Prezident Tomáš Garrigue Masaryk strávil pouze 5 minut na žateckém nádraží. Stalo se tak 20. srpna 1922, když tudy projížděl prezidentský vlak a Masaryk vystoupil ze salónního vozu. Vracel se právě z letního pobytu na Capri do Lán.
Prezidentský vlak projížděl žateckým nádražím také 3. října 1923. Kronikář referoval opět jen stručně. Dodejme, že ve stejném dílu kroniky najdeme i záznam z doby první světové války, kde se o budoucím prezidentovi hovoří jako o zrádci Rakousko-Uherska, který se jako „nájemný vrah" nechává najmout do služeb cizí mocnosti.
Po Masarykovi se v Žatci od roku 1990 jmenuje jedna z hlavních ulic, původně Karlbadergasse, tedy Karlovarská ulice. Masarykovo jméno nesla již těsně po válce, v letech 1945–1947. I za první republiky měl Masaryk, k němuž měli Němci v převážně stále ještě německém Žatci vždy rezervovaný ale celkem uctivý postoj, svou ulici. Symbolicky šlo o ulici vedoucí k nádraží, dnešní Roosveltovu.
T. G. Masaryk je od roku 1935 čestným občanem Žatce, nemá zde však ani pomník ani pamětní desku.
Masaryka v Žatci za první republiky obdivovala a uctívala hlavně česká menšina. Slavnostní příležitosti ovšem město povinně připomínalo, Žatečtí vždy slavili rádi. V jednom z přípisů k opisu v městské kronice k roku 1930 najdeme poznámku, že oslava jeho 80. narozenin nebyla v tomto roce zdaleka tak idylická, jak se oficiálně líčilo. Poněkud větší nadšení, ale možná spíše z oblíbeného pochodňového průvodu než z Masaryka, bylo možno pozorovat roku 1934.
Když Masaryk roku 1937 zemřel, konala se na náměstí tryzna v české režii. Žatečtí Sokolové vyslali na pohřeb delegaci s praporem zahaleným černou látkou. Český časopis Krajem Lučanů věnoval Masarykovi vzpomínkovou báseň v č. 3 z roku 1938.
V době války se o Masarykovi v Žatci, který byl po Mnichovu připojen k Říši, samozřejmě mluvilo buď kriticky, nebo vůbec. Jeho kult ožil opět až po druhé světové válce, díky místním Čechům i armádě.
V muzejních sbírkách se dochovalo několik textových plakátů z této doby. Již 14. září 1945 zval jeden z nich na vzpomínkovou slavnost na Masaryka do Holedeče. Místní osvětová rada zase pořádala v září 1946 v městském divadle tryznu k výročí jeho úmrtí. I na tu zval velký plakát s programem. Další akce se konala k 10. výročí Masarykova úmrtí roku 1947. Žatec si tehdy připomínal Masaryka dokonce celý týden v rámci akce Osvětou k lidové demokracii (od 14. září do 21. září 1947). Po nástupu komunistů v únoru 1948 k moci ovšem připomínky na Masaryka rychle skončily. Snad ještě proběhla slavnostní akademie k jeho výročí narození, na kterou zval další z plakátů z března 1948.
V depozitáři Regionálního muzea K. A. Polánka pečujeme i o další doklady úcty k T. G. Masarykovi. A to nejen ze Žatce. Jde např. o návrh části podstavce pro sochu prezidenta Masaryka v Podbořanech. Velká dvojdílná hliněná dlaždice s motivem lipových listů a státním znakem Československa byla umístěna roku 1933 za novou Masarykovou sochou. V muzeu se dochoval zmenšený model oboustranné dlaždice, která připomínala, co se v okolí vyrábí. Autorem pomníku byl keramik Václav Fürst. Pomník stával před školou. Odstraněn byl v padesátých letech. (Masarykova škola a pomník T. G. Masaryka).
