických důvodů vynecháme nejčastěji používaná zvířata, tj. lvy a orly (orlice). Dodejme, že v případě německého Žatce by patrně orlice (rakouské a německé) měly mírnější převahu, ale ani lvi by se jistě nenechali zahanbit. Měli je ostatně v oblibě jak Češi, tak Němci, vzpomeňme např. na žatecký pomník obětem první světové války, který měl podobu lva. Sice dle německého (braunschweigského) vzoru, ale lev to byl. Český lev byl a je i v městském znaku. My se však zaměříme jinam, postupně představíme např. muzejního baziliška, motivy s drakem, patrona výra, koně, psa, mandelinku, krávu, mluvící veverku, sokola, jelena, holubici slona. 

1. díl - Tajemný bazilišek
 

Kovový bazilišek na nás vylezl ze sklepa. Notně zkorodovaný, ale jinak nepoškozený. Patrně kdysi tvořil součást nějakého vývěsního štítu obchodu či hostince, jeho přesný původ neznáme. Ani jeho stáří. Dnes je bazilišek asi nejvíce znám čtenářům románů o Harry Potterovi. Jejich autorka zvolila starší antickou hadí podobu baziliška. Ten žatecký je podobou spíše středověký.

Bazilišek z upraveného německého překladu Naturalis historia od Johanna Heidena ilustrovaného Jostou Ammanem (1584)Jak měl bazilišek vypadat? První popisy máme již z antické mytologie. Bazilišek byl had s diadémem na hlavě, který měl mimořádné destruktivní schopnosti. Dokázal např. změnit krajinu v poušť. Uměl chodit vzpřímeně, neplazil se tedy jako hadi, byl považován za jejich krále. Nepomohlo probodnutí jako u draka, protože byl mimořádně jedovatý, hrozilo otrávení zbraně, jezdce i jeho koně. Později přibyla i z Harryho Pottera známá schopnost zabíjet pouhým pohledem. Pomoci proti němu mohlo zrcadlo. Poněkud krkolomný nápad představovalo také přivedení lasičky (jinde lišky) do jeho doupěte, na ty totiž nepůsobil baziliščí jed. Pokud malé zvíře bylo rychlé, mohlo naopak baziliška kousnout. A kousnutí bylo pro něj smrtelné. Verze o kohoutím kokrhání, které má baziliška zabít, se poprvé objevila v díle řeckého spisovatele Claudia Aeliana (De Natura Animalium). Poutníci si pod jeho vlivem často brali na cesty kohouta. Mnoho se také fabulovalo o tom, jak se bazilišek narodí. Možná znáte verze o tom, že vznikne z vejce kohouta, sneseného a vysezeného za určených podmínek.

Ve středověku už nemusel být bazilišek pouze hadem, byl směsicí různých bytostí, dostal nohy, zpravidla dvě. Typický byl zatočený dlouhý ocas. Mohl mít také křídla. Připomínal tak jakousi kombinaci mezi drakem a kohoutem. Fantazii se meze nekladly. Bazilišek se objevoval např. u fontán nebo jako vývěsní štít.

Náš záhadný bazilišek (1)Náš záhadný bazilišek (2)Žatecký bazilišek, kterého konzervátorská dílna již zbavila nánosu prachu a v rámci možností i koroze, měl možná i své dvojče. Mořské panny aj. bytosti zavěšované nad prodejními pulty, byly často ve dvou. Mohl však také viset osamoceně venku před krámem např. s názvem podniku. Nebo měl nějaké využití při některé z početných žateckých slavností, např. jako výzdoba alegorického vozu? Nevíme. Na žádné z dobových fotografií zachycen není. Kdy a jak se dostal do muzejního sklepa také nevíme.

Vidíme jeho otevřený zobák, na hlavě hřebínek, naznačeno je oko, má křídla, pařáty a dlouhý šupinatý ocas. Vyroben byl z plechů a drátů. Převažujícím materiálem je mosaz. Dlouhý je 40 cm. Tváří se poněkud rozčíleně, jako by na někoho útočil. Podobná zobrazení měla nejen zdobnou a reklamní, ale často také ochrannou funkci. Snad se jednou dozvíme, odkud pocházel.

PhDr. Milada Krausová, Ph.D.

 

2. díl - Motiv draka v muzejních sbírkách
 

Asi by bylo zajímavé prozkoumat, kolik a jaké předměty mají naše muzea s dračí tematikou. Samostatného draka máme ve sbírkách jednoho, alespoň v evidenci je uvedeno, že jde o draka. Jedná se totiž o ne moc zřetelnou dlouhou kamennou hlavu, která patrně sloužila kdysi jako chrlič u některého z kostelů.

Pěkné draky nejrůznějších tvarů najdeme zejména v numizmatické části sbírek. U mincí a bankovek byly dračí motivy velmi oblíbené, stejně jako u medailí. Bylo to hlavně kvůli jeho heraldické funkci (drak jako součást různých erbů).

Ukázka jedné strany ochranné medaile s motivem sv. JiříV muzejních sbírkách Regionálního muzea K. A. Polánka najdeme také několik medailí se svatým Jiřím a drakem. Lidé je s sebou nosili v 19. století jako ochranu před extrémy počasí. Na mořích i při cestování po zemi. Sv. Jiří je u nás nejznámější drakobijec. Podle legendy byl tento oblíbený a vzorný antický voják nakonec umučen pro svoje křesťanské přesvědčení. Žít měl za císaře Diokleciána.

K jeho největším hrdinským činům patřilo zabití draka a zachránění princezny, s kterou se ovšem neoženil. Co boj přesně znamenal v symbolické rovině a zda šlo skutečně o draka, o tom se přou vykladači oblíbeného mýtu po staletí. Žádné historické prameny sice existenci sv. Jiří (a ani jeho draka) neprokazují, jeho obliba je však dodnes díky legendám značná. A skutečně mezinárodní. Je patronem celých států, spolků i ochráncem jednotlivců. Jeho svátek je 23. dubna, u nás až 24. dubna. Protože se 23. dubna připomíná svátek sv. Vojtěcha. Na sv. Jiří, jak praví lidová pranostika, vylézají hadi a štíři.

Židle se sv. Jiřím (1)Židle se sv. Jiřím (2)V muzejních sbírkách najdeme zobrazení boje s drakem např. na jedné ze selských truhel. Pro Perličky měsíce si však vybereme masivní krásně vyřezávanou židli z mořeného dubového dřeva z konce 19. století. Kdysi už si na ní začal pochutnávat červotoč, ale díky péči naší konzervátorské dílny je už dnes neaktivní. Neznámý umělec vytvořil na opěradle působivý výjev boje s drakem. Sv. Jiří je zachycen v idealizované podobě. Jako středověký rytíř. V přilbici, zbroji a s vlajícím pláštěm. Draka zabíjí klasicky kopím, zvíře se svíjí pod kopyty jeho koně. Princezna, v romanticky dlouhých šatech, s korunkou na hlavě a se sepjatýma rukama stojí za zády bojovníka a přihlíží. Naznačena je i krajina. Nad výjevem vidíme ještě hlavu andílka, po stranách v rozích jsou vyřezány květiny.

Sedadlo židle je hladké bez ozdoby. Vpředu zdobí židli hlava skřítka, či zeleného mužíka. Na bocích židle z obou stran jsou zobrazeni lvi stojící na zadních nohou. Nohy židle jsou rovné, kvádříkovité, nezdobené a neprofilované. Kde byla židle používána, není známo. Snad pochází ze Žatecka, ale také nemusí.

Podobné romantizující výjevy byly v 19. století, období různých historizujících slohů (novogotika apod.), velmi oblíbené na zámcích i v měšťanských domácnostech. Může jít ale také např. o židli spolkovou.

