Měnové a tezaurační systémy Evropy okolo roku 1000

Evropa byla v raném středověku rozdělena na dvě oblasti funkčních měnových systémů. Zatímco území bývalé římské říše na západ od Rýna a na jih od Alp používalo mince klasickým způsobem jako měnu o dané hodnotě, v oblasti okolo Baltského moře byla platebním prostředkem hodnota stříbra o dané hmotnosti. Z tohoto důvodu tam byly stříbrné mince a šperky děleny na malé kousky a ražba, příp. jiné technologické opracování, byla pouze znakem jakosti, jakýmsi dnešním puncem. S tím souvisí i tezaurační zvyklosti. Zatímco v říši mince především obíhaly a pokud byly tezaurovány, tak v podobě nálezů a pokladů celých mincí ve většině případů bez příměsi jiných artefaktů. V Pobaltí převažují poklady tzv. zlomkového stříbra, tj. většinově tvořeny zlomky mincí a šperků, někdy s menším obsahem celých artefaktů.
Čechy se v 9. století spolu s Bavory a Švábskem dle nálezů mincí zařadily do říšského měnového systému a v 60. letech 10. století se staly první západoslovanskou zemí, která kontinuálně razila mince. Česká říše Boleslavů v 2. polovině 10. století byla oblastí na hraně těchto dvou systémů. Zatímco v Čechách byly tezaurovány celé mince, v některých případech doplněny o několik šperků či slitků, na Moravě a na Krakovsku tezaurace mincí prakticky neprobíhala. Ve Slezsku docházelo k prolnutí obou systémů. Jsou zde evidovány oba typy depotů a ostatní poklady obsahují na rozdíl od Čech zlomkové stříbro a na rozdíl od polských nálezů vyšší procento celých mincí. Polský zábor Slezska, Krakovska a Moravy pak přináší na počátku 11. století i dva depoty zlomkového stříbra do oblasti severní Moravy.