Ve sbírce muzea uchováváme litografii Masarykův rodný dům od Rudolfa Livory. Dále pamětní rámovaný diplom pro střelce Františka Patrmana, střelce 35. pluku s podpisem T. G. Masaryka (datováno 30. 11. 1920). Máme i jednoho, žel již notně otlučeného, malého sádrového Masaryka na koni z roku 1947 od Antonína Procházky. Masarykova busta ve sbírkách není, najdeme v nich však hned dvě busty jeho syna Jana. Masarykův portrét zdobí mince i pamětní plakety. A hlavně odznaky. Ty prvorepublikové vynikají velkou precizností provedení. Vyráběly se pro různé slavnosti (otevření Masarykovských škol, výročí vzniku republiky, odhalení Masarykových pomníků v různých místech). Nadšený sběratel, který je patrně kdysi předal do muzea, shromáždil kolekci z různých míst republiky. Pokud nebylo dost prostředků na odznak, objednávali si pořadatelé alespoň textové stužky, jednobarevné i v barvě trikolóry.
V připravované publikaci budete moci navíc nahlédnout do často velmi jedovatých komentářů z pera žateckého kronikáře. Zařazen bude i širší výběr z našich sbírkových předmětů s masarykovským tématem, stejně jako pozoruhodná báseň z Krajem Lučanů věnovaná památce T. G. Masaryka.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
Po prezidentu Edvardu Benešovi (1884–1948) se v letech 1937–1938 a 1945–1947 jmenovalo hlavní žatecké náměstí.
Díky iniciativě nejen žateckých volyňských Čechů byl 29. června 2007 na Kruhovém náměstí odhalen Benešův pomník v podobně busty na podstavci. Na slavnost přijeli i vnuk generála Ludvíka Svobody a jeho dcera Zoe. V následujícím roce vyšla rovněž publikace kolektivu autorů s názvem Vytesán v žule – odlita z kovu. K šedesátému výročí návratu volyňských Čechů do vlasti. Na podstavci pomníku je deska s nápisem: VOLYŇŠTÍ ČEŠI S VDĚKEM SVÉMU PRESIDENTOVI. Roku 2017 přibyla další malá deska s osobními daty Dr. Edvarda Beneše. Na pomník ji přidal Český svaz bojovníků za svobodu. Blíže: https://www.muzeumzatec.cz/pomnik-prezidenta-e.-benese.html.
E. Beneš Žatec jako prezident nikdy nenavštívil. Převážně německé obyvatelstvo Žatce k němu mělo ostatně velmi rezervovaný postoj, stejně jako předtím k prezidentu Masarykovi. Část místních Němců se nikdy nedokázala identifikovat ani s první republikou, a chápala odboj Čechů, tedy i Beneše, proti Rakousko-Uhersku jako zradu, o čemž svědčí např. jedovaté poznámky na jeho adresu v žatecké městské kronice.
V době první republiky se i v Žatci připomínaly prezidentovy narozeniny. Podobně jako se dříve slavily narozeniny rakouských císařů. Ještě v květnu roku 1937 byla v divadle hrána u příležitosti prezidentových narozenin Čapkova Bílá nemoc. Následně oznámil starosta města Rudolf Schönfeld z balkonu radnice přejmenování hlavního žateckého náměstí na náměstí Edvarda Beneše. 7. června, jak zapsal kronikář, vyslovil prezident Beneš městu písemné poděkování za oslavu i přejmenování náměstí. Po připojení Žatce k Říši bylo jeho největší náměstí přejmenováno na náměstí A. Hitlera. Město ozdobily nacistické symboly. A Beneš a celé období první republiky bylo nacionalisty líčeno už pouze v negativním světle. Sudetští Němci nemají Beneše v oblibě dodnes, protože ho považují za jednoho z hlavních strůjců poválečného odsunu.
Ani po druhé světové válce se E. Beneš, který se opět ujal prezidentského úřadu, do Žatce nevydal. Nejblíže městu byl 18. května 1947, kdy na 17 minut s manželkou Hanou zastavil v Jesenici. Tato krátká návštěva byla fotograficky zdokumentována a psalo se o ní i v žateckém Kraji Lučanů. V muzeu se z ní zachoval i soubor originálních fotografií. Prezident Beneš projížděl tehdy neoficiálně krajem, jel z Lán přes Rakovník, Čistou, Kožlany, Kralovice a Jesenici do Karlových Varů, Mariánských Lázní a Jáchymova. Svaz české mládeže v Jesenici pořádal tehdy dvoudenní Majáles. Přes okresní národní výbor se podařilo zajistit, aby se prezidentský pár zastavil alespoň krátce i v Jesenici. Krajem Lučanů (č. 3–4, 1947, s. 17–19) líčí atmosféru tehdejší doby: „Přijel! Konečně. Řada pěti aut, tvořících doprovod pana prezidenta, šesté auto, označené číslem 1 a prezidentskou vlajkou na blatníku. Projíždí pomalu špalírem dětí a občanstva a zastavuje na prostranství, lemovaném kolem dokola příslušníky SČM, školní mládeží, příslušníky Čsl. obce legionářské a občanstvem. Při vjezdu na náměstí hraje hudba presidentské fanfáry.“ Prezident vystoupil a byl uvítán nejprve předsedou okresního národního výboru, odborným učitelem Prchalem. Děti předaly paní prezidentové kytičku konvalinek. Prezident se podepsal do městské kroniky a popřál Jesenici „aby zůstala navždy tak česká, jako je,“ což byla dobová reakce na odsun německých obyvatel, kteří museli nedávno opustit i Jesenici. Beneš se pak v Jesenici pozdravil s mládeží, legionáři a reemigranty z Volyně a vydal se na další cestu.
V žateckém muzejním depozitáři jsou kromě fotografií z Jesenice uloženy i další předměty spojené se jménem E. Beneše. Najdeme zde např. rámovanou fotografii, na které je Beneš zachycen ve společnosti Jana Masaryka. Z novějších přírůstků je to rámovaná signovaná reprodukce fotografie, kterou muzeum získalo od rodiny z Mladotic. Beneš je na ní vyobrazen v uniformě, pózuje před bustou prezidenta Masaryka. Autorem byl prezidentský oficiální fotograf Josef Ehm (1906–1989). Do sbírek muzea se dostal také odznak k otevření školy E. Beneše v Mimoni roku 1937. Zajímavý je soubor poválečných plakátů k akcím, které se konaly na žateckém náměstí v době, kdy neslo Benešovo jméno. Např. plakát k tryzně za oběti pochodu smrti z roku 1946.
V únoru 1947 se E. Beneš stal čestným občanem města. Referovaly o tom Žatecké noviny z 7.2.1947 v článku s názvem Historický den města Žatce. Žatec však už Beneš navštívit nestačil.
V připravované publikaci se budete moci začíst do dalších komentářů žateckého kronikáře k osobnosti E. Beneše a prohlédnout si další z fotografiích z prezidentovy návštěvy v Jesenici.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
Po prezidentu Benešovi by v přehledu chronologicky měl následovat Emil Hácha. Ten byl prezidentem po Mnichovu okleštěného Československa po odstoupení E. Beneše. Konkrétně od 30. listopadu 1938 do 15. března 1939. Od 16. března byl pak protektorátním státním prezidentem až do 8. května 1945. Připomínky na E. Háchu ve sbírkách žateckého muzea chybí. Na jeho nástup do úřadu nereagovala např. ani městská kronika, která jinak s jásotem přivítala jak připojení Žatce k Říši v říjnu 1938, tak vznik Protektorátu Čechy a Morava.
Žatec byl od podzimu 1938 součástí Velkoněmecké říše. Neměl tedy prezidenta, ale kancléře, A. Hitlera. Nadšení z připojení sice poněkud pominulo po začátku druhé světové války, to už ovšem jela německá propaganda na plné obrátky, a kritika Říše, pokud se objevila, se nepřipouštěla. Čtvrtý díl Městské kroniky je plný servilního obdivu k vůdci. Najdeme zde i úplné texty projevů žateckého starosty Dietla u příležitosti Hitlerových narozenin přednášených na zasedání města.
Komplexní zpracování osudů Žatce za druhé světové války dosud chybí, byť dílčí studie existují. Ve sbírkách muzea najdeme řadu materiálů k tomuto tématu. Jde zejména o fotografie, z nichž jsou ovšem mnohé dodnes neurčené. Bohatá je také např. sbírka odznaků z druhé světové války, mezi kterými najdeme i několik se zobrazením Hitlera. Hitler na nás shlíží také z rámovaného textilního stříbřitého stínotisku, který se dochoval v podbořanské podsbírce. Jeho busta je na řadě fotografií z nacistických oslav a přehlídek, které byly za války v Žatci opravdu početné, jak frekvencí, tak počtem účastníků. Ze sbírky plakátů zmiňme plakát ke slavnému Chaplinovu filmu Diktátor, ve kterém Chaplin parodoval právě A. Hitlera. Jde o plakát k jeho uvedení u nás v r. 1977.
Dodejme ještě, že žatecké městské (německé) muzeum, na rozdíl od českého menšinového, za druhé světové války fungovalo. Ještě ve staré budově na Floriánském náměstí ho v dubnu 1939 navštívil nacistický ideolog Alfred von Rosenberg. Zajímaly ho zejména prehistorické sbírky. Doprovázel ho Konrád Henlein, který se přátelil s jedním ze žateckých starostů. Rosenberg se stal ministrem pro východní okupovaná území, byl souzen v norimberském procesu a popraven jako nacistický zločinec. Na přelomu let 1939–1940 se pak muzeum přestěhovalo do budovy bývalé nemocnice a sirotčince v Husově ulici. Část nově plánovaných expozic byla otevřena roku 1940. Velká část sbírek někdejšího německého městského muzea se dochovala do dnešní doby, včetně připomínek na dobu, kdy Žatec byl krátce součástí Německa.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
Městská kronika k připojení Žatce k Říši (překlad MK)
„9. říjen 1938 – den osvobození. V noci na 9. říjen spalo jen málo Žatečanů. Horečnaté napětí a radost. V časných ranních hodinách byla ještě ve městě česká policie, která město opouštěla až v sedm ráno. Ještě za její přítomnosti se rozezněly sirény a daly podle domluvy znamení obyvatelstvu, aby vyzdobili město. V okamžení se objevily ve vikýřích a oknech vlajky s hákovými kříží, domy byly vyzdobeny zelenými větvemi, na radnici byl namontován velký hákový kříž. Všude stály stožáry s věnci, zmizely české názvy ulic. Náměstí, které se za vlády Čechů jmenovalo E. Beneše bylo přejmenováno na náměstí Adolfa Hitlera. Na mnoha velkých budovách svítily obrovské hákové kříže. Vše bylo připraveno na slavnostní večerní osvětlení důležitých budov. Ještě nikdy nebylo město tak vyzdobeno, jako tohoto dne…“ (Chronik der Stadt Saaz 1938–1944, 4. díl, s. 15.)
Komunistický prezident Klement Gottwald (1896–1953) dbal velmi na propagaci své osoby, snažil se vybudovat svůj kult, včetně pohřbení v mauzoleu po vzoru Lenina. Jak to dopadlo, je všeobecně známo. V muzejních sbírkách najdeme několik ukázek dobové propagandy spojené s jeho jménem. Např. velký portrét, který vytvořil známý malíř Oskar Brázda (1887-1977) roku 1950. Když byl tento Gottwald prezentován na jedné z muzejních výstav roku 2010 k třetímu odboji, vzbudilo to pobouření. Když byl znovu vystaven u příležitosti prezentace knihy M. Klímové Umění v Žatci roku 2022, už bylo ticho. Gottwald už zajímal leda historiky.
V depozitáři odpočívá kromě obrazu např. také plakát k oslavě Gottwaldových narozenin v žateckém divadle z roku 1950. Nebo ocenění se zobrazením prezidenta (autor portrétu R. Hájek), které obdržel roku 1953 Fr. Šíma za vzornou práci pro OBKP v Žatci. Je uloženo v originální krabičce na červeném sametovém polštářku. Do sbírek se dostal i ne právě vkusný propagandistický předmět se zobrazením K. Gottwalda, zhotovený ke 30. výročí Vítězného února (1978). Nachází se zde i jeden autentický plakát z únorových dní roku 1948 a několik propagandistických plakátů z budovatelských 50. let 20. století. Na všech figuruje jméno či podoba K. Gottwalda.
O dobové atmosféře mnoho vypovídá fotografie žatecké radnice z roku 1949, na které visí Gottwaldův portrét vedle zobrazení ruského revolucionáře V. I. Lenina a ruského diktátora J. V. Stalina. V obdobném duchu byl zhotoven i 85 cm dlouhý textový plakát z roku 1953 s textem: „Pod praporem Lenina a Stalina věrni dílu Klementa Gottwalda vpřed k socialismu a zajištění výživy národa!“
Stalin i Gottwald zemřeli ve stejném roce – 1953. Gottwald zemřel několik dní po návratu ze Stalinova pohřbu na výduť srdeční tepny. V posledních letech svého života trpěl závislostí na alkoholu a syfilidou. V Žatci se po úmrtí Gottwalda konalo mimořádné zasedání MNV (Místního národního výboru), město mělo povinně smuteční výzdobu. Atmosféru tryzny před žateckou radnicí nám přibližuje unikátní dochovaná fotografie. Město také poslalo povinný soustrastný telegram na ústředí KSČ. Vesnické noviny Brigadýr z 16. 3. 1953, vydávané ONV v Žatci, věnovaly Gottwaldovu úmrtí zvláštní vydání. I další žatecký plakát z roku 1953 vyzývá v duchu ještě pokračujícího kultu: „Věrni odkazu soudr. Klementa Gottwalda. Nastupte k rozhodujícímu boji za úspěšné provedení sklizně, výkupu a podzimních prací, za další rozvoj JZD a za zvýšení zemědělské výroby.“ Pracující JZD na Žatecku uctívali památku Gottwalda i Stalina také svými závazky.
Dodejme ještě, že K. Gottwald sice nenavštívil Žatec jako prezident, ale podíval se sem jako předseda vlády roku 1947. Byl čestným hostem na Sokolském sletu župy Sladkovský. Slet se konal ve dnech 14. – 15. 6. 1947. V literatuře často narazíme na nesprávné datum.
Sokolové by jistě nevítali Gottwaldovu návštěvu, kdyby věděli, jak komunisté po Únoru 1948 s jejich spolkem naloží. Rok 1947 byl ale ještě plný poválečného nadšení, přítomnost K. Gottwalda na sletu byla zdůrazněna např. v hlavičce inzerátu ve Volyňské stráži.
Kromě hlavního cvičení na sletišti (Flóra) v tehdejší ulici Generála Svobody (dnešní Dukelská) byl součástí také např. koncert sokolské kapely před radnicí a velký průvod městem. Gottwalda vítala na hranicích okresu delegace Sokola a místních politiků, vstříc mu vyšel nechvalně proslulý štábní kapitán Zicha, spojený s událostmi v Postoloprtech. Gottwald pak provedl přehlídku čestné roty a převzal symbolické dary.
V projevu na sletu ještě chválil Sokol za jeho historickou úlohu v boji za vlast. Mezi jeho úkoly v nové době jmenoval péči o vlastenectví, slovanství, demokracii a pokrok. Projev zakončil přáním mnoha úspěchů všesokolskému sletu roku 1948, který se ovšem konal již v poúnorové době, kdy se pohled na Sokol zcela změnil. Komunisté měli ze spolku, který odmítal komunistickou diktaturu, strach. Členy Sokola čekalo po roce 1948 zatýkání a spolek zákaz, podobně jako za Protektorátu. Roku 1947 se Gottwald stal také čestným občanem města.
Žatecká Gottwaldova návštěva se stala epizodou, která se raději moc nepřipomínala. Zůstaly jen novinové články, fotografie a podpis K. Gottwalda v pamětní knize. Jistá vlna povinného zájmu se ještě vzedmula za normalizace. Dokumentuje ji např. i další ze sbírkových filmových plakátů k filmům promítaným v Žatci. Jde o dnes zapomenutý film z roku 1974 s názvem Dvacátý devátý. Gottwalda v něm hrál Miroslav Zounar. Po K. Gottwaldovi se v Žatci v letech 1948–1990 jmenovala dnešní Pražská ulice.