Výzdoba boční strany domu č.p. 55 na žateckém náměstíDodejme, že v evropské symbolice byl drak dříve až příliš často ten zlý, s rozvojem fantasy i novými ekologickými významy se však stále více setkáváme i u nás s drakem, který není jen zosobněním toho špatného. Přibližujeme se tak k chápání draka, tak jak ho odedávna viděli např. v Číně. A nemusí být nutně trochu přihlouplý a jíst dřevěné uhlí jako dráček Mráček ze známé (i zfilmované) pohádky. Dnešní děti už s hodným drakem žádné problémy nemají, ještě ve 2. polovině 20. století byl však spíše výjimkou. Jen škoda, že Žatec nemá žádnou vlastní dračí pověst, jako např. Brno, Trutnov nebo bavorský Furth im Wald, kde můžete navštívit slavnost Zabití draka i dračí muzeum. V regionu můžete za nejbližším drakem vyrazit do Března u Chomutova, kde tak říkají místnímu vysloužilému rypadlu. A dokázali kolem něj stvořit krásný novodobý příběh, který se rychle ujal. Za žatecké draky můžeme s trochou fantazie považovat novorenesanční sgrafita z boku domu někdejší lékárny U zlatého pelikána č.p. 55. Dům ozdobily při rekonstrukci roku 1897 v historizujícím duchu. Dráček prince Bajaji výtvarnice Aleny Kartákové v zahradě jeslí v Podměstí je už dnes bohužel značně poškozen.

PhDr. Milada Krausová, Ph.D.

3. díl - Výr, patron spolku Schlaraffie
 
 
Zvířata byla často používána jako symboly a ochránci různých spolků, podniků, organizací a zájmových skupin. Jejich výběr byl někdy systematický, jindy náhodný. Recesistický spolek Schlaraffia měl jako symbol výra, protože nad stolem otců zakladatelů visel jeden výr vycpaný. Měl podobně jako klasická sova symbolizovat moudrost. Byť se sovami byly a jsou spojené různé pověry, výr byl pro svůj majestátní vzhled i pronikavé oranžové oči vždy výjimkou. Lidé si dokonce často zapamatovali i jeho latinské pojmenování Bubo. V případě výra velkého Bubo bubo. I v němčině zní označení výra zajímavě a zapamatovatelně – Uhu.
 
Zobrazení výra i jeho vycpaniny najdeme ve společenských sálech, kde se spolky scházely. Byť šlo o spolek, jehož členy byli hlavně měšťané, prostorám (většinou v hostincích či u některého ze členů) se říkalo hrad – německy tedy „Burg“.
 
V 19. století si lidé v rámci oblíbeného historismu rádi hráli na šlechtu. V tomto případě to byla zároveň recese, muži si dávali vtipné šlechtické přídomky. Podobně jako to děláme dnes po vzoru např. Hry o trůny. Přídomky vycházely z občanského povolání a odrážely také vlastnosti konkrétního člena. K titulu rytíř (Ritter) se musel člen propracovat přes panoše (Knappe) a zemana (Junker – dle pruského označení mladého venkovského šlechtice).
 
Měli i vlastní počítání času. Měsícům dali nové názvy. Vytvořili si i nový letopočet, rok založení (1859 v Praze) byl vyhlášen rokem výra – v kombinaci latiny a němčiny Anno Uhui, od kterého se počítalo. V sálech pak nechybělo ani spolkové heslo In arte voluptas (V umění požitek). V programu vždy zdůrazňovali přátelství, humor a umění. Členové na schůzkách např. básnili či vedli symbolické rétorické souboje. Patřilo k tomu i dobré jídlo a pití. Neradi nesli, když byl spolek zaměňován s prostou zábavou jako u karnevalu, či dokonce se zednáři. Sváděla k tomu totiž jejich složitá symbolika, důraz na hierarchii či pestré oblečení.
 
Pražská Schlaraffia v muzejních sbírkách 1První Schlaraffiie vznikla v Praze. Spolek založil ředitel Stavovského divadla Franz Thomé. Důvodem byl fakt, že starobylý spolek Arkadia, který vztahoval svou činnost ke starému Řecku, odmítl přijmout jeho přátele. Představenstvu Arkadie se nezdáli dost nóbl. V jednom z pražských hostinců tak vznikl spolek nový, orientovaný více na středověk. Název dostal podle středověké literární pohádkové země. Pojem Schlaraffe pochází patrně ze středohornoněmeckého slova slur-affe. Znamená bezstarostný požitkář. Schlaraffové pořádali srazy (tzv. Sippung – od die Sippe – kmen) s ostatními pobočkami (tzv. říšemi).
 
Členové mezi sebou mluvili zkomolenou němčinou, kromě titulů si rozdělovali i recesistická vyznamenání. Ta se zavěšovala na šerpy, nebo připínala na speciální pokrývku hlavy, která nezasvěceným tvarem připomínala šaškovskou čepičku. Členové ji nosili na schůzky a akce spolku s dlouhým kabátem v pestrých spolkových barvách, kterému říkali po „rytířsku" brnění. Člen mohl být vyznamenán např. i za vzornou docházku.
 
Nápad se brzy rozšířil i do ciziny. První cizí říše vznikly v Berlíně pod názvem Berolina (1865) a v Lipsku pod názvem Lipsia (1872).
 
Svoji Schlaraffii měl i Žatec, byť byla její činnost brzy přerušena. Také její sídlo se stěhovalo. Z pramenů víme, že Schlaraffia Saazia vznikla roku 1889 jako 99. v pořadí. Po přerušení činnosti byla obnovena roku 1931 jako Nová šíře s pořadovým číslem 294. Podle odznaků však víme, že existovala i poněkud tajemná Urschlaraffia (Praschlaraffia), o které máme málo informací. Původní Schlaraffie, jejíž patronkou (matkou) byla teplická pobočka a sestrou ústecká, se rozpadla pro hádky členů roku 1898. Spolkovým dnem byla středa, barvami spolku bílá a modrá. Fašisté činnost podobných spolků zakázali.
 
2. Jeden ze sálů, kde se scházela žatecká SchlaraffiaPůvodní žatecký hrad, nazývaný Teutonburg, měl být v čp. 300, píše se však i čp. 1110, kde byl reprezentativní sál. Za první republiky se měli Schlaraffové scházel v Chmelovém hradě (Hopgenburg) v restauraci Autohof čp. 1577.
 
Okurkové žatecké vyznamenání pro členy spolku V Regionálním muzeu se dochovaly různé památky na činnost tohoto ryze mužského spolku. Např. typická pokrývka hlavy (vlastně helma, ale protože je z látky připomíná spíše čepičku) plná odznáčků. Také několik vyznamenání, jedno i s proslulou žateckou okurkou, samozřejmě kovovou. Nebo soubor originálních jen pro spolek zhotovených odznaků. Z různých říší i srazů. Některé dosud neurčené, kvůli nápisu ve „schlaraffštině" nebo naopak kvůli absenci nápisu. Na fotografiích si můžete prohlédnout několik z nich. Vybrány jsou samozřejmě ty s výrem. Najdete mezi nimi např. i mostecký nebo pražský.
Hněvínská Schlaraffie Pražská Schlaraffie v muzejních sbírkách 2 Odznak s výrem získaný při akcích Schlaraffie  Odznak ze srazu Urschlaraffie Saazia Výr s chmelovými hlávkami
Ve sbírce najdeme i několik připomínek zmíněné tajemné Urschlaraffie. Nejzajímavější je prvorepublikový odznak s motivem Oráče z Čech. Zobrazena je zde Smrtka a oráč z proslulé německé středověké skladby od Jana ze Žatce. Na Schlaraffii na první pohled poněkud vážné téma. Dosvědčuje místní patriotismus i zájem členů spolků o umění, propagovaný v jejich hesle.
 
