Udělení královských privilegií

V roce 2015 město Žatec oslaví 750 let od udělení královských privilegií.
 
I když pro vznik královského města bylo třeba rozhodnutí jeho vrchnosti, tedy krále, Žatec jako většina tehdejších měst nemá a zřejmě nikdy neměl o tomto založení žádnou listinu. Prvá listina vydaná pro město Žatec je z 30. prosince 1265. Skutečnost, že byla opravdu první, dokládá potvrzení Jana Lucemburského, v němž není žádná starší listina uvedena. V listině král udělil měšťanům právo, dle něhož měli být souzeni jen svým vlastním soudcem (rychtářem) a žádným jiným soudem, že své dlužníky a jiné provinilce mohli zdržovat ve městě k projednání pře. Rychtář měl v trhových dnech soudit účastníky trhu do vzdálenosti jedné míle. Ten, kdo by předsedal soudu na místě krále, měl soudit podle práva zvykového a městského. Do vzdálenosti jedné míle od města nesměla být krčma, na těch, kteří šli do lesa, se nesmělo vyžadovat znamení lidově nazývané "pečeť". Kdo se chtěl přistěhovat do města, mohl tak napříště učinit bez překážky své vrchnosti, pokud zaplatil poplatek zvaný "weglose" (výhost, odchodné). To platilo i pro ty, kteří se chtěli z města vystěhovat. Listina je nepochybným dokladem rozšíření vnitřního města do rozsahu podnes zachovaného novým velkým náměstím. Zároveň byla pro město velmi důležitá i po stránce jurisdikce. Vyjímala město z působnosti dosavadního systému soudů a vytyčovala výrazné soudní postavení nejvyššího činitele ve městě - rychtáře. Ten, ač byl měšťan, působil jako královský soudce, soudící ovšem podle městského práva. V trhových dnech měl územně rozšířenou působnost a pro menší dluhy, které byly asi nejčastějším předmětem sporu, měl oprávnění soudit i šlechtice. V listině šlo zřejmě o trhy týdenní, většina jejich účastníků byla asi z okruhu jedné míle. Z hlediska ekonomického spočívala důležitost listiny v tom, že v ní byl stanoven počátek mílového práva pro krčmy. Znamená to, že v tomto okruhu se uplatňoval monopol městských živnostníků. Nelze však zapomínat, že ve starší době a možná také v počátcích institucionálního města byly krčmy i významnými místy obchodními. Řemeslníci tu ještě nejsou zmíněni, jejich pozice ve městě nebyla pravděpodobně ještě natolik právně výrazná, aby byli tímto právem chráněni. K tomu došlo až později. Ovšem i výše zmíněná soudní práva měla podstatný význam pro městskou ekonomiku. Míle, v zemi platila většinou česká (asi 11,25 km), byla někdy později v žateckém kraji určována jako německá, která byla kratší (možná i 7,5 km, případně 9 km). Důvodem byla asi přílišná blízkost královských měst v tomto kraji.
 
Pro růst města bylo zvláště důležité ustanovení o možnosti volného příchodu cizích poddaných po zaplacení poplatku za odchod a povolení volného získávání dřeva v královských lesích. Obě ustanovení jsou nepřímým svědectvím o růstu města, neboť v té době byly měšťanské domy většinou dřevěné. Je velmi pravděpodobné, že obě ustanovení vyvolala plné zasídlení území kolem velkého náměstí až po hradby s Pražskou bránou.
 
Úryvek z knihy Žatec (Dějiny českých měst), autorský kolektiv, NLN 2004
 
Opis listiny vydané Přemyslem Otakarem II. roku 1265 dochovaný v tzv. Knize pamětí z konce 14. století

Dějiny města o udělení privilegií

Udělení privilegií městu Žatec roku 1265 králem Přemyslem Otakarem II.

Kdo byl Přemysl Otakar II. ? Historická osobnost a její druhý život

„Byl v království Českém jeden král, mocný a zdatný, jménem Otakar, který od doby své mladosti konal mužné činy a všudy zdobil ušlechtilost královské mysli velkolepostí statečných skutků. Ten totiž, touže moudře spravovati království sobě svěřená, jsa horlivým obnovovatelem státu, dal sepsati zákony a zjemnit některými pravidly uhlazenosti hrubost českého lidu, živořícího dotud v hovadských mravech, dávaje ostatním sám sebe za příklad a vzor.
Mužem byl jemných mravů, byl stálý a v hovoru přímý, moudrý a rozvážné mysli a vždycky se snažil být vesel, dovedl dodržet slib; jen zřídka kdy promluvil slova drsná, jež hanebně znějí, neb slova trpkosti plná. Zřídka, kdy býval smuten, neb vždycky na tomto světě takovým způsobem žil, že v dobách denních i nočních pěstoval víru v Krista a nezmlkal ve chvále jeho.
Dále ve snaze sjednati mír, obyvatelům svého království začal na obvodě země ohrazovati města hradbami, opevňovati hrady a rozkázal synům svých pánů cvičiti se v začátcích služby rytířské. Brzy se mládež bojům a odpůrci odpor klást učí, udatně, stydíc se snášeti urážky způsobené od cizinců. V turnajích, rytířských hrách se začala rozrůstat tehdy sláva národa toho a tehdy se začali také všichni navzájem ctít, což tehdy, zapleteni do pout hrubosti, bezpochyby dříve neznali."