V připravované publikaci si přečtete více o Gottwaldově návštěvě ve městě nebo dobové propagandě, zahrnující vskutku originální dobové závazky, průvody i další obří portréty od Mistra Brázdy.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
Zápis z městské kroniky k nástupu K. Gottwalda do úřadu prezidenta
V pondělí dne 14. června (1948) před provedením volby presidenta po abdikaci presidenta Dr. Beneše zaujaly svá místa v žateckých ulicích tanky, které palbou oznamovaly složení slibu nového presidenta – Klementa Gottwalda. Večer se shromáždili občané na náměstí E. Beneše, kde vyslechli přenos projevu nového presidenta republiky. Poté promluvil k občanům přednosta ONV škpt. Zicha, který zhodnotil život a práci Kl. Gotttwalda. (s. 68)
Dobová ukázka ze školní práce. Ze strojopisu časopisu: Mladí budovatelé. Časopis žákovské organizace I. stř. školy v Žatci. Listopad 1950–1951. Archiv RMŽ.
Prezident Klement Gottwald – náš vzor
Minulý týden jsme oslavovali 54. narozeniny našeho prezidenta K. Gottwalda. Jemu vděčíme, že se můžeme klidně učit, že naši otcové a matky mají zaměstnání, že se nám vede stále lépe. On je nám příkladem v učení. Poznal dokonale život v SSSR, poznal význam Velké říjnové revoluce. Musíme mu být za vše vděčni. My, kteří letos opouštíme střední školu, pamatujme, že nám říká, že se nemusíme bát života, že nebudeme bojovat o kus chleba stávkami a že se nám jako pracujícím povede dobře. _
Připomínky druhého „dělnického“ prezidenta Antonína Zápotockého (1884–1957) jsou v muzejních materiálech méně početné. Zápotocký byl prezidentem v letech 1953–1957. Za doby jeho působení v úřadu došlo k měnové reformě, která znehodnotila úspory velké části obyvatel. Pokračovaly politické procesy a kolektivizace. Zápotocký psal také romány věnované převážně dělnickému hnutí (Rudá záře nad Kladnem, Vstanou noví bojovníci), známá byla jeho kniha pro děti Barunka, která vyšla až po jeho smrti, roku 1960.
Zápotocký rovněž pěstoval svůj kult, byl však poněkud umírněnější, stylizoval se do role „otce dělníků“ a přítele pracujících vůbec. Dokladem jsou mj. fotografie, které se dostaly i do žateckého muzea. Byly prezentovány na jedné z výstav o chmelařství. Je na nich Zápotocký, ještě jako předseda vlády, při návštěvě Kněževsi na Rakovnicku. V kronice dnešního městyse se dočteme podrobnosti.
Zápotocký tehdy dorazil na zahájení sklizně chmele do Kněževsi: „Letošní česání chmele zahajuje se slavnostně, a to 13. srpna 1950. Je to v neděli, a tato neděle je jako velký svátek. Na zahájení česání přijel sám předseda vlády Antonín Zápotocký. S ním přijeli ještě jiní zástupci vlády: ministr Dr. Gregor, ministryně Lud. Jankovcová, viceministři. Předseda vlády a zástupci vlády sami první začali s česáním chmele za přítomnosti velkého množství občanů. Slavnosti byli přítomni pozvaní zástupci obcí a jednotných zemědělských družstev rakovnického okresu, také vysokoškolští studenti, i Korejci, Číňané a jiní, také zástupci chmelařských organizací.“ JZD připravilo občerstvení pro hosty, dle kroniky to bylo 140 obědů. Zápotocký řečnil k hostům z tribuny postavené v parku.