Schlaraffové existují dodnes, byť ne v Žatci, centrum mají v Rakousku. Jejich stránky si můžete prohlédnout zde. Samozřejmě na nich nemůže chybět ochránce spolku – výr.

PhDr. Milada Krausová, Ph.D.

4. díl - Kůň, jedno z nejčastěji zobrazovaných zvířat
 

A co třeba kůň? Navrhla jedna z kolegyň, když jsem zmínila, že perličky z depozitáře budou letos „zvířecí." Koně patří často k oblíbeným zvířatům, pokud se jich tedy nebojíte, jako např. moje maminka. Jako malá totiž viděla splašené koně, kteří se řítili ulicí přímo na ni. A v dohledu nebyla žádná divá Bára, aby je zastavila.
 
V legendách a pohádkách jsou koně převážně hodní a obětaví, někdy dokonce mluvící (princ Bajaja). Najdou se ale i ti nebezpeční a mstiví. Podobu koně na sebe ostatně uměl u nás vzít např. vodník nebo čert. A pak klidně zavezl vůz i s vozkou do rybníka, v případě čerta odnesl hříšníka rovnou do pekla.
 
Každého z nás jistě napadne jméno nějakého slavného oře, ať už mytického nebo skutečně (kdysi, či nedávno) žijícího: okřídlený Pegasus, Bucefalos (kůň Alexandra Velikého), trojský kůň (v původním významu dřevěný dutý kůň, do kterého se ukryli válečníci, aby mohli dobýt starověkou Tróju; místní pak koně i přes varování věštkyně vtáhli do města), Šemík, Železník... A co teprve další mytičtí tvorové, jejichž podoba měla něco společného s koněm (jednorožec, hipogryf či kentaur).
 
Houpací kůň grošovanýKoní, respektive jejich zobrazení, bývá v muzeích, legendách, mýtech i pohádkách opravdu hodně. V Žatci sice nemáme žádného známého Šemíka, nenarazila jsem ani na bezhlavou kobylu či jiného tvora z pověstí tohoto typu. Zato např. koně houpací nám lidé nosí s oblibou. Máme už hnědáky, bělouše i jednoho grošovaného.
 
 
 
 
Sádrová plastika koně při práci Motiv koně na jedné straně nouzové mince z Vestfálska z roku 1923Kachel s motivem ženy při lovu Svatý Václav jako podmalba na skle Řada velikánů i „velikánů" se dříve s oblibou nechávala ztvárnit na koni. My máme ve sbírkách např. sošku Masaryka na koni z roku 1947. A několik zobrazení světců na koni (sv. Václav, sv. Martin, sv. Jiří...). Dívají se na nás z obrazů, praporů, podmaleb na skle, terčů, kachlů, hrnků i talířů. Máme i jejich sochy. Z koně na nás na sbírkových předmětech shlížejí i antičtí hrdinové, poslové, vojáci. Najdou se dámy na koni, např. kachel s loveckým výjevem o rozměrech 45 x 8,5 x 45 cm. Zobrazena je na něm lovkyně. Nechybějí i další zástupci zvířecí říše – zajíc, psi a lovecký sokol. Koně táhnou kočáry, vyzdobené vozy při dočesné, vozy se chmelem, koně pracují na poli... Někdy jsou zobrazováni i samostatně. Najdeme je na mincích, jako heraldický symbol i výrobní značku.
 
Kůň na formě na perník V podsbírce etnografie máme i starou dřevěnou perníkovou formu s oblíbeným motivem husara na koni. Na druhé straně je motiv betlému.
 
Koňský chomoutZ předmětů spojených s koňmi se do muzea dostaly koňské chomouty, třmeny, ostruhy, jařmo. Nedávno jsme získali i dřevěné sáně, do kterých se zapřahali koně. Ze starého podbořanského muzea přibyl soubor starých koňských podkov. V historické části knihovny se najde také knížečka o léčbě koní z roku 1788.
 
 
 
Překážkový parkur při zapomenuté první poválečné dočesné roku 1946 v Žatci na stadionu Flóra Spoustu koní bychom našli i na našich sbírkových fotografiích. Koně byli foceni nejen při práci, ale i při řadě žateckých historických slavností. Ještě v první polovině 20. století se v Žatci konaly velké průvody, při kterých nesměli chybět jezdci na koních a nazdobené kočáry či vozy tažené koňmi. Často v počtu, které si již dnes u žateckých městských slavností neumíme představit. Unikátní jsou sbírkové fotografie z parkuru na žateckém stadionu Flóra při první téměř zapomenuté žatecké dočesné roku 1946. A pokud vás v souvislosti s touto muzejní koňskou přehlídkou napadne název filmu z roku 1980 Neohlížej se, jde za námi kůň, vězte, že i plakát filmu v souboru plakátů díky dárci panu Blechovi máme.
 

PhDr. Milada Krausová, Ph.D.

5. díl Pes – psí známky
 

Nejlepší přítel člověka pes patří také k často zobrazovaným zvířatům. Oblíbené byly např. jeho porcelánové i jiné figurky, na starých obrazech ho najdeme nejčastěji v loveckých výjevech, doprovázel i světce (sv. Rocha vyléčil z moru, když olizoval jeho rány), motiv psa najdeme i jako výzdobu loveckých zbraní.
 
Nejstarší známka z roku 1894 - 1Nejstarší známka z roku 1894 - 2Jednostranná psí známka z roku 1973Ve sbírkách Regionálního muzea najdeme rovněž několik zobrazení psa v těchto souvislostech. Nejzajímavější „psí" exponáty však představuje soubor psích známek. Nemám tím na mysli psí známky ve smyslu vojenském, i když i jedna taková z roku 1914 se v muzeu najde, ale klasické evidenční psí známky. Ta nejstarší je z roku 1894 ze Žatce, nejmladší z roku 1975. Máme jich celkem osmnáct. Na většině je pes zobrazen, někdy i s uvedením, zda se jedná o psa např. hlídacího či loveckého. Ty starší se dostaly do muzea spolu s dalšími účelovými známkami, které muzeum shromažďovalo vedle našich proslulých známek chmelových.
 
Kdy se začaly psí známky používat? Odpověď nám dávají jejich sběratelé, kterých ovšem není mnoho. Nejstarší známky pocházejí právě z 2. poloviny 19. století. Zejména města měla tehdy zájem o evidenci psů. Důvody byly ekonomické i zdravotní.
 
Na známkách byl vyražen rok, název obce a číslo známky. Někdy také obecné zobrazení psa a účel chovu. Evidenční číslo potvrzovalo zaplacení poplatku. V Žatci byl např. poplatek ze psů roku 1912 zvýšen z 8 na 10 korun za rok. Za psy hlídací se platily 4 koruny.
 
Známky byly nejprve kovové s očkem nebo otvorem, aby je bylo možno přivěsit psovi na obojek. Měly jednoduché tvary (kolečko, kosočtverec, štít, ovál, čtverec), někdy byly i nápaditější. Ty nejstarší se vyráběly z mosazi, za protektorátu ze zinku, po válce se přešlo k hliníku a postupně k plastům.
 
Od roku 1909 se pak razily i tzv. kontumační známky, které označovaly veterinářem prohlédnuté psy. Zavedeny byly hlavně kvůli šíření vztekliny. Razila je firma Karnet & Kyselý (tvar kosodélníku s ležícím psem) a podnik Vladimíra Podívína (1879 Slaný – 1938 Praha) na Žižkově (stojící pes). Letopočet se u tohoto typu známek většinou neuváděl.
 
Postupně se přestaly vydávat známky na rok, evidence se vedla na papíru a pes dostával známku na celý život. Dnes jsme přešli k čipům.
 