Zbraslavská kronika. Praha, Svoboda 1976, s. 28.
(Text vznikl po roce 1305, tedy již po králově smrti.)

Těžké začátky

Budoucí slavný panovník byl paradoxně původně určen pro duchovní dráhu, protože se narodil jako druhorozený. Po smrti svého staršího bratra Vladislava (r. 1247) se stal následníkem trůnu. Po bratrovi převzal nejprve markrabství moravské. Záhy se zapletl do vzpoury části šlechty proti svému otci Václavu I., který se údajně v poslední fázi svého života věnoval raději lovu než vládnutí. Šlechta si ho bez otcova souhlasu zvolila za mladšího krále. Král Václav však vzpouru potlačil (1249). Přemysla dle kronikářů zakoval do stříbrných okovů a nechal ho věznit na hradě Týřov. Brzy se s ním však zase smířil.

Králem a nevěrným manželem

Ottokarus Rex Bohemiae. Medailon v knihách rakouského kláštera Zwettl. Liber fundatorum Zwetlensis monasterii. Stiftsarchiv ZwettlRoku 1253 se po smrti svého otce stal Přemysl českým králem. To již byl pánem v Rakousích a ve Štýrsku. Rakušané nabídli již roku 1251 obě země Václavovi, který je přenechal svému ctižádostivému synovi. Přemysl se proto oženil s více než padesátiletou Markétou Babenberskou, sestrou posledního místního vládce Babenberka. Proti tomu se postavil uherský král Béla IV., který měl zájem o Štýrsko. Do protičeské koalice se přidala i polská knížata. K boji došlo v posledním roce Václavovy vlády r. 1253. Papež zprostředkoval mír, ale válka vypukla o několik let později znovu. Roku 1260 Přemysl porazil uherského krále Bélu v bitvě u Kressenbrunnu, která se stala jedním z největších rytířských střetů vrcholného středověku. Její slávu však zastínila později Přemyslova poslední bitva na Moravském poli roku 1278. Další nová válka s Uhry vypukla roku 1271, když se novým uherským králem stal Štěpán V. Tento boj ještě Přemysl vyhrál a 3. července 1271 byl v Bratislavě uzavřen mír.

Přemysl měl nemanželského syna, Mikuláše Opavského, s Markétinou dvorní dámou a rakouskou šlechtičnou Anežkou z Kueringu, zvanou pro svůj nezvykle krátký účes „Palcéřík". Usiloval o to, aby papež uznal tohoto syna za jeho legitimního potomka. Papež mu sice dovolil, aby ho uznal za syna, ale nikoliv za nástupce na trůně. Mikuláš se stal vévodou na Opavsku a proslul jako ten, kdo nechal před hradem Hluboká roku 1290 popravit Záviše z Falkenštejna. Za vlády Václava II. byl také správcem Polska.

Na vrcholu

Roku 1261 Přemysl s Uhry uzavřel mír. Byl na vrcholu moci. Rozvedl se proto s bezdětnou Markétou, kterou již nepotřeboval. Ta odešla do kláštera. Poté se oženil s Bélovou vnučkou, krásnou a mladou Kunhutou. Roku 1265 se narodila jejich dcera Kunhuta a konečně až roku 1271 tolik očekávaný dědic, pozdější Václav II.
Kromě Rakouska a Štýrska, jejichž držbu si nechal potvrdit od římského krále Richarda Cornwalského, připojil Přemysl k českému království také fojtství salcburské a Pasovsko. Roku 1266 získal také Chebsko, zatím však jen dočasně. Po smrti Oldřicha Sponheimského podědil Přemysl rovněž Korutany. Patřilo mu i Kraňsko a patriciát aquilejský. Jeho říše tak na jihu sahala až k Jadranu. Přemyslovu moc uznávala i některá italská města (např. Pordenone).
Vážnost si Přemysl získal také díky své křížové výpravě proti pohanským Prusům (r. 1254). Na jeho počest bylo roku 1255 pojmenováno město Královec (Königsberg, dnes Kaliningrad). Přemyslova socha byla umístěna na jeho novou městskou bránu. Král chtěl v Prusku založit české léno, které mělo být spravováno z Olomouce. Tento plán však již nestačil uskutečnit.

Vnitřní politika – stabilizací k destabilizaci

Přemysl Otakar se snažil upevnit královskou moc v Čechách, což, jak píše řada historiků, paradoxně nakonec podrylo jeho pozici. Hrdá česká šlechta nestála o příliš silného panovníka. Přemysl si nedokázal udržet podporu šlechty, mimo jiné i proto, že neovládal umění kompromisu. Šlechtě vadilo i zakládání královských měst, která tvořila hlavní hospodářskou oporu krále. Pro společnost rozