Perličky z depozitáře 2023

Úvodem

Jako letošní téma Perliček z depozitáře našeho Regionálního muzea K. A. Polánka jsme vybrali zástupce zvířecích říší. Muzeum sice nemá přírodovědnou část, sbírkové předměty se zvířecími motivy však ve sbírkách zastoupeny jsou. A to i zvířata mytická, jako draci nebo bazilišek. Lidé a zvířata byli a jsou vždy propojeni. Dozvíte se proto, i z jakých důvodů si lidé podobné motivy vybírali. Nebo jakou měli symboliku. Z praktických důvodů vynecháme nejčastěji používaná zvířata, tj. lvy a orly (orlice). Dodejme, že v případě německého Žatce by patrně orlice (rakouské a německé) měly mírnější převahu, ale ani lvi by se jistě nenechali zahanbit. Měli je ostatně v oblibě jak Češi, tak Němci, vzpomeňme např. na žatecký pomník obětem první světové války, který měl podobu lva. Sice dle německého (braunschweigského) vzoru, ale lev to byl. Český lev byl a je i v městském znaku. My se však zaměříme jinam, postupně představíme např. muzejního baziliška, motivy s drakem, patrona výra, koně, psa, mandelinku, krávu, mluvící veverku, sokola, jelena, holubici a slona. 

Kovový bazilišek na nás vylezl ze sklepa. Notně zkorodovaný, ale jinak nepoškozený. Patrně kdysi tvořil součást nějakého vývěsního štítu obchodu či hostince, jeho přesný původ neznáme. Ani jeho stáří. Dnes je bazilišek asi nejvíce znám čtenářům románů o Harry Potterovi. Jejich autorka zvolila starší antickou hadí podobu baziliška. Ten žatecký je podobou spíše středověký.

Jak měl bazilišek vypadat? První popisy máme již z antické mytologie. Bazilišek byl had s diadémem na hlavě, který měl mimořádné destruktivní schopnosti. Dokázal např. změnit krajinu v poušť. Uměl chodit vzpřímeně, neplazil se tedy jako hadi, byl považován za jejich krále. Nepomohlo probodnutí jako u draka, protože byl mimořádně jedovatý, hrozilo otrávení zbraně, jezdce i jeho koně. Později přibyla i z Harryho Pottera známá schopnost zabíjet pouhým pohledem. Pomoci proti němu mohlo zrcadlo. Poněkud krkolomný nápad představovalo také přivedení lasičky (jinde lišky) do jeho doupěte, na ty totiž nepůsobil baziliščí jed. Pokud malé zvíře bylo rychlé, mohlo naopak baziliška kousnout. A kousnutí bylo pro něj smrtelné. Verze o kohoutím kokrhání, které má baziliška zabít, se poprvé objevila v díle řeckého spisovatele Claudia Aeliana (De Natura Animalium). Poutníci si pod jeho vlivem často brali na cesty kohouta. Mnoho se také fabulovalo o tom, jak se bazilišek narodí. Možná znáte verze o tom, že vznikne z vejce kohouta, sneseného a vysezeného za určených podmínek.

Ve středověku už nemusel být bazilišek pouze hadem, byl směsicí různých bytostí, dostal nohy, zpravidla dvě. Typický byl zatočený dlouhý ocas. Mohl mít také křídla. Připomínal tak jakousi kombinaci mezi drakem a kohoutem. Fantazii se meze nekladly. Bazilišek se objevoval např. u fontán nebo jako vývěsní štít.

Žatecký bazilišek, kterého konzervátorská dílna již zbavila nánosu prachu a v rámci možností i koroze, měl možná i své dvojče. Mořské panny aj. bytosti zavěšované nad prodejními pulty, byly často ve dvou. Mohl však také viset osamoceně venku před krámem např. s názvem podniku. Nebo měl nějaké využití při některé z početných žateckých slavností, např. jako výzdoba alegorického vozu? Nevíme. Na žádné z dobových fotografií zachycen není. Kdy a jak se dostal do muzejního sklepa také nevíme.

Vidíme jeho otevřený zobák, na hlavě hřebínek, naznačeno je oko, má křídla, pařáty a dlouhý šupinatý ocas. Vyroben byl z plechů a drátů. Převažujícím materiálem je mosaz. Dlouhý je 40 cm. Tváří se poněkud rozčíleně, jako by na někoho útočil. Podobná zobrazení měla nejen zdobnou a reklamní, ale často také ochrannou funkci. Snad se jednou dozvíme, odkud pocházel.

PhDr. Milada Krausová, Ph.D.

Asi by bylo zajímavé prozkoumat, kolik a jaké předměty mají naše muzea s dračí tematikou. Samostatného draka máme ve sbírkách jednoho, alespoň v evidenci je uvedeno, že jde o draka. Jedná se totiž o ne moc zřetelnou dlouhou kamennou hlavu, která patrně sloužila kdysi jako chrlič u některého z kostelů.