Žatecká psí známka z osudového roku 1938 - 1Žatecká psí známka z osudového roku 1938 -2Žatecká psí známka z roku 1900 s pořadovým číslem 500 - 1Žatecká psí známka z roku 1900 s pořadovým číslem 500 - 2Vraťme se nyní k psím známkám v žateckých sbírkách. Ty odpovídají popsané normě, nápisy na těch starších jsou v němčině. Dochovaly se staré žatecké známky různých tvarů z let 1894, 1895, 1898, 1899, 1900 a 1901. Mladší z dramatických třicátých let 20. století, konkrétně z let 1934 – 1938. Dále máme tři novodobé známky vydané Městským národním výborem (1972, 1973, 1975). Soubor doplňuje několik známek z obcí, konkrétně Stebno z roku 1940, Měcholupy z roku 1939, Kounov bez datace a Tuchořice bez datace. Na fotografiích si můžete prohlédnout ukázky těch nejstarších a jednu z těch nejnovějších. Známky Zelený psík z muzejních sbírek dosud neprošly zásahem konzervátorky, nesou tedy ještě znaky staré evidence. Připojujeme i starý zajímavý dřevěný sbírkový odznáček psa, jehož přesný účel neznáme. Připomíná trochu Žeryka z pohádek o Spejblovi a Hurvínkovi. Posuďte sami.
Žatecká oblastní přehlídka psů roku 1988

PhDr. Milada Krausová, Ph.D.

6. díl Mandelinka – škůdce brambor jako nástroj komunistické propagandy
 

Ukázky plakátů z 50. let (1)Ukázky plakátů z 50. let (2)Mezi souborem sbírkových plakátů nechybí ani ukázky komunistické propagandy 50. let 20. století, té celostátní i regionální. Mezi nimi i plakáty vyzývající k boji proti mandelince bramborové, zvané tehdy také americký brouk. Na jednom z nich je mandelinka vyvedena zvláště působivě ve zvětšené podobě. K plakátu je přilepen textový dodatek s výzvou k boji. Dalšímu sbírkovému plakátu dominuje obrázek celé bramborové rostliny, po stranách nechybějí návodné fotografie ze zemědělských prací. Text opět hovoří o imperialistickém útoku na naše brambory.

Invaze mandelinky postihla nejen území tehdejšího Československa právě v poválečných padesátých letech.odborné studii Pavlíny Formánkové se dozvíme k tomuto tématu mnoho zajímavého. Např. i fakt, že „americký brouk" byl poprvé skutečně spatřen a popsán v Americe. Konkrétně v Coloradu roku 1824. Do Evropy pak doplul roku 1875, dostal se sem se zbožím na obchodních lodích. Poprvé začal evropské brambory pojídat v okolí německých a anglických přístavů. Od 20. let 20. století se proti mandelince kromě sběru začaly používat i první postřiky. Už za protektorátu došlo k nasazení školní mládeže, která preventivně prohlížela pole, zda nedošlo k rozšíření i k nám. Dle P. Formánkové se mělo jen roku 1939 zapojit do hledání mandelinky 39 tisíc dětí. Mandelinka si dávala na čas a dorazila k nám až po osvobození, konkrétně v červenci 1945. Ovšem s plnou parádou. Už roku 1948 vznikl při ministerstvu zemědělství Výbor pro potírání mandelinky bramborové.

Ukázky plakátů z 50. let (3)Ke zneužití mandelinky pro protiamerickou propagandu došlo u nás právě v roce 1950. 28. června 1950 vyšly noviny s provoláním vlády, kde se tvrdilo, že jde o úmyslný útok amerických imperialistů, nikoliv o přírodní kalamitu. Mandelinku měli shazovat z letadel. Nebo ji údajně šířili diverzanti. Nenávist k Americe tehdy dosáhla až psychózy (v souvislosti s válkou v Koreji). Hodila se tak i mandelinka.

Titulní strana DikobrazuVznikaly nejen propagandistické plakáty, články, ale i filmy či básně vyzývající k boji. Například dobře zapamatovatelné čtyřverší od Karla Bradáče, otištěné v Dikobrazu roku 1950 (r. 6, č. 31, s. 5). Autor si vypůjčil pro své dílko název známé divadelní hry Ze života hmyzu.

Karel Bradáč
Ze života hmyzu

Jen ať si švábí, ať si mandelí,
tím ujít nemohou své vlastní zhoubě.
Nakonec budou stejně v....,
či chtěl jsem vlastně říci v troubě.

Titulní strana Sekorovy brožuryNejznámějším příkladem dobové propagandy se stal patrně spisovatel Ondřej Sekora, autor známého Ferdy Mravence, sám přesvědčený komunista. Ten sepsal roku 1950 kreslený příběh pro děti O zlém brouku Bramborouku. Brožurka končila větou: „Naše talíře budou v bezpečí, až vyhubíme poslední mandelinku. A svět, ten si oddychne, až budou také zneškodněni poslední nepřátelé míru." Sám Ferda Mravenec bojoval proti mandelinkám na stránkách dětského časopisu Mateřídouška.

Děti i mládež nuceně sbíraly škůdce při tzv. „hledačkách" do lahví s petrolejem. Nejlepší sběrači obdrželi za odměnu např. pero nebo míč. Zapojovali se i dospělí z podniků. Přiletělo i šest letadel ze Sovětského svazu s odborníky na práškování, byl natočen dokument uvedený roku 1951.

Ač byl kraj kolem Žatce zaměřen především na pěstování chmele, i boj proti mandelince zde byl ve své době aktuální. Svědčí o tom dochované plakáty a brožury povinně rozdělované v jednotlivých okresech. Dochoval se i Bramborouk. V brožuře k 7. okresní konferenci KSČ v Žatci na jaře roku 1951 si komunistický agitátor např. pochvaluje: „Přes to, že západní imperialisté se snažili zničit na našich polích brambory, že zamořovali pole mandelinkou bramborovou, dosáhl náš okres velkého úspěchu v dodávce brambor. Naši rolníci splnili výkup brambor na 170 %. Velkou zásluhu na tomto úspěchu našich rolníků mají i závodní organizace ČSM a pionýři, kteří organizovali dobrovolné brigády a včas sesbírali amerického brouka a naši sovětští přátelé, letci, jejichž pomoc se projevila v nejširší míře. Znovu to potvrzuje, jak velké je přátelství SSSR, našeho osvoboditele, který nám pomáhá zdolávat všechny potíže, jež nám vrhají do cesty největší nepřátelé republiky – západní imperialisté. Nezištná pomoc Sovětského svazu nám pomohla zachránit úrodu brambor a zajistit tak naši výživu."
Boj proti „americkému brouku" poznamenal celá 50. léta 20. století. Málokterému zástupci říše hmyzu se historii dostalo takové pozornosti.

PhDr. Milada Krausová, Ph.D.

Kráva, býk, vůl – atribut, obživa, kýč i propaganda
 
Dojení krávy na hrnečku a podšálkuV zemědělsky orientovaném regionu nemohou mezi sbírkovými předměty samozřejmě chybět ani ty s motivem krávy či býka. Ve sbírkách najdeme klasická romantizující zobrazení pasoucího se dobytka, figurky zvířátek z betlémů z různých dob i materiálů nebo jejich zobrazení na různých užitkových předmětech.
 
Talíř s motivem sv. Lukáše s býkemZ těch nejstarších zmiňme starý cínový talíř se zobrazením sv. Lukáše. Sv. Lukáš byl jedním z apoštolů, je uctíván jako patron lékařů, malířů, ale i notářů, knihařů a historiků. Bývá zobrazován s (okřídleným) býkem. Proto měl např. i chránit dobytek před morem. Obecně i lidi před neštěstím. Jeho lebku přivezl na Pražský hrad roku 1354 Karel IV. Stala se součástí Svatovítského pokladu v Praze. Zbytek ostatků je pohřben v italské Padově v chrámu sv. Justiny. Lukášův svátek se slaví 18. října.
 
Talíř s Lukášovým zobrazením ve Sbírce muzea má průměr 21,7 cm. Býk odpočívá za postavou stojícího Lukáše, dole je uveden text St. Lucas. Okraj talíře je zdobený rostlinným dekorem a iniciálami. Přesné stáří ani původ předmětu nejsou známy.
 
TerčVýjev s krávou najdeme i na jednom ze souboru dřevěných malovaných ostrostřeleckých terčů, které oblíbenému spolku tradičně věnovali jeho členové či příznivci. Terč je z roku 1836 a věnoval ho Franz Eckert. Jeho rozměry jsou 59,5 x 57,5 cm. Co je na něm přesně zobrazeno, si můžete zkusit rozluštit sami. Napoví německý nápis v horních rozích.
 
Romantická krajina - 1897Z roku 1897 pochází obraz tří pasoucích se býků. Bez zlaceného rámu má rozměry 58 x 38 cm.
 
Porcelánová dýmka Dalším zajímavým předmětem je porcelánová dýmka dochovaná bez náustku, na které je kromě hnědé krávy vymalováno rovněž prase a pes. A také řezník vybavený nástroji na zabíjačku. Uvedeno je rovněž jméno majitele ze staré žatecké rodiny: Reimund Illing. Pod výjevem je růžová květina, nahoře věneček z drobných modrých kvítků.
 
Originální miska (2)Originální miska (1)Ve sbírkách máme také poněkud kýčovitý porcelánový model vozíku s barevným glazovaným povrchem. Vozík, ze kterého vykukují velké modré hrozny vína, táhnou dva strakatí volci. Dal se použít jako mistička. Scenérii doplňuje vozka, který během přesunů ztratil hlavu. Na spodku je špatně patrná značka, patrně korunka, a číslo výrobku. Předmět je dlouhý 36,5 cm.
 
Domácí zvířata a plodiny v komunistické propaganděPropagandistický plakát, vyzývající k plnění dodávek s rozjásanými zvířátky, patří k těm mladším věcem ve sbírkách. Je z budovatelských komunistických 50. let, konkrétně z roku 1952. Spatříme na něm krávu ve slunečních brýlích, kterou přivádějí k výkupu další zvířátka. Jedno z prasátek, které ji vede na provaze, samo skáče na váhu. Přibíhají i vejce, kterým narostly nohy. U výkupního pultíku stojí kromě pracovníka také veselá bandaska na mléko. Rozměry plakátu jsou 71 x 50 cm, vytiskly ho Severočeské tiskárny Liberec.
 
Kráva na oponě žateckého divadlaV souvislosti s komunistickou propagandou a hovězím dobytkem připomeňme oblíbenou žateckou historku o oponě žateckého divadla. Známý malíř Oskar Brázda z Líčkova namaloval pro divadlo roku 1948 oponu, kterou musel dobrovolně povinně věnovat městu. Mělo jít o apoteózu poválečného vývoje. Žena se srpem (vpravo) přijela původně na koni. Ten se však zdál příliš buržoazní, bylo proto nařízeno, aby byl přemalován na krávu. Tak se i stalo.

PhDr. Milada Krausová, Ph.D.

8. díl - Veverka jako mluvící znak na meči
 

Zobrazení veverky s mečem najdete u nás ukryté na jedné ze zbraní evidované v podskupině militárií. Je vyryta na čepeli německého meče z 30. - 40. let 20. století spolu s nápisem ORIGINAL EICKHORN SOLINGEN.
 
Detail veverkyPokud se Vám vybaví nože a nůžky, jste na správné adrese. Město Solingen najdete v německé spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko. Kdysi v něm sídlily stovky výrobců nožů, mečů a nůžek. Solingenské výrobky vždy vynikaly kvalitou a vypracovanými detaily. Nikdy se nepoužíval název města pro označení původu sám o sobě. Vždy bylo uvedeno napřed jméno výrobce a pak teprve název města. A to už jsme u naší veverky, která je zde podobně jako v klasické heraldice (nauka o znacích) znakem mluvícím. Výrobce se jmenoval Eickhorn, tedy česky Veverka (s regionální výslovností a pravopisem). Konkrétně šlo o firmu Carl Eickhorn Waffenfabrik.
 
Dodejme, že v němčině je pro veverku celá řada označení, podle jednotlivých regionů. Spisovně zní termín: Eichhörnchen. V nářečích pak např. Eichkatze, Eichkätzchen, Eichkatz(er)l, Eichkater, Eichenaffe, Eicher(li) (Švýcarsko), Eichhase (Rakousko) nebo třeba Baumfuchs (Hessensko). Pokud umíte německy a vychází vám z toho výrazy jako dubový růžek, dubová kočka, dubový kocour, eventuelně dubový zajíc či opice, v posledním případě pak stromová liška, máte pravdu částečně. Etymologové tvrdí, že s tím dubem je to možná pravda, i když existují i jiné výklady. První část může být odvozena i od starého termínu označujícího rychlý pohyb. Což by se v případě chladné zbraně, jako je meč, hodilo.
 
Druhá část – hörnchen je slovo staršího indoevropského původu, na jehož význam se časem zapomnělo, měl být používán i u více podobných zvířat (např. tchoř, lasička, fretka). Podobné spory však přenechme jazykovědcům.
 
Veverka na germánském kmeni Yggrasilu na obrázku Ludvíka Bugera 1882V severské mytologii existovala veverka jménem Ratatosk (Ratatöskr – v překladu vrtající zub), která pobíhala po stromě světa Yggdrasil. Přinášela prý zprávy Odinovi. Bohužel možná také trochu podněcovala sváry mezi ostatními zvířaty (drakem žijícím dole a moudrým orlem sídlícím ve větvích). Neměla tak nejlepší pověst. Jestli tak činila schválně, či si jen nepamatovala, co má vyřídit, nevíme.
 
Skutečné veverky se dříve lovily kvůli kožešině i masu. Na Sibiři se kožešina zvaná běla nebo bělka používala jako platidlo nebo součást daně ještě v 19. století. Z tohoto zvyku mělo vzniknout slovní spojení Stojí za starou belu, tedy nemá valnou hodnotu). My si představíme klasickou hnědou či černou veverku, jinde však žijí např. i šedé či bílé. Veverky to s lidmi a mytickými tvory tedy rozhodně neměly jednoduché. Dnes jsou veverky obecné v mnoha zemích i u nás chráněné.
 
I v Česku se setkáme se jmény odvozenými od veverky, nejčastěji v klasické podobě Veverka nebo Vaverka. Vzpomeňte jen na slavného Veverku z Bitýšky z Cimrmanova Blaníku. Po veverkách se jmenují obce (máme několik Veveří, Veverskou Bitýšku) i jeden hrad u Brna (Veveří). Dnes se mnohým vybaví při vyslovení výrazu veverka, spíše kryserka (kombinace krysy a veverky, v originále Scrat) z cyklu oblíbených filmů o době ledové.
 
