Prezident Tomáš Garrigue Masaryk strávil pouze 5 minut na žateckém nádraží. Stalo se tak 20. srpna 1922, když tudy projížděl prezidentský vlak a Masaryk vystoupil ze salónního vozu. Vracel se právě z letního pobytu na Capri do Lán.
Prezidentský vlak projížděl žateckým nádražím také 3. října 1923. Kronikář referoval opět jen stručně. Dodejme, že ve stejném dílu kroniky najdeme i záznam z doby první světové války, kde se o budoucím prezidentovi hovoří jako o zrádci Rakousko-Uherska, který se jako „nájemný vrah" nechává najmout do služeb cizí mocnosti.
Po Masarykovi se v Žatci od roku 1990 jmenuje jedna z hlavních ulic, původně Karlbadergasse, tedy Karlovarská ulice. Masarykovo jméno nesla již těsně po válce, v letech 1945–1947. I za první republiky měl Masaryk, k němuž měli Němci v převážně stále ještě německém Žatci vždy rezervovaný ale celkem uctivý postoj, svou ulici. Symbolicky šlo o ulici vedoucí k nádraží, dnešní Roosveltovu.
T. G. Masaryk je od roku 1935 čestným občanem Žatce, nemá zde však ani pomník ani pamětní desku.
Masaryka v Žatci za první republiky obdivovala a uctívala hlavně česká menšina. Slavnostní příležitosti ovšem město povinně připomínalo, Žatečtí vždy slavili rádi. V jednom z přípisů k opisu v městské kronice k roku 1930 najdeme poznámku, že oslava jeho 80. narozenin nebyla v tomto roce zdaleka tak idylická, jak se oficiálně líčilo. Poněkud větší nadšení, ale možná spíše z oblíbeného pochodňového průvodu než z Masaryka, bylo možno pozorovat roku 1934.
Když Masaryk roku 1937 zemřel, konala se na náměstí tryzna v české režii. Žatečtí Sokolové vyslali na pohřeb delegaci s praporem zahaleným černou látkou. Český časopis Krajem Lučanů věnoval Masarykovi vzpomínkovou báseň v č. 3 z roku 1938.
V době války se o Masarykovi v Žatci, který byl po Mnichovu připojen k Říši, samozřejmě mluvilo buď kriticky, nebo vůbec. Jeho kult ožil opět až po druhé světové válce, díky místním Čechům i armádě.
V muzejních sbírkách se dochovalo několik textových plakátů z této doby. Již 14. září 1945 zval jeden z nich na vzpomínkovou slavnost na Masaryka do Holedeče. Místní osvětová rada zase pořádala v září 1946 v městském divadle tryznu k výročí jeho úmrtí. I na tu zval velký plakát s programem. Další akce se konala k 10. výročí Masarykova úmrtí roku 1947. Žatec si tehdy připomínal Masaryka dokonce celý týden v rámci akce Osvětou k lidové demokracii (od 14. září do 21. září 1947). Po nástupu komunistů v únoru 1948 k moci ovšem připomínky na Masaryka rychle skončily. Snad ještě proběhla slavnostní akademie k jeho výročí narození, na kterou zval další z plakátů z března 1948.
V depozitáři Regionálního muzea K. A. Polánka pečujeme i o další doklady úcty k T. G. Masarykovi. A to nejen ze Žatce. Jde např. o návrh části podstavce pro sochu prezidenta Masaryka v Podbořanech. Velká dvojdílná hliněná dlaždice s motivem lipových listů a státním znakem Československa byla umístěna roku 1933 za novou Masarykovou sochou. V muzeu se dochoval zmenšený model oboustranné dlaždice, která připomínala, co se v okolí vyrábí. Autorem pomníku byl keramik Václav Fürst. Pomník stával před školou. Odstraněn byl v padesátých letech. (Masarykova škola a pomník T. G. Masaryka).
Ve sbírce muzea uchováváme litografii Masarykův rodný dům od Rudolfa Livory. Dále pamětní rámovaný diplom pro střelce Františka Patrmana, střelce 35. pluku s podpisem T. G. Masaryka (datováno 30. 11. 1920). Máme i jednoho, žel již notně otlučeného, malého sádrového Masaryka na koni z roku 1947 od Antonína Procházky. Masarykova busta ve sbírkách není, najdeme v nich však hned dvě busty jeho syna Jana. Masarykův portrét zdobí mince i pamětní plakety. A hlavně odznaky. Ty prvorepublikové vynikají velkou precizností provedení. Vyráběly se pro různé slavnosti (otevření Masarykovských škol, výročí vzniku republiky, odhalení Masarykových pomníků v různých místech). Nadšený sběratel, který je patrně kdysi předal do muzea, shromáždil kolekci z různých míst republiky. Pokud nebylo dost prostředků na odznak, objednávali si pořadatelé alespoň textové stužky, jednobarevné i v barvě trikolóry.
V připravované publikaci budete moci navíc nahlédnout do často velmi jedovatých komentářů z pera žateckého kronikáře. Zařazen bude i širší výběr z našich sbírkových předmětů s masarykovským tématem, stejně jako pozoruhodná báseň z Krajem Lučanů věnovaná památce T. G. Masaryka.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
Po prezidentu Edvardu Benešovi (1884–1948) se v letech 1937–1938 a 1945–1947 jmenovalo hlavní žatecké náměstí.
Díky iniciativě nejen žateckých volyňských Čechů byl 29. června 2007 na Kruhovém náměstí odhalen Benešův pomník v podobně busty na podstavci. Na slavnost přijeli i vnuk generála Ludvíka Svobody a jeho dcera Zoe. V následujícím roce vyšla rovněž publikace kolektivu autorů s názvem Vytesán v žule – odlita z kovu. K šedesátému výročí návratu volyňských Čechů do vlasti. Na podstavci pomníku je deska s nápisem: VOLYŇŠTÍ ČEŠI S VDĚKEM SVÉMU PRESIDENTOVI. Roku 2017 přibyla další malá deska s osobními daty Dr. Edvarda Beneše. Na pomník ji přidal Český svaz bojovníků za svobodu. Blíže: https://www.muzeumzatec.cz/pomnik-prezidenta-e.-benese.html.
E. Beneš Žatec jako prezident nikdy nenavštívil. Převážně německé obyvatelstvo Žatce k němu mělo ostatně velmi rezervovaný postoj, stejně jako předtím k prezidentu Masarykovi. Část místních Němců se nikdy nedokázala identifikovat ani s první republikou, a chápala odboj Čechů, tedy i Beneše, proti Rakousko-Uhersku jako zradu, o čemž svědčí např. jedovaté poznámky na jeho adresu v žatecké městské kronice.
V době první republiky se i v Žatci připomínaly prezidentovy narozeniny. Podobně jako se dříve slavily narozeniny rakouských císařů. Ještě v květnu roku 1937 byla v divadle hrána u příležitosti prezidentových narozenin Čapkova Bílá nemoc. Následně oznámil starosta města Rudolf Schönfeld z balkonu radnice přejmenování hlavního žateckého náměstí na náměstí Edvarda Beneše. 7. června, jak zapsal kronikář, vyslovil prezident Beneš městu písemné poděkování za oslavu i přejmenování náměstí. Po připojení Žatce k Říši bylo jeho největší náměstí přejmenováno na náměstí A. Hitlera. Město ozdobily nacistické symboly. A Beneš a celé období první republiky bylo nacionalisty líčeno už pouze v negativním světle. Sudetští Němci nemají Beneše v oblibě dodnes, protože ho považují za jednoho z hlavních strůjců poválečného odsunu.
Ani po druhé světové válce se E. Beneš, který se opět ujal prezidentského úřadu, do Žatce nevydal. Nejblíže městu byl 18. května 1947, kdy na 17 minut s manželkou Hanou zastavil v Jesenici. Tato krátká návštěva byla fotograficky zdokumentována a psalo se o ní i v žateckém Kraji Lučanů. V muzeu se z ní zachoval i soubor originálních fotografií. Prezident Beneš projížděl tehdy neoficiálně krajem, jel z Lán přes Rakovník, Čistou, Kožlany, Kralovice a Jesenici do Karlových Varů, Mariánských Lázní a Jáchymova. Svaz české mládeže v Jesenici pořádal tehdy dvoudenní Majáles. Přes okresní národní výbor se podařilo zajistit, aby se prezidentský pár zastavil alespoň krátce i v Jesenici. Krajem Lučanů (č. 3–4, 1947, s. 17–19) líčí atmosféru tehdejší doby: „Přijel! Konečně. Řada pěti aut, tvořících doprovod pana prezidenta, šesté auto, označené číslem 1 a prezidentskou vlajkou na blatníku. Projíždí pomalu špalírem dětí a občanstva a zastavuje na prostranství, lemovaném kolem dokola příslušníky SČM, školní mládeží, příslušníky Čsl. obce legionářské a občanstvem. Při vjezdu na náměstí hraje hudba presidentské fanfáry.“ Prezident vystoupil a byl uvítán nejprve předsedou okresního národního výboru, odborným učitelem Prchalem. Děti předaly paní prezidentové kytičku konvalinek. Prezident se podepsal do městské kroniky a popřál Jesenici „aby zůstala navždy tak česká, jako je,“ což byla dobová reakce na odsun německých obyvatel, kteří museli nedávno opustit i Jesenici. Beneš se pak v Jesenici pozdravil s mládeží, legionáři a reemigranty z Volyně a vydal se na další cestu.
V žateckém muzejním depozitáři jsou kromě fotografií z Jesenice uloženy i další předměty spojené se jménem E. Beneše. Najdeme zde např. rámovanou fotografii, na které je Beneš zachycen ve společnosti Jana Masaryka. Z novějších přírůstků je to rámovaná signovaná reprodukce fotografie, kterou muzeum získalo od rodiny z Mladotic. Beneš je na ní vyobrazen v uniformě, pózuje před bustou prezidenta Masaryka. Autorem byl prezidentský oficiální fotograf Josef Ehm (1906–1989). Do sbírek muzea se dostal také odznak k otevření školy E. Beneše v Mimoni roku 1937. Zajímavý je soubor poválečných plakátů k akcím, které se konaly na žateckém náměstí v době, kdy neslo Benešovo jméno. Např. plakát k tryzně za oběti pochodu smrti z roku 1946.
V únoru 1947 se E. Beneš stal čestným občanem města. Referovaly o tom Žatecké noviny z 7.2.1947 v článku s názvem Historický den města Žatce. Žatec však už Beneš navštívit nestačil.
V připravované publikaci se budete moci začíst do dalších komentářů žateckého kronikáře k osobnosti E. Beneše a prohlédnout si další z fotografiích z prezidentovy návštěvy v Jesenici.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
Po prezidentu Benešovi by v přehledu chronologicky měl následovat Emil Hácha. Ten byl prezidentem po Mnichovu okleštěného Československa po odstoupení E. Beneše. Konkrétně od 30. listopadu 1938 do 15. března 1939. Od 16. března byl pak protektorátním státním prezidentem až do 8. května 1945. Připomínky na E. Háchu ve sbírkách žateckého muzea chybí. Na jeho nástup do úřadu nereagovala např. ani městská kronika, která jinak s jásotem přivítala jak připojení Žatce k Říši v říjnu 1938, tak vznik Protektorátu Čechy a Morava.
Žatec byl od podzimu 1938 součástí Velkoněmecké říše. Neměl tedy prezidenta, ale kancléře, A. Hitlera. Nadšení z připojení sice poněkud pominulo po začátku druhé světové války, to už ovšem jela německá propaganda na plné obrátky, a kritika Říše, pokud se objevila, se nepřipouštěla. Čtvrtý díl Městské kroniky je plný servilního obdivu k vůdci. Najdeme zde i úplné texty projevů žateckého starosty Dietla u příležitosti Hitlerových narozenin přednášených na zasedání města.
Komplexní zpracování osudů Žatce za druhé světové války dosud chybí, byť dílčí studie existují. Ve sbírkách muzea najdeme řadu materiálů k tomuto tématu. Jde zejména o fotografie, z nichž jsou ovšem mnohé dodnes neurčené. Bohatá je také např. sbírka odznaků z druhé světové války, mezi kterými najdeme i několik se zobrazením Hitlera. Hitler na nás shlíží také z rámovaného textilního stříbřitého stínotisku, který se dochoval v podbořanské podsbírce. Jeho busta je na řadě fotografií z nacistických oslav a přehlídek, které byly za války v Žatci opravdu početné, jak frekvencí, tak počtem účastníků. Ze sbírky plakátů zmiňme plakát ke slavnému Chaplinovu filmu Diktátor, ve kterém Chaplin parodoval právě A. Hitlera. Jde o plakát k jeho uvedení u nás v r. 1977.
Dodejme ještě, že žatecké městské (německé) muzeum, na rozdíl od českého menšinového, za druhé světové války fungovalo. Ještě ve staré budově na Floriánském náměstí ho v dubnu 1939 navštívil nacistický ideolog Alfred von Rosenberg. Zajímaly ho zejména prehistorické sbírky. Doprovázel ho Konrád Henlein, který se přátelil s jedním ze žateckých starostů. Rosenberg se stal ministrem pro východní okupovaná území, byl souzen v norimberském procesu a popraven jako nacistický zločinec. Na přelomu let 1939–1940 se pak muzeum přestěhovalo do budovy bývalé nemocnice a sirotčince v Husově ulici. Část nově plánovaných expozic byla otevřena roku 1940. Velká část sbírek někdejšího německého městského muzea se dochovala do dnešní doby, včetně připomínek na dobu, kdy Žatec byl krátce součástí Německa.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
Městská kronika k připojení Žatce k Říši (překlad MK)
„9. říjen 1938 – den osvobození. V noci na 9. říjen spalo jen málo Žatečanů. Horečnaté napětí a radost. V časných ranních hodinách byla ještě ve městě česká policie, která město opouštěla až v sedm ráno. Ještě za její přítomnosti se rozezněly sirény a daly podle domluvy znamení obyvatelstvu, aby vyzdobili město. V okamžení se objevily ve vikýřích a oknech vlajky s hákovými kříží, domy byly vyzdobeny zelenými větvemi, na radnici byl namontován velký hákový kříž. Všude stály stožáry s věnci, zmizely české názvy ulic. Náměstí, které se za vlády Čechů jmenovalo E. Beneše bylo přejmenováno na náměstí Adolfa Hitlera. Na mnoha velkých budovách svítily obrovské hákové kříže. Vše bylo připraveno na slavnostní večerní osvětlení důležitých budov. Ještě nikdy nebylo město tak vyzdobeno, jako tohoto dne…“ (Chronik der Stadt Saaz 1938–1944, 4. díl, s. 15.)
Komunistický prezident Klement Gottwald (1896–1953) dbal velmi na propagaci své osoby, snažil se vybudovat svůj kult, včetně pohřbení v mauzoleu po vzoru Lenina. Jak to dopadlo, je všeobecně známo. V muzejních sbírkách najdeme několik ukázek dobové propagandy spojené s jeho jménem. Např. velký portrét, který vytvořil známý malíř Oskar Brázda (1887-1977) roku 1950. Když byl tento Gottwald prezentován na jedné z muzejních výstav roku 2010 k třetímu odboji, vzbudilo to pobouření. Když byl znovu vystaven u příležitosti prezentace knihy M. Klímové Umění v Žatci roku 2022, už bylo ticho. Gottwald už zajímal leda historiky.
V depozitáři odpočívá kromě obrazu např. také plakát k oslavě Gottwaldových narozenin v žateckém divadle z roku 1950. Nebo ocenění se zobrazením prezidenta (autor portrétu R. Hájek), které obdržel roku 1953 Fr. Šíma za vzornou práci pro OBKP v Žatci. Je uloženo v originální krabičce na červeném sametovém polštářku. Do sbírek se dostal i ne právě vkusný propagandistický předmět se zobrazením K. Gottwalda, zhotovený ke 30. výročí Vítězného února (1978). Nachází se zde i jeden autentický plakát z únorových dní roku 1948 a několik propagandistických plakátů z budovatelských 50. let 20. století. Na všech figuruje jméno či podoba K. Gottwalda.
O dobové atmosféře mnoho vypovídá fotografie žatecké radnice z roku 1949, na které visí Gottwaldův portrét vedle zobrazení ruského revolucionáře V. I. Lenina a ruského diktátora J. V. Stalina. V obdobném duchu byl zhotoven i 85 cm dlouhý textový plakát z roku 1953 s textem: „Pod praporem Lenina a Stalina věrni dílu Klementa Gottwalda vpřed k socialismu a zajištění výživy národa!“
Stalin i Gottwald zemřeli ve stejném roce – 1953. Gottwald zemřel několik dní po návratu ze Stalinova pohřbu na výduť srdeční tepny. V posledních letech svého života trpěl závislostí na alkoholu a syfilidou. V Žatci se po úmrtí Gottwalda konalo mimořádné zasedání MNV (Místního národního výboru), město mělo povinně smuteční výzdobu. Atmosféru tryzny před žateckou radnicí nám přibližuje unikátní dochovaná fotografie. Město také poslalo povinný soustrastný telegram na ústředí KSČ. Vesnické noviny Brigadýr z 16. 3. 1953, vydávané ONV v Žatci, věnovaly Gottwaldovu úmrtí zvláštní vydání. I další žatecký plakát z roku 1953 vyzývá v duchu ještě pokračujícího kultu: „Věrni odkazu soudr. Klementa Gottwalda. Nastupte k rozhodujícímu boji za úspěšné provedení sklizně, výkupu a podzimních prací, za další rozvoj JZD a za zvýšení zemědělské výroby.“ Pracující JZD na Žatecku uctívali památku Gottwalda i Stalina také svými závazky.
Dodejme ještě, že K. Gottwald sice nenavštívil Žatec jako prezident, ale podíval se sem jako předseda vlády roku 1947. Byl čestným hostem na Sokolském sletu župy Sladkovský. Slet se konal ve dnech 14. – 15. 6. 1947. V literatuře často narazíme na nesprávné datum.
Sokolové by jistě nevítali Gottwaldovu návštěvu, kdyby věděli, jak komunisté po Únoru 1948 s jejich spolkem naloží. Rok 1947 byl ale ještě plný poválečného nadšení, přítomnost K. Gottwalda na sletu byla zdůrazněna např. v hlavičce inzerátu ve Volyňské stráži.
Kromě hlavního cvičení na sletišti (Flóra) v tehdejší ulici Generála Svobody (dnešní Dukelská) byl součástí také např. koncert sokolské kapely před radnicí a velký průvod městem. Gottwalda vítala na hranicích okresu delegace Sokola a místních politiků, vstříc mu vyšel nechvalně proslulý štábní kapitán Zicha, spojený s událostmi v Postoloprtech. Gottwald pak provedl přehlídku čestné roty a převzal symbolické dary.
V projevu na sletu ještě chválil Sokol za jeho historickou úlohu v boji za vlast. Mezi jeho úkoly v nové době jmenoval péči o vlastenectví, slovanství, demokracii a pokrok. Projev zakončil přáním mnoha úspěchů všesokolskému sletu roku 1948, který se ovšem konal již v poúnorové době, kdy se pohled na Sokol zcela změnil. Komunisté měli ze spolku, který odmítal komunistickou diktaturu, strach. Členy Sokola čekalo po roce 1948 zatýkání a spolek zákaz, podobně jako za Protektorátu. Roku 1947 se Gottwald stal také čestným občanem města.
Žatecká Gottwaldova návštěva se stala epizodou, která se raději moc nepřipomínala. Zůstaly jen novinové články, fotografie a podpis K. Gottwalda v pamětní knize. Jistá vlna povinného zájmu se ještě vzedmula za normalizace. Dokumentuje ji např. i další ze sbírkových filmových plakátů k filmům promítaným v Žatci. Jde o dnes zapomenutý film z roku 1974 s názvem Dvacátý devátý. Gottwalda v něm hrál Miroslav Zounar. Po K. Gottwaldovi se v Žatci v letech 1948–1990 jmenovala dnešní Pražská ulice.
V připravované publikaci si přečtete více o Gottwaldově návštěvě ve městě nebo dobové propagandě, zahrnující vskutku originální dobové závazky, průvody i další obří portréty od Mistra Brázdy.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
Zápis z městské kroniky k nástupu K. Gottwalda do úřadu prezidenta
V pondělí dne 14. června (1948) před provedením volby presidenta po abdikaci presidenta Dr. Beneše zaujaly svá místa v žateckých ulicích tanky, které palbou oznamovaly složení slibu nového presidenta – Klementa Gottwalda. Večer se shromáždili občané na náměstí E. Beneše, kde vyslechli přenos projevu nového presidenta republiky. Poté promluvil k občanům přednosta ONV škpt. Zicha, který zhodnotil život a práci Kl. Gotttwalda. (s. 68)
Dobová ukázka ze školní práce. Ze strojopisu časopisu: Mladí budovatelé. Časopis žákovské organizace I. stř. školy v Žatci. Listopad 1950–1951. Archiv RMŽ.
Prezident Klement Gottwald – náš vzor
Minulý týden jsme oslavovali 54. narozeniny našeho prezidenta K. Gottwalda. Jemu vděčíme, že se můžeme klidně učit, že naši otcové a matky mají zaměstnání, že se nám vede stále lépe. On je nám příkladem v učení. Poznal dokonale život v SSSR, poznal význam Velké říjnové revoluce. Musíme mu být za vše vděčni. My, kteří letos opouštíme střední školu, pamatujme, že nám říká, že se nemusíme bát života, že nebudeme bojovat o kus chleba stávkami a že se nám jako pracujícím povede dobře. _
Připomínky druhého „dělnického“ prezidenta Antonína Zápotockého (1884–1957) jsou v muzejních materiálech méně početné. Zápotocký byl prezidentem v letech 1953–1957. Za doby jeho působení v úřadu došlo k měnové reformě, která znehodnotila úspory velké části obyvatel. Pokračovaly politické procesy a kolektivizace. Zápotocký psal také romány věnované převážně dělnickému hnutí (Rudá záře nad Kladnem, Vstanou noví bojovníci), známá byla jeho kniha pro děti Barunka, která vyšla až po jeho smrti, roku 1960.
Zápotocký rovněž pěstoval svůj kult, byl však poněkud umírněnější, stylizoval se do role „otce dělníků“ a přítele pracujících vůbec. Dokladem jsou mj. fotografie, které se dostaly i do žateckého muzea. Byly prezentovány na jedné z výstav o chmelařství. Je na nich Zápotocký, ještě jako předseda vlády, při návštěvě Kněževsi na Rakovnicku. V kronice dnešního městyse se dočteme podrobnosti.
Zápotocký tehdy dorazil na zahájení sklizně chmele do Kněževsi: „Letošní česání chmele zahajuje se slavnostně, a to 13. srpna 1950. Je to v neděli, a tato neděle je jako velký svátek. Na zahájení česání přijel sám předseda vlády Antonín Zápotocký. S ním přijeli ještě jiní zástupci vlády: ministr Dr. Gregor, ministryně Lud. Jankovcová, viceministři. Předseda vlády a zástupci vlády sami první začali s česáním chmele za přítomnosti velkého množství občanů. Slavnosti byli přítomni pozvaní zástupci obcí a jednotných zemědělských družstev rakovnického okresu, také vysokoškolští studenti, i Korejci, Číňané a jiní, také zástupci chmelařských organizací.“ JZD připravilo občerstvení pro hosty, dle kroniky to bylo 140 obědů. Zápotocký řečnil k hostům z tribuny postavené v parku.
Vraťme se však do Žatce, který Zápotocký jako prezident nikdy nenavštívil. Na Žatečany však shlížel alespoň jeho velký portrét ze žatecké radnice. Vždy při velkých komunistických oslavách. Když se stal Zápotocký prezidentem, žatecký MNV se sešel na mimořádném zasedání. Do oficiálních příloh kroniky byl zařazen výtisk vesnických novin Brigadýr, který věnoval zvolení Zápotockého celou první stranu (celkem měl dvě). Pečlivě ukládány byly i fotografie. Proto se dnes můžeme podívat, jak se slavil ve městě jeden z 1. májů, i jak vypadala tryzna za A. Zápotockého, který zemřel již roku 1957.V případě tryzny fotograf zachytil nejen průčelí radnice s obrazem, ale i smuteční shromáždění na náměstí.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
Ani prezident Antonín Novotný Žatec nikdy nenavštívil. Připomínek jeho osobnosti je ve sbírce muzea pomálu. Patří k nim černobílá fotografie dekorace k jeho nástupu do funkce ze žatecké šroubárny. Tvoří ji nápis Zdravíme nového prezidenta republiky Československé rozložený do tří částí. Součástí výzdoby jsou dvě vlajky, prezidentův rámovaný portrét, státní znak a lipové ratolesti.
Antonín Novotný (1904–1975) se stal prezidentem 19. listopadu 1957. V roce 1960 vyhlásil amnestii, po které se na svobodu dostala většina odsouzených z politických procesů 50. let. Novotný byl zároveň i předsedou ÚV KSČ až do ledna 1968, kdy ho nahradil Alexander Dubček. Sám dle svědectví pamětníků pochyboval o svých schopnostech a předpokladech pro výkon funkce prezidenta, ve které setrval až do roku 1968. Podruhé byl zvolen roku 1964. 22. března 1968 byl donucen odstoupit z úřadu.
V jeho době probíhaly pokusy o ekonomickou reformu, politická propaganda však jela ve stále stejném duchu, jak dokazují i dochované sbírkové plakáty ze 60. let. Žatec navíc po správní reformě v 60. letech přestal být okresním městem. Návštěvy prominentů směřovaly pak tradičně do nového centra okresu, do Loun. V okrese Louny se spojily tři bývalé okresy: Louny, Žatec a Podbořany. Byť existovaly tři varianty, z toho ve dvou měl být centrem Žatec, vyhrála nakonec ta třetí. Argumentovalo se např. sporným vyšším počtem komunistů právě na Lounsku. Pro Žatec, který kdysi býval centrem kraje jako dodnes např. Plzeň, to znamenalo další degradaci jeho významu. A růst deprivace jeho obyvatel.
Roku 1961 se stal městskou památkovou rezervací. Řada památek však byla stále ve velmi neutěšeném stavu. Okresní město mělo pak prioritu i při výstavbě. Argumentovalo se např. vyšším věkem většiny lounských obyvatel. Žatec si pak musel často pomoci sám, např. brigádnickou výstavbou (akce Z aj.). Na Novotného období tedy rozhodně rád nevzpomíná. Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se v ulicích objevily mj. i nápisy, které mu nepřály nic dobrého. Např. „Novotnému šibenici, Svobodovi slivovici!“
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
Dobové vtipy o prezidentu Novotném často narážely na jeho inteligenci:
1. „Jaký je rozdíl mezi Antonínem Novotným a Švejkem?“ ptá se jeden. „Švejk byl chytrý a předstíral blbost.“ odpoví dotazovaný. „A Novotný?“ „No, víte, ten nesloužil v c. a k. armádě.“
2. Antonín Novotný se pokouší hrát na klavír. Volá na svou ženu: „Božka, kde je gé?“ Ta se ozve: „Proč zrovna gé?“ A dostane se jí odpovědi: „Ale, chtěl bych si zahrát Gde domov můj!“
3. Prezident Novotný požadoval, aby na zasedání zazněla nějaká píseň. Tajemníci jeho kanceláře vybrali dvě, jednu od Karla Gotta a druhou od Waldemara Matušky. Novotný Matušku nechtěl. „Toho ne, on zpívá „tuhle rundu platím já“, ještě by po mě někdo chtěl, abych taky něco zaplatil. Dejte tam Gotta.“ Na schůzi se pak ozvalo: „Ze zdi na mě tupě zírá…“
Ludvík Svoboda (1895–1979) navštěvoval Žatec často. Po válce zajížděl za svými bývalými vojáky z řad Volyňských Čechů. Žatec navštívil i v prezidentské funkci roku 1968. Je možné, že v tomto příspěvku nebudou všechny Svobodovy návštěvy města, protože se o nich např. nepsalo. Jméno generála Svobody nesla po druhé světové válce dnešní Dukelská ulice, název byl změněn poté, co se i on počátkem 50. let stal obětí pronásledování v době politických procesů. Po propuštění z vazby měl Svoboda nějakou dobu dokonce zakázáno vyjíždět mimo Prahu.
18. ledna 1946 vyšel článek na titulní straně Žateckých novin s názvem Volyňští krajané včera a dnes. Píše se v něm o problému se začleňováním Volyňských Čechů a o jejich roztrpčení z toho, že dosud nedorazily jejich rodiny. Když se začaly objevovat konflikty mezi místními a problémy s alkoholismem bývalých vojáků, dorazil do Žatce generál Svoboda, aby připomněl oběti, které přinesli pro osvobození vlasti. V článku je zmínka i o tom, že hovořil také o významu Velké říjnové socialistické revoluce. Přesné datum návštěvy však uvedeno není. Mohlo jít o podzim 1945 (vzhledem ke zmínce o listopadové VŘSR) či zimu 1945–1946. První transport s rodinami Volyňských Čechů přijel, jak známo, do Žatce až 8. února 1947. Připomíná ho pamětní deska na žateckém nádraží.
Volyňská stráž z roku 1947 referovala zpětně o Svobodově účasti při položení základního kamene k pomníku obětem fašisty vypáleného Malína. Svoboda na pomník i finančně přispěl. Základní kámen byl položen 14. července 1946 v režii Svazu Čechů z Volyně na žateckém hřbitově.
Svobodovu fotografii při poklepu na základní kámen přetiskla Volyňská stráž 11. 7. 1947 v souvislosti s přípravami na další akci, jíž byl Slib věrnosti republice 13. července 1947, kde hrál Svoboda opět jednu z hlavních rolí. Pomník malínským obětem byl odhalen až roku 1958. A nikoliv na hřbitově, ale na prostranství před ním.
Tisk referoval také o Svobodově návštěvě Žatce 25. ledna 1947. Tehdy generál navštívil žatecké sběrné středisko pro reemigranty z Volyně.
Dobře zdokumentovaná je zmíněná návštěva z července 1947. Slavilo se ukončení repatriace Volyňských Čechů do vlasti a připomínaly se oběti vypáleného Malína. Součástí byly bohoslužby, průvod a vojenská přehlídka. Volyňští Češi také složili před radnicí slib věrnosti právě do rukou generála Svobody. Text slibu se dochoval nejen v tisku, ale i na velké dřevěné desce, která je dodnes uložena v depozitáři žateckého muzea. Svoboda se podepsal spolu s ostatními čestnými hosty, mezi kterými byl i arcibiskup Beran, do pamětní knihy města.
Svobodův projev z 13. července 1947 otiskla Věrná stráž z 25. července 1947. Doprovází ho ovšem opět další fotografie z kladení základního kamene z roku 1946. Dvě fotografie z návštěvy z července 1947 jsou až v dalším čísle z 8. srpna 1947. Jejich originály muzeum k dispozici nemá.
Podobný způsob referování vnesl do Svobodových návštěv velký zmatek. V digitálním archivu máme některé fotografie ze Svobodových návštěv od soukromých dárců, u kterých chybí přesná datace.
V době politických procesů v 50. letech byl zbaven funkcí i L. Svoboda. Šikanována byla i jeho rodina. Umlčováni byli také Volyňští Češi, protože vadila jejich zkušenost s poměry v uctívaném Sovětském svazu. Další politický vývoj však povolal generála z politického důchodu.
Jeho další návštěvu Žatce inzeruje sbírkový plakát z roku 1955. Svoboda měl být referentem na slavnostní akademii k 10. výročí osvobození Rudou armádou. Konala se v Domě osvěty 2. května 1955.
Roku 1958 byl konečně odhalen pomník malínským mučedníkům před hřbitovem, na jehož základní kámen (ještě na hřbitově) poklepával Svoboda roku 1946. Součástí byla sice mírová manifestace, regionální tisk však odhalení prakticky ignoroval.
Jako prezident pak Ludvík Svoboda přijel do Žatce 30. června 1968. Z této návštěvy existuje bohatá fotografická dokumentace. Červen byl zvolen opět i z důvodu malínského výročí (1943), na radnici visel transparent s velkým číslem 25. Vše bylo, podobně jako akce roku 1958, prezentováno jako mírová manifestace, ovšem s vojenskou přehlídkou. A slavnostní recepcí. Svoboda se opět zapsal do žatecké pamětní knihy. Dostalo se mu velmi vřelého přijetí. Byl jmenován čestným občanem a byly mu předány symbolické klíče od žateckých bran.
Městská kronika (1968, s. 186–187) referovala o průběhu Svobodovy návštěvy: „Na hranicích okresu jej přivítali ráno 30. června krátce po osmé hodině v Panenském Týnci. Zde jej přivítali představitelé politického a veřejného života kraje a okresu a stovky místních občanů. První jeho zastávka byla v Lounech. Odtud už jeho cesta směřovala do Žatce. Na historickém náměstí VŘSR v Žatci očekávalo presidenta a jeho doprovod – tvořil jej hrdina ČSSR arm. Generál K. Klapálek, předseda ÚV SPB J. Hušek, hrdina SSSR generálporučík S. S. Marterosjan, předseda Sdružení zahraničních vojáků V. Kužel, rada velvyslanectví SSSR Udalcov, dcera L. Svobody a jeho dvanáctiletý vnuk – na 20 000 občanů. Krátce před desátou hodinou nastoupila na prostranství čestná jednotka a pak už celá delegace vystoupila na tribunu. Nad městem se v ten okamžik objevila letka moderních tryskových letounů. Na to bylo prezidentu republiky předáno čestné občanství města Žatce a symbolicky mu byly předány i klíče od žateckých bran. Přijetí na radnici bylo srdečné. Na to promluvil prezident republiky slavnostní projev. Po jeho projevu a projevu S. S. Marterosjana se odebrala celá delegace k místnímu hřbitovu, kde prezident republiky položil věnec k památníku obětem fašismu z Českého Malína, který před deseti lety sám odhaloval. Ještě před obědem se setkal v hotelu Zlatý lev se zahraničními vojáky, bývalými spolubojovníky… Nutno ještě připomenout, že pro návštěvníky Žatce bylo uspořádáno slavnostní představení v letním kině.“
Město pak pozvalo na zářijovou dočesnou také A. Dubčeka, který se omluvil z důvodu kolize termínů. Dočesná se však stejně nekonala. Zrušena byla kvůli srpnové okupaci země vojsky Varšavské smlouvy.