Pěkné draky nejrůznějších tvarů najdeme zejména v numizmatické části sbírek. U mincí a bankovek byly dračí motivy velmi oblíbené, stejně jako u medailí. Bylo to hlavně kvůli jeho heraldické funkci (drak jako součást různých erbů).

V muzejních sbírkách Regionálního muzea K. A. Polánka najdeme také několik medailí se svatým Jiřím a drakem. Lidé je s sebou nosili v 19. století jako ochranu před extrémy počasí. Na mořích i při cestování po zemi. Sv. Jiří je u nás nejznámější drakobijec. Podle legendy byl tento oblíbený a vzorný antický voják nakonec umučen pro svoje křesťanské přesvědčení. Žít měl za císaře Diokleciána.

K jeho největším hrdinským činům patřilo zabití draka a zachránění princezny, s kterou se ovšem neoženil. Co boj přesně znamenal v symbolické rovině a zda šlo skutečně o draka, o tom se přou vykladači oblíbeného mýtu po staletí. Žádné historické prameny sice existenci sv. Jiří (a ani jeho draka) neprokazují, jeho obliba je však dodnes díky legendám značná. A skutečně mezinárodní. Je patronem celých států, spolků i ochráncem jednotlivců. Jeho svátek je 23. dubna, u nás až 24. dubna. Protože se 23. dubna připomíná svátek sv. Vojtěcha. Na sv. Jiří, jak praví lidová pranostika, vylézají hadi a štíři.

V muzejních sbírkách najdeme zobrazení boje s drakem např. na jedné ze selských truhel. Pro Perličky měsíce si však vybereme masivní krásně vyřezávanou židli z mořeného dubového dřeva z konce 19. století. Kdysi už si na ní začal pochutnávat červotoč, ale díky péči naší konzervátorské dílny je už dnes neaktivní. Neznámý umělec vytvořil na opěradle působivý výjev boje s drakem. Sv. Jiří je zachycen v idealizované podobě. Jako středověký rytíř. V přilbici, zbroji a s vlajícím pláštěm. Draka zabíjí klasicky kopím, zvíře se svíjí pod kopyty jeho koně. Princezna, v romanticky dlouhých šatech, s korunkou na hlavě a se sepjatýma rukama stojí za zády bojovníka a přihlíží. Naznačena je i krajina. Nad výjevem vidíme ještě hlavu andílka, po stranách v rozích jsou vyřezány květiny.

Sedadlo židle je hladké bez ozdoby. Vpředu zdobí židli hlava skřítka, či zeleného mužíka. Na bocích židle z obou stran jsou zobrazeni lvi stojící na zadních nohou. Nohy židle jsou rovné, kvádříkovité, nezdobené a neprofilované. Kde byla židle používána, není známo. Snad pochází ze Žatecka, ale také nemusí.

Podobné romantizující výjevy byly v 19. století, období různých historizujících slohů (novogotika apod.), velmi oblíbené na zámcích i v měšťanských domácnostech. Může jít ale také např. o židli spolkovou.

Dodejme, že v evropské symbolice byl drak dříve až příliš často ten zlý, s rozvojem fantasy i novými ekologickými významy se však stále více setkáváme i u nás s drakem, který není jen zosobněním toho špatného. Přibližujeme se tak k chápání draka, tak jak ho odedávna viděli např. v Číně. A nemusí být nutně trochu přihlouplý a jíst dřevěné uhlí jako dráček Mráček ze známé (i zfilmované) pohádky. Dnešní děti už s hodným drakem žádné problémy nemají, ještě ve 2. polovině 20. století byl však spíše výjimkou. Jen škoda, že Žatec nemá žádnou vlastní dračí pověst, jako např. Brno, Trutnov nebo bavorský Furth im Wald, kde můžete navštívit slavnost Zabití draka i dračí muzeum. V regionu můžete za nejbližším drakem vyrazit do Března u Chomutova, kde tak říkají místnímu vysloužilému rypadlu. A dokázali kolem něj stvořit krásný novodobý příběh, který se rychle ujal. Za žatecké draky můžeme s trochou fantazie považovat novorenesanční sgrafita z boku domu někdejší lékárny U zlatého pelikána č.p. 55. Dům ozdobily při rekonstrukci roku 1897 v historizujícím duchu. Dráček prince Bajaji výtvarnice Aleny Kartákové v zahradě jeslí v Podměstí je už dnes bohužel značně poškozen.

PhDr. Milada Krausová, Ph.D.

Mezi souborem sbírkových plakátů nechybí ani ukázky komunistické propagandy 50. let 20. století, té celostátní i regionální. Mezi nimi i plakáty vyzývající k boji proti mandelince bramborové, zvané tehdy také americký brouk. Na jednom z nich je mandelinka vyvedena zvláště působivě ve zvětšené podobě. K plakátu je přilepen textový dodatek s výzvou k boji. Dalšímu sbírkovému plakátu dominuje obrázek celé bramborové rostliny, po stranách nechybějí návodné fotografie ze zemědělských prací. Text opět hovoří o imperialistickém útoku na naše brambory.