Meč z produkce firmy v Solingenu 1Meč z produkce firmy v Solingenu 2Meč z produkce firmy v Solingenu 3Mytická veverka i moderní Scrat poněkud přispívali k destrukci světa. Stejně tak i některé výrobky zbrojní firmy pan Carla Eickhorna ze Solingenu. Město Solingen bylo ostatně za druhé světové války jako sídlo zbrojařských firem velmi poničeno. Náš meč byl určen pro důstojníky Luftwaffe, je označován jako typ Fliegerschwert (tedy doslova meč pro letce). Sloužil tedy spíše jako reprezentativní zbraň k slavnostní uniformě.Jeho úzká čepel je chromovaná, s oboustranným výbrusem v horní polovině. Hrot je ostrý a špičatý. Na jedné straně pod kořenem čepele najdeme rytou značku, naši veverku s mečem a zmíněným nápisem. Hlavice rukojeti je kulatá, po obvodu zdobená dubovými listy. Ozdobu tvoří hákový kříž v slunečním kruhu. Rukojeť zbraně je zdobená modrou růží a vinutými drátky. Záštita je ohnutá směrem dolů, na obou stranách prstence najdeme opět hákový kříž. Meč se ukládá do úzké pochvy, potažené původně modrou kůží. Obústek je kovový, na bočních stranách má kroužky, které sloužily k uchycení pásku. Botka je zúžená, kovová s kulatým koncem. Modrá barva symbolizovala právě letectvo.

PhDr. Milada Krausová, Ph.D.

 

9. díl - Tužme se se Sokolem
 
 
Ke spolkům, které používaly jako svůj symbol zástupce ptačí říše, patřil kromě Schlaraffie (výr) i náš český tělocvičný spolek Sokol. Sokol zde měl symbolizovat slovanskou vzájemnost. Pojem sokol, sokolík označoval i mladého zdatného muže. Roku 1919 se dokonce uvažovalo, že termínem sokol se bude označovat i naše měna.
 
Pro veřejná cvičení členů Sokola se používal název slety. Pražský Sokol byl založen roku 1882, žatecká pobočkavznikla až roku 1896, v době velmi napjatých česko-německých vztahů.
 
Pamětní kniha žateckého Sokola     Šátek ze sokolského sletu 1948V muzejních sbírkách je evidována Pamětní kniha žateckého Sokola s kovovým sokolem na deskách, šátek v národních barvách se sokoly z osudového sokolského sletu roku 1948 o rozměrech 60 x 63 cm (před zákazem činnosti ze strany komunistů) a tři spolkové prapory.
 
Na praporu spolku z hedvábného rypsu z roku 1927 o rozměrech 117 x 115 cm najdeme sokola přímo na látce, další kovový zakončuje žerď. Prapor je zdoben vyšíváním a textilní aplikací.
I dorostenciměli svého kovového patrona sedícího na žerdi.  Jedna strana sokolského praporu z Kvasilova na VolyniSokolský prapor z VolyněMuzeum získalo darem rovněž sokolský prapor z volyňského Kvasilova z roku 1911 o rozměrech 114 x 91 cm. Na jedné straně nemůže chybět bílý sokol a heslo Sokolů Tužme se.
 
 
 
 Sokolská tématika je zastoupena i na několika odznacích. Ne na všech je zobrazen přímo sokol jako takový. Např. na odznaku k otevření Sokolovny v Chomutově z roku 1921 z produkce firmy Karnet-Kyselý na Žižkově dominuje lev a muž s praporem. I když na tom praporu možná Sokol také je, jen na malém odznáčku pochopitelně nemůže být. Nechybí však na odznáčku k otevření Sokolovny v Mutějovicích z roku 1935, který doplňuje i zobrazení budovy Sokolovny a oblíbená látková trikolóra. Kounovští si nechali zhotovit k otevření své Sokolovny roku 1937 „jen" stuhu s nápisem. Podobu zdejší budovy včetně sokolů z výzdoby máme ale na jednom ze starých tiskařských štočků.
 
Odznáček k výletu Sokolů na Slovensko a Podkarpatskou Rus z roku 1936Malý sokol se vešel vedle cvičence na odznak k sokolskému dni v Žatci roku 1931. Odznáček se sokoly byl objednán také k zájezdu obce sokolské na Slovensko roku 1921. Zajímavé provedení má družební odznáček k podobnému výletu na Slovensko a Podkarpatskou Rus z roku 1936. Sokol zde trochu připomíná spíše pozdější zprofanovanou holubici míru.
 
Jedna ze sokolských sbírkových pohlednicŽupní slet v Žatci roku 1938 byl zakázán. Propagace však již byla vytištěna. Dobová pohlednice se sokolemPohlednice k 50. výročí založení žateckého SokolaSokolská tématika nechybí ani na sbírkových fotografiích a pohlednicích. Mezi pohlednicemi najdeme i malované, např. nedatovanou s vyobrazením ženy držící Sokola, či jubilejní pohlednici k 50. výročí založení sokolské jednoty. Pouze v digitální podobě máme jednu z pohlednic ke zrušenému župnímu sletu z roku 1938 v Žatci. Další podklady k bohaté historii žateckého Sokola najdete u nás v muzejní knihovně. Historie tohoto spolku patří k těm dobře zpracovaným.
 
S vyobrazením sokola se setkáváme také při výzdobě různých předmětů s loveckou tématikou (např. na jednom z kachlů).
 
Sokol, německy Falke, byl oblíben i u Němců. Připomeňme německé názvy hradů typů Falkenberg (Sokolí hora) či Falkenstein (Sokolí kámen).
 
Odznak z turnerské župní slavnosti v Sokolově-FallkenauSokol figuruje i ve jménu známého Záviše z Falkenštejna, druhého manžela královny Kunhuty a otčíma krále Václava II., který byl popraven roku 1290 pod hradem Hluboká. Jeho Falkenštejn leží dnes na území Rakouska. V nedalekých Lounech zas najdeme původně středověký dům rodu Sokolů z Mor, kde dnes sídlí Oblastní muzeum v Lounech. V ČR máme i město Sokolov (něm. Falkenau). Ve sbírkách muzea je uložen turnerský odznak z roku 1921 (turneři byli německou obdobou Sokolů) právě ze Sokolova. Má podobu typického turnerského kříže. Zdobí ho podoba zakladatele turnerského hnutí Jahna i mluvící znak města (se sokolem).
 
 
Dravci obecně se těšili vždy velkému zájmu. Motiv sokola se sice nedočkal tak masového rozšíření jako příbuzný orel, ale i tak se s ním setkáváme často a v různých souvislostech. U nás s tím spíše pozitivním. Např. ve staré egyptské mytologii ovšem mohl sokol symbolizující ostražitost znamenat také nenadálou změnu, nebo dokonce pohromu. Což by sedělo pro ztrátu hlavy pana Záviše před Hlubokou. I organizace Sokola si ostatně těch pohrom (zákazy činnosti, pronásledování členů) ve své historii užila dostatečně.

PhDr. Milada Krausová, Ph.D.


10. díl Jelen – pozitivní mýtus
 

Jelen patřil ke zvířatům, která odedávna lidi fascinovala. Připisovali mu i různé magické schopnosti. U Baltů je schopen pohybovat se mezi paralelními světy. Někteří bohové, např. chetitská bohyně Rutaš nebo keltský bůh Cernunnos, mají jelení podobu. V pohádkách, které často vycházejí ze starých mýtů, si princ bere laň, která se promění v dívku (nebo opačně). V mýtech šlo o víly, které se tak staly smrtelnicemi nebo se po čase vrátily ke svým. V českých zemích patří k oblíbeným pohádkám ta o Smolíčkovi, kterého vychovává moudrý jelen. Řecká bohyně Artemis byla zobrazována s jelenem či laní. V Číně jsou domácí druhy jelenů symbolem klidu, bohatství a dlouhého života. Různé kmeny severoamerických Indiánů připisovaly jelenovi také zajímavé vlastnosti - běžící jelen např. oživoval dosud mrtvou zem, když po ní proběhl. Kde se dotkl země kopýtky, vytryskla voda nebo vyrašila tráva. Podle kalifornských Indiánů byl jelen dárcem ohně. Mnoho národů spojovalo jelena s láskou (díky jelení říji), někde byl až symbolem chlípnosti.
 