Vraťme se však do Žatce, který Zápotocký jako prezident nikdy nenavštívil. Na Žatečany však shlížel alespoň jeho velký portrét ze žatecké radnice. Vždy při velkých komunistických oslavách. Když se stal Zápotocký prezidentem, žatecký MNV se sešel na mimořádném zasedání. Do oficiálních příloh kroniky byl zařazen výtisk vesnických novin Brigadýr, který věnoval zvolení Zápotockého celou první stranu (celkem měl dvě). Pečlivě ukládány byly i fotografie. Proto se dnes můžeme podívat, jak se slavil ve městě jeden z 1. májů, i jak vypadala tryzna za A. Zápotockého, který zemřel již roku 1957.V případě tryzny fotograf zachytil nejen průčelí radnice s obrazem, ale i smuteční shromáždění na náměstí.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
Ani prezident Antonín Novotný Žatec nikdy nenavštívil. Připomínek jeho osobnosti je ve sbírce muzea pomálu. Patří k nim černobílá fotografie dekorace k jeho nástupu do funkce ze žatecké šroubárny. Tvoří ji nápis Zdravíme nového prezidenta republiky Československé rozložený do tří částí. Součástí výzdoby jsou dvě vlajky, prezidentův rámovaný portrét, státní znak a lipové ratolesti.
Antonín Novotný (1904–1975) se stal prezidentem 19. listopadu 1957. V roce 1960 vyhlásil amnestii, po které se na svobodu dostala většina odsouzených z politických procesů 50. let. Novotný byl zároveň i předsedou ÚV KSČ až do ledna 1968, kdy ho nahradil Alexander Dubček. Sám dle svědectví pamětníků pochyboval o svých schopnostech a předpokladech pro výkon funkce prezidenta, ve které setrval až do roku 1968. Podruhé byl zvolen roku 1964. 22. března 1968 byl donucen odstoupit z úřadu.
V jeho době probíhaly pokusy o ekonomickou reformu, politická propaganda však jela ve stále stejném duchu, jak dokazují i dochované sbírkové plakáty ze 60. let. Žatec navíc po správní reformě v 60. letech přestal být okresním městem. Návštěvy prominentů směřovaly pak tradičně do nového centra okresu, do Loun. V okrese Louny se spojily tři bývalé okresy: Louny, Žatec a Podbořany. Byť existovaly tři varianty, z toho ve dvou měl být centrem Žatec, vyhrála nakonec ta třetí. Argumentovalo se např. sporným vyšším počtem komunistů právě na Lounsku. Pro Žatec, který kdysi býval centrem kraje jako dodnes např. Plzeň, to znamenalo další degradaci jeho významu. A růst deprivace jeho obyvatel.
Roku 1961 se stal městskou památkovou rezervací. Řada památek však byla stále ve velmi neutěšeném stavu. Okresní město mělo pak prioritu i při výstavbě. Argumentovalo se např. vyšším věkem většiny lounských obyvatel. Žatec si pak musel často pomoci sám, např. brigádnickou výstavbou (akce Z aj.). Na Novotného období tedy rozhodně rád nevzpomíná. Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se v ulicích objevily mj. i nápisy, které mu nepřály nic dobrého. Např. „Novotnému šibenici, Svobodovi slivovici!“
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
Dobové vtipy o prezidentu Novotném často narážely na jeho inteligenci:
1. „Jaký je rozdíl mezi Antonínem Novotným a Švejkem?“ ptá se jeden. „Švejk byl chytrý a předstíral blbost.“ odpoví dotazovaný. „A Novotný?“ „No, víte, ten nesloužil v c. a k. armádě.“
2. Antonín Novotný se pokouší hrát na klavír. Volá na svou ženu: „Božka, kde je gé?“ Ta se ozve: „Proč zrovna gé?“ A dostane se jí odpovědi: „Ale, chtěl bych si zahrát Gde domov můj!“
3. Prezident Novotný požadoval, aby na zasedání zazněla nějaká píseň. Tajemníci jeho kanceláře vybrali dvě, jednu od Karla Gotta a druhou od Waldemara Matušky. Novotný Matušku nechtěl. „Toho ne, on zpívá „tuhle rundu platím já“, ještě by po mě někdo chtěl, abych taky něco zaplatil. Dejte tam Gotta.“ Na schůzi se pak ozvalo: „Ze zdi na mě tupě zírá…“
Měsíční program 
Otevírací doba 
Vstupné 