Invaze mandelinky postihla nejen území tehdejšího Československa právě v poválečných padesátých letech. V odborné studii Pavlíny Formánkové se dozvíme k tomuto tématu mnoho zajímavého. Např. i fakt, že „americký brouk" byl poprvé skutečně spatřen a popsán v Americe. Konkrétně v Coloradu roku 1824. Do Evropy pak doplul roku 1875, dostal se sem se zbožím na obchodních lodích. Poprvé začal evropské brambory pojídat v okolí německých a anglických přístavů. Od 20. let 20. století se proti mandelince kromě sběru začaly používat i první postřiky. Už za protektorátu došlo k nasazení školní mládeže, která preventivně prohlížela pole, zda nedošlo k rozšíření i k nám. Dle P. Formánkové se mělo jen roku 1939 zapojit do hledání mandelinky 39 tisíc dětí. Mandelinka si dávala na čas a dorazila k nám až po osvobození, konkrétně v červenci 1945. Ovšem s plnou parádou. Už roku 1948 vznikl při ministerstvu zemědělství Výbor pro potírání mandelinky bramborové.

Ke zneužití mandelinky pro protiamerickou propagandu došlo u nás právě v roce 1950. 28. června 1950 vyšly noviny s provoláním vlády, kde se tvrdilo, že jde o úmyslný útok amerických imperialistů, nikoliv o přírodní kalamitu. Mandelinku měli shazovat z letadel. Nebo ji údajně šířili diverzanti. Nenávist k Americe tehdy dosáhla až psychózy (v souvislosti s válkou v Koreji). Hodila se tak i mandelinka.

Vznikaly nejen propagandistické plakáty, články, ale i filmy či básně vyzývající k boji. Například dobře zapamatovatelné čtyřverší od Karla Bradáče, otištěné v Dikobrazu roku 1950 (r. 6, č. 31, s. 5). Autor si vypůjčil pro své dílko název známé divadelní hry Ze života hmyzu.

Karel Bradáč
Ze života hmyzu

Jen ať si švábí, ať si mandelí,
tím ujít nemohou své vlastní zhoubě.
Nakonec budou stejně v....,
či chtěl jsem vlastně říci v troubě.

Nejznámějším příkladem dobové propagandy se stal patrně spisovatel Ondřej Sekora, autor známého Ferdy Mravence, sám přesvědčený komunista. Ten sepsal roku 1950 kreslený příběh pro děti O zlém brouku Bramborouku. Brožurka končila větou: „Naše talíře budou v bezpečí, až vyhubíme poslední mandelinku. A svět, ten si oddychne, až budou také zneškodněni poslední nepřátelé míru." Sám Ferda Mravenec bojoval proti mandelinkám na stránkách dětského časopisu Mateřídouška.

Děti i mládež nuceně sbíraly škůdce při tzv. „hledačkách" do lahví s petrolejem. Nejlepší sběrači obdrželi za odměnu např. pero nebo míč. Zapojovali se i dospělí z podniků. Přiletělo i šest letadel ze Sovětského svazu s odborníky na práškování, byl natočen dokument uvedený roku 1951.

Ač byl kraj kolem Žatce zaměřen především na pěstování chmele, i boj proti mandelince zde byl ve své době aktuální. Svědčí o tom dochované plakáty a brožury povinně rozdělované v jednotlivých okresech. Dochoval se i Bramborouk. V brožuře k 7. okresní konferenci KSČ v Žatci na jaře roku 1951 si komunistický agitátor např. pochvaluje: „Přes to, že západní imperialisté se snažili zničit na našich polích brambory, že zamořovali pole mandelinkou bramborovou, dosáhl náš okres velkého úspěchu v dodávce brambor. Naši rolníci splnili výkup brambor na 170 %. Velkou zásluhu na tomto úspěchu našich rolníků mají i závodní organizace ČSM a pionýři, kteří organizovali dobrovolné brigády a včas sesbírali amerického brouka a naši sovětští přátelé, letci, jejichž pomoc se projevila v nejširší míře. Znovu to potvrzuje, jak velké je přátelství SSSR, našeho osvoboditele, který nám pomáhá zdolávat všechny potíže, jež nám vrhají do cesty největší nepřátelé republiky – západní imperialisté. Nezištná pomoc Sovětského svazu nám pomohla zachránit úrodu brambor a zajistit tak naši výživu."
Boj proti „americkému brouku" poznamenal celá 50. léta 20. století. Málokterému zástupci říše hmyzu se historii dostalo takové pozornosti.

PhDr. Milada Krausová, Ph.D.