O jelenovi se v Evropě tvrdilo, že žere hady. Hadí jed ho dokonce omlazoval. Pokud včas našel vodu a očistil se, žil dalších padesát let. Jelení parohy se používaly jako afrodiziakum, lék nebo protijed. Z jeleního paroží byl vytvořen oltář boha Apollóna na ostrově Délu. Parohy se používaly pro výzdobu oltářů také na Kavkaze. Obecně se z nich vyráběly různé užitkové předměty a šperky. Lidé nosili i kameny z jeleního žaludku (vlastně vápnité usazeniny) pro štěstí. Indiáni používali i jelení zuby, ze kterých vyráběli šperky nebo je našívali na oděv.
 
Z různých míst známe termíny jako jelení tanec, jelení měsíc. Existoval i zvyk převlékat se za jelena (do jelení kůže) a navštívit třeba i cizí manželku (jelení noc).
 
Jelení kůže měla široké využití, používala se nejen pro výrobu oděvů. Pravá „jelenice" se výborně osvědčovala i při mytí oken ještě za socialismu, než se „jelení kůže" pro tento účel začala vyrábět uměle. A možná se vám vybaví i pomáda na rty, oblíbený jelení lůj, s kterým to bylo podobné.
 
S křesťanstvím přišly i další významy jeleního mýtu. Stal se např. symbolem boje duše s démony, symbolem lidské duše toužící po bohu. Jelen či laň doprovázeli různé světce i poustevníky, jelen někdy ozdoben křížem mezi parohy. Vzpomeňme např. na sv. Huberta, patrona lovců, či našeho sv. Prokopa. Jelen byl spojován také s P. Marií.
 
To jsou jen některé ukázky úlohy jelena a laně v mytologii. Jeho obraz je většinou pozitivní (až na zmíněnou chlípnost). Laň bývá symbolem zranitelnosti, čistoty i oběti. Jen výjimečně se objevuje např. černý jelen, který je schopen člověka svést z cesty.
 
V novější době byl jelen spojován zejména s lovem. Jeho paroží zdobilo hájovny, někdy se používalo i při výrobě nábytku (k vidění např. na zámku v Blatné). Motiv jelena se objevoval při výzdobě zbraní a dalších loveckých předmětů. Oblíbené byly sošky i obrazy jelenů a laní. A to nejen u lovců. V mnoha domácnostech se dodnes najdou často trochu kýčovité porcelánové sošky jelenů, které bývaly oblíbeným darem k svatbě. Jelen měl symbolizovat dlouhý život, bohatství i přání plodnosti do manželství. Byl také užíván jako firemní značka. U nás je známý původně Schichtův „jelen" jako značka mýdla a pracích prostředků. Dnes si výrobky se značkou jelena můžeme opět koupit nejen v drogeriích. Jelena měla v původním emblému např. i porcelánka v Lubenci, respektive v Jelenech (Hirschen) u Lubence, která počátkem 20. století patřila Henrichu Reinlovi. Novější značka obsahovala korunku a Reinlovy iniciály HR plus označení Czechoslovakia/ Czech Republik. Vyráběla např. oblíbené hrnky.
 
Porcelánový jelínek 1Dýmka ve tvaru jelení hlavy Ve sbírkách Regionálního muzea K. A. Polánka tak oblíbené zvíře jako jelen rovněž nesmí chybět. Najde se i novodobá porcelánová jemně provedená soška ležícího jelena. Nebo z třešňového dřeva vyřezaná část dýmky bez náustku z roku 1827, která má tvar jelení hlavy. Další dýmka má horní část náustku vyrobenu z kousku jeleního paroží, pod ním se plazí vyřezávaný had. Ve sbírkách je i sáček z jelenice, oválný medailonek z paroží s motivem šachovnice, jelena a psa. Motiv jelena a jelení hlavy zdobí i různé sbírkové nádoby a mince. Zajímavá je např. medaile německého spolku chovatelů krátkosrstých ohařů sv. Huberta, nebo válečný kříž sv. Huberta z první světové války, který kromě jelena zdobí i rakouská orlice. Do sbírek se dostalo i několik připomínek Karlových Varů, kde dle pověsti lovil jelena Karel IV. a objevil zdejší léčivé prameny. Na odznáčku, dnes už bez špendlíku, je uveden německý nápis Am Sprudel (U Vřídla). V podskupině umělecké historie je zapsána i jedna jelení podmalba na skle z 19. století o rozměrech 31 x 23 cm. Máme i lubenecké hrnky, ovšem už bez jelena. A kolik jelenů máte doma vy?
Válečný kříž sv. Huberta Medaile spolku chovatelů ohařů s jelenem 1 Medaile spolku chovatelů ohařů s jelenem 2 U vřídla Jelen jako podmalba na skle

PhDr. Milada Krausová, Ph.D.

 

11. díl - Holubice, starobylý symbol harmonie a míru
 
Holubice, zejména bílá, se těšila obdivu lidí odpradávna. V starověkém Egyptě znamenal přílet bílé holubice k domu brzké manželství nebo milostný vztah. I v antice symbolizovala erotiku a plodnost. Ještě dnes si právě holubici dávají zamilovaní na svatební oznámení.
 
Holubice je často chápána jako symbol harmonie, umírněnosti a míru. Dle bible přinesla praotci Noemu olivovou ratolest na znamení, že potopa končí, a zachránění mohou vystoupit na břeh. Křesťané zobrazují Ducha svatého jako holubici. Na obrazech ji proto najdeme jako průvodce světců či církevních otců. Byla i symbolem pokřtěných, mučedníků a zemřelých, kteří nalezli klid. Holubici známe rovněž jako heraldickou figuru s podobným významem. Jako posvátný pták je uctívána i v islámu.
 
Poněkud temnější význam má holub např. v Indii, Japonsku či Walesu, kde je chápán jako pták neštěstí a mrtvých. I u nás však najdeme figurky umírajících či mrtvých holubů jako výzdobu náhrobků a vyjádření smutku pozůstalých.
 
Velkou vlnu zájmu u nás holubice zažila po roce 1948 jako holubice míru. Byla hojně využívána i zneužívána v propagandě. Děti vystřihovaly holubice z papíru, lepily je na okna či nosily v prvomájových průvodech. Řada regionálních akcí se směla konat, jen pokud se zahalila do hávu mírové slavnosti či manifestace, což platilo až do roku 1989. Holubici najdeme na centrálně tištěných plakátech i odznacích.
 
Termín holub se u nás používá jako příjmení. Jeho nejznámějším nositelem byl slavný cestovatel Emil Holub. I v Žatci máme svého Holluba, který byl ředitelem gymnázia a zakladatelem německého městského muzea. V němčině se rovněž používá jako příjmení – německy se holub řekne Taube.
 
Nejsvětější TrojiceNanebevzetí Panny MarieVe sbírkách Regionálního muzea K. A. Polánka najdeme holubici symbolizující Ducha svatého na několika obrazech z 19. století, např. na olejomalbě Svaté Trojice či Nanebevzetí Panny Marie, jejichž provenienci neznáme.
 
 
 
 
Putovní standarta s motivem holubice míruPočetnější jsou poněkud zprofanované holubice míru z období 1948–1989. Najdeme je na červené standartě, kulatých papírových nálepkách nebo kovových odznáčcích k Mezinárodnímu dni žen z 50. let. A samozřejmě na řadě nejrůznějších plakátů. Např. na plakátu o rozměrech 99 x 67 cm zvoucím k volbám roku 1976. Jeho autory byli V. Moravcová a K. Kroupa. Jde o kombinaci fotografie a malovaných motivů. Jedno z dětí namalovalo právě mírovou holubici a přihlíží, jak sestřička maluje sluníčko. Další volební plakát o rozměrech 57 cm x 83 cm, autora Petra Menše z 80. let 20. stol. představuje bílou sedící holubici. Nad ní jsou v lipovém listu stylizovaně zobrazeny továrny a symboly minulého režimu, pěticípá hvězda, srp a kladivo.
 