Po okupaci v srpnu 1968 se i v Žatci objevily protestní nápisy a transparenty. Před žateckou Střelnicí (v místech dnešního autobusového nádraží) visel např. text: „Svobodovi slivovici, Novotnému šibenici.“ Novotným byl míněn předchozí prezident. Na klášterní zdi bylo zase napsáno: „Se Svobodou svobodu!“… Ani uctívaný stárnoucí generál však již nemohl situaci zvrátit. Mnozí historici jej ostatně označují za ideálního trojského koně, kterého si Sovětský svaz vybral záměrně, protože s ním předtím spolupracoval.
V Československu začalo období tzv. normalizace, spojené s obnovou cenzury a propouštěním nepohodlných. Iluze o domácí formě jiného socialismu vzala rychle za své. Roku 1975 skončil Svoboda jako prezident ze zdravotních důvodů. Zemřel roku 1979. V Žatci se dodnes na jeho návštěvy vzpomíná a mezi lidmi je jistě ještě dost dalších materiálů k nim. Roku 2007 navštívila město i Svobodova dcera Zoe, která se zúčastnila odhalení busty E. Beneše na Kruhovém náměstí, kterou městu věnovali Volyňští Češi.
Je škoda, že ve výborné nejnovější publikaci o L. Svobodovi od Jiřího Fidlera z roku 2023 se o Svobodových žateckých návštěvách mnoho nedočtete. Cestám po regionu se více věnovala jeho dcera Zoe, i když o Žatci konkrétně píše rovněž velice málo. Citace z obou knih najdete v nové muzejní publikaci, stejně jako další obrazový materiál k návštěvám L. Svobody v Žatci.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
Poslední komunistický prezident Gustáv Husák (1913–1991) Žatec nikdy nenavštívil. Prezidentem byl v letech 1975–1989. Dnešní generaci se při vyslovení jeho jména vybaví nejspíš hit skupiny Chinaski Husákovy děti, či spory o to, kdy půjdou zmíněné Husákovy děti do důchodu a zda na to budeme mít. Husák se i vzhledem k normalizační době netěšil takové oblibě jako jeho předchůdce Ludvík Svoboda. V cestách po regionech se příliš nevyžíval, k utužení moci je ani nepotřeboval. Byl ovšem zapáleným řečníkem na schůzích a sjezdech. S jeho postupujícím věkem však byly i ty stále víc monotónní. Ideologická propaganda však jela dál. Fotografie prezidenta při setkání s prostými občany nesměly chybět, stejně jako dokumentace jeho účasti např. na spartakiádě, karlovarském festivalu, momentky z lodi (i té kosmické, ovšem na zemi), záběry z dovolené či cest po Sovětském svazu. Datum narození prezidenta 10. leden bylo uvedeno v kalendářích mezi významnými dny. Antonín Novotný, jeho předchůdce v prezidentském úřadě, se ho obával. Měl o něm opakovaně prohlásit: „Vy ho neznáte, když se dostane k moci, uvidíte, co on je zač.“
Životopisci uvádějí, že se z něj postupně stal velmi uzavřený muž bez přátel. Poznamenala ho léta věznění, i tragédie v rodině. Rozvod s první ženou, kterou považoval za lásku svého života. I zbytečná smrt jeho druhé manželky při letecké havárii. Šlo o nehodu při cestě do lepší nemocnice, která nebyla nutná. Před dvěma syny dával vždy přednost politice.
I v době socialismu „s husí kůží“, jak zněl jeden z přívlastků doby, nesměla chybět prezidentova fotografie v každé školní třídě. Jedna z těchto oficiálních reprodukcí se dostala i do žateckých muzejních sbírek. Prezident v obleku shlíží ze zdobeného zlatě natřeného rámu. Pod obrázkem je text: Gustáv Husák. Generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Prezident Československé socialistické republiky. V případě G. Husáka došlo opět ke dříve kritizované kumulaci obou funkcí, z níž ona v KSČ byla mocensky významnější, a proto je také uváděna na prvním místě.
Ve sbírkách muzea je rovněž plakát k filmu Vítězný lid (1977), ve kterém hrál malou roli G. Husáka herec Michal Dočolomanský, jenž ho ztvárnil v několika filmových a televizních titulech.
O Gustávu Husákovi vzniklo po revoluci několik knih a dokumentů. A také divadelní hra Viliama Klimáčka z roku 2006 s názvem Dr. Gustáv Husák, Väzeň prezidentov – prezident väzňov. Poprvé ji uvedlo bratislavské divadlo Aréna. Husáka hrají v různých fázích jeho života tři herci.
Pro zájemce připojujeme odkaz na jeden z dokumentů s názvem Rudí prezidenti – Kněz komunismu Gustáv Husák z produkce ČT. Obsáhlou monografii s názvem Gustáv Husák napsal Michal Macháček. Vydalo ji nakladatelství Vyšehrad roku 2017. Husákův syn Vladimír se o jejím obsahu vyjádřil ve smyslu, že její autor zná patrně Husáka lépe než on sám.
Husáka můžete vidět např. také v hraném filmu Muž, který stál v cestě (2023). Jeho hlavním hrdinou je František Kriegel, jediný muž, jenž odmítl podepsat roku 1968 Moskevský protokol, který znamenal souhlas s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. Husáka, který se zprvu s Krieglem přátelil, ztvárnil Adrian Jastraban. V tomto filmu, na motivy stejnojmenného úspěšného románu Ivana Fíly, je Husák zachycen jako politik i jako politický vězeň. Dodejme, že G. Husák byl zatčen v únoru 1951. Až v dubnu 1954 byl odsouzen na doživotí. Počítal i se šibenicí, zachránilo ho snad to, že své vynucené doznání odvolal. Mezitím nejhorší fáze politických procesů skončila, protože roku 1953 zemřel Stalin. Pamětníci vyprávějí, že ho ve vězení mlátili i ti, které tam předtím dostal on sám. Přišel zde o zuby, nikoliv však o svoje komunistické smýšlení. Ven se dostal díky amnestii roku 1960. Rehabilitován byl až roku 1963. Právě na otázku, jak mohl zůstat Husák věrný takovému režimu, který ho málem nechal popravit, se snaží odpovědět většina studií i dokumentů o něm. Někde se hovoří o spasitelském komplexu, který měl mít. I proto označení „kněz komunismu.“ Katolickou církev kritizoval, její představitelé mu však často pomohli. Mediální pozornost i různé výklady vyvolal rovněž fakt, že u jeho smrtelného lože v nemocnici byl přítomen arcibiskup Sokol, který mu dal poslední pomazání. Spory se vedou i o to, zda byl umírající Husák ještě schopen vnímat, co dělá. Pohřben je ve své rodné obci. Sám. Do rodinného hrobu se nevešel.
Úryvek z úspěšného románu Ivana Fíly: Muž, který stál v cestě, Jota 2020, s. 220–221.
Husák před nástupem k moci:
„Teď se postaví na vrchol a zachrání celý národ, jak to slíbili páteru Cecilovi. Ano, budou i tací, kteří na něj budou plivat a proklínat ho jako bezcharakterního zrádce, ale s těmi už si poradí. Nedávno mu bylo šestapadesát, má před sebou patnáct, možná dvacet, možná dokonce i pětadvacet let na absolutním vrcholu. Bude šéf strany, a až Svobodu opustí síly, a to nebude už dlouho trvat, nastoupí na jeho místo. Kdysi byl vězeň několika prezidentů, a teď bude prezident všech vězňů. Jeho Nemesis, uctívaná bohyně Odplaty, dcera bohyně Noci a boha Temna, mu už v žaláři našeptávala, že se nesmí nikdy vzdát a musí si protrpět Peklo, aby poznal Ráj.“
(Pozn.: Podle tohoto románu o F. Krieglovi byl natočen zmíněný stejnojmenný film. G. Husák tvoří jakýsi protipól k titulní postavě. Zatímco F. Kriegel se po okupaci 1968 rozhodl pro vzdor, Husák se rozhodl pro spolupráci se sovětským režimem.)
Úryvek z hry Dr. Gustáv Husák Väzeň prezidentov – prezident väzňov (2006)
Emil Horváth, třetí z představitelů G. Husáka
„Každý z vás má svůj vlastní příběh, z těch let existuje něco, nač by nejradši zapomněl. Buď rodiče trpěli za mé vlády, nebo se dítě nedostalo na školu. Co říct víc, ostatní je dějepis. Ale nemohu za všechno, i když za všechno nesu odpovědnost. Já nevidím ani dnes ve světě lepší základní myšlenky, lepší základní orientaci, proto jim zůstávám věrný. Nezradil jsem ve vězení, proč bych měl zradit nyní?“
Václav Havel o Husákovi
„On opravdu nastupoval jako představitel normalizace, ale zároveň si dokázal nepřetržitě udržovat, jak to dělají všichni kolaboranti, image toho, kdo je záchranou před těmi horšími. Aby tu nevládl Biľak, tak tedy rozumně vládl Husák. Zavíralo se sice stejně, jako by se zavíralo za Biľaka, všechno bylo stejné, jen image toho mírnějšího setrvávala.“
(Formáčková, Marie. V hlavní roli Gustáv Husák. Tragédie jednoho osudu. Praha 2009, s.90)
Několik dobových anekdot o G. Husákovi a jeho době
1.U maturity. Jaká je tvoje nejoblíbenější politická osobnost? A proč právě Gustáv Husák?
2. K dobové situaci v zásobování a službách:
Pán si jde roku 1975 koupit auto. Prodavač mu dá podepsat kupní smlouvu. Pán se ptá, kdy si může auto vyzvednout. Prodavač nakoukne do papíru a odpoví: „Desátého září v devět dopoledne roku 1985.“ „To snad ne!“ rozhořčí se zákazník. Prodavač pokrčí rameny: „Deset let čekání na auto, to je dneska normální.“ „Ale mě nevadí ten rok. Ale ten den a hodina! To mi konečně přijde instalatér!“
3. Jak se pozná, že Husák lže? Mluví!
4. K oblibě prezidenta
V letadle letí předseda vlády Lubomír Štrougal a Gustáv Husák. Baví se o tom, jak se lidi mají špatně. Štrougal dostane nápad: „Vyhodím z okénka deset pětistovek, ať má radost aspoň deset lidí!“ Husák ho chce trumfnout: „Já vyhodím dvacet pětistovek, ať má radost aspoň dvacet lidí!“ Pilot se po nich otočí a opáčí: „A já otevřu dveře a vyhodím Vás oba. To budou mít radost všichni!“
5. K emigraci
Husák leží na pláži. Někdo na něj volá: „Husáku, Husáku!“ Husák se ohlíží, ale nikoho nevidí. A zase. „Husáku, Husáku!“ Rozhlíží se a zase nic. Znovu si lehne a zadívá se do slunce. A to znovu promluví. „Husáku, i kdyby ses posral, budu zítra na Západě.“
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
Měsíční program 
Otevírací doba 
Vstupné 