Papírová holubice míru  Holubice míru na odznaku k MDŽ  Volební plakát z roku 1976
 
Ukázka sbírkového plakátu k oslavám májových dnůVolme socialismus, volme mír - plakát z 80. let 20. stoletíHolubice měla své pevné místo i na plakátech ke Svátku práce (1. máj) a k oslavám osvobození. Slavilo se výročí květnového pražského povstání (5. května) a výročí osvobození, které před rokem 1989 bylo slaveno 9. května. Plakáty byly buď souborné ke všem třem dnům nebo jednotlivé. Kromě různých typů malovaných a kreslených ze 70. - 80. let najdeme ve sbírkách i jeden s foto motivem. Dětská ruka na něm skládá barevné kostky, přes které je namalovaná bílá holubice. Plakát o rozměrech 58 x 83 cm vznikl ke 40. výročí osvobození, tj. roku 1985.
 
Plakát k závodu míru 1988Holubice nesměla chybět ani na propagaci např. k největšímu dobovému cyklistickému závodu, Závodu míru. Ve sbírkách na Špelinově plakátu z roku 1988 (57,5 cm x 83 cm) letí nad stylizovaným pelotonem. V muzeu máme rovněž řadu fotografií z májových oslav ve městě Žatci, kde se to zobrazením holubice použitým při výzdobě města či v průvodu jen hemží.
 
Holubice míru se vypouštějí a zobrazují ve světě dodnes, někde s ideologickým podtextem, jinde v původním jen mírovém významu.

PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
12. díl - Slon, nositel požehnání a stability
 
Slony lidé využívali a využívají pro transport nebo při kácení stromů (slon indický). Dříve se používali také při válečných taženích. Kartaginský vojevůdce Hannibal se slony přešel i Alpy. V tomto případě šlo o slony severoafrické, kteří byli vyhubeni jako první již ve starověku. Stav afrických slonů snížilo další osidlování i touha lidí po slonovině, které byly připisovány různé až magické vlastnosti. Obchod s ní byl zakázán až roku 1989, kdy už ovšem afričtí sloni žili ve větší míře jen na východě a ve středu kontinentu. Dříve se psalo o slonech afrických, dnes se používají i novější označení pro dva poddruhy: slon savanový a pralesní.
 
Zvláštní úctě se vždy těšil slon bílý. Bílé slony tradičně chovali panovníci v jižní Asii. Nesměli je využívat k práci jako slony běžné barvy, protože byli posvátní. Měli zemi přinést požehnání a prosperitu. Platili jako znamení, že panovník vládne, jak má. Zvyk vychází z legendy, že královně Máje se zdálo o bílém slonovi, jenž jí daroval lotos, symbol moudrosti a čistoty. Královně se pak narodil syn, budoucí Buddha.
 
V hinduismu jsou sloni průvodci bohů. První sloni měli dle legend dokonce křídla, díky své zlobivosti však o ně přišli. Podle hinduistů stojí osm párů slonů kolem okrajů světa a jejich pohyby způsobují zemětřesení. Jedním z nejznámějších hinduistických bohů je moudrý bůh Ganéša, který má hlavu slona s jedním klem. Jeho otcem byl bůh Šiva, matkou Šivova manželka bohyně Párvatí. Ke sloní hlavě prý přišel díky žárlivosti svého otce, který mu lidskou hlavu utrhl. Když uviděl, jak to jeho ženu zarmoutilo, dal děťátku hlavu prvního tvora, kterého uviděl poblíž, slona s jedním klem.
 
V zemích, kde dSloodnes sloni žijí, jsou symbolem dlouhověkosti a umírněnosti. Rozzuřeného slona byste ovšem potkat nechtěli. Na Cejlonu hmotnost slona využívali i k popravám. V Asii a Africe najdeme nespočet zobrazení slonů.
 
I v Evropě, která znala slona nejprve hlavně z knih, později z cirkusu či zoologických zahrad, bylo zvíře s oblibou zpodobňováno jako figurka, talisman i dětská hračka. Figurka slona se zvednutým chobotem má přinést do domácnosti štěstí a stabilitu. Chápán je i jako symbol plodnosti.
 
Psací souprava Instalace ve výstavě Muzejní zvířetníkVe sbírkách Regionálního muzea K. A. Polánka máme zatím slony tři. Jeden je součástí výzdoby vícedílné psací soupravy z barevného kamene. Jde o malou kovovou figurku sedící na popelníku. Popelník je masivní, kulatý, po obvodu má dva žlábky na cigarety. Vespod je nalepený zelený filc. Součástí soupravy jsou také hodiny a dva kalamáře, tedy nádobky na inkoust s uzávěrem. Uvnitř je skleněný váleček, do kterého se inkoust lil. Kalamáře a hodiny jsou umístěny na obdélníkové podložce. Soupravu doplňuje těžítko a hladítko.
 
Forma na slona Druhý slon, přesněji otevíratelná forma na slona, je dokladem činnosti porcelánek působících v minulosti na Podbořansku. Forma je sádrová, slon z ní odlitý byl dlouhý 23 cm. Ve sbírkách muzea jsou také vzorky barev v sáčcích, další jednoduché formy a vzorky kaolinu z různých lokalit (Buškovice, Nepomyšl).
 
Obrázek slona v zooTřetí je pak malý obrázek (olejomalba) neznámého autora z poč. 20. století, který jsme pro evidenci nazvali Slon v ZOO. Má rozměry 27 x 19 cm. Pravou i umělou slonovinu najdeme na dalších předmětech muzea ze skupiny umělecké historie, například na intarzovaném nábytku. V archeologické části expozice v Husově ulici si návštěvníci mohou prohlédnout i pozůstatky slonova vzdáleného vyhynulého příbuzného, mamuta. Nejen jeho kly a kosti, ale i zaručeně pravou stoličku, tedy mamutí zub.

PhDr. Milada Krausová, Ph.D.

 

Kalendář muzeum ŽatecMěsíční program
Kalendář muzeum ŽatecOtevírací doba

Hlavní budova + Křížova vila

ÚT - PÁ: 9.00 - 17.00
SO - NE: 13.00 - 17.00
PONDĚLÍ: ZAVŘENO
/POLEDNÍ PŘESTÁVKA: 12.00 - 12.30/
Poslední prohlídka v 16.30

Žatecký poklad - aktuálně zde

Stará papírna

ÚT - ČT: 9.00 - 17.00
PÁ,SO,NE, PO: ZAVŘENO
/POLEDNÍ PŘESTÁVKA: 12.00 - 12.30/
Poslední prohlídka v 16.30
 
Ve všech budovách zavřeno
o svátky a 31.12.
 
Na vernisážích a akcích budou pořizovány
obrazové záznamy pro
dokumentační a propagační účely muzea.
 
 overeno
 
Kalendář muzeum ŽatecVstupné
platné od 1.1. 2023
 
 
kontakt HLAVNÍ BUDOVA
Regionální muzeum K. A. Polánka
Husova 678
Žatec 438 01
IČO: 00360805
 
telefon
608 200 697
email
rmz@muzeumzatec.cz
bod
mapa

fb instagram youtobe zonerama

 

 

kontakt KŘÍŽOVA VILA
Regionální muzeum K. A. Polánka, pracoviště Křížova vila
Zeyerova 344
Žatec 438 01

telefon
774 192 414, 415 710 389
email
 
bod
mapa
kontakt STARÁ PAPÍRNA
Regionální muzeum K. A. Polánka
pracoviště Stará papírna
Volyňských Čechů 733
Žatec 43801
 
telefon
email
 
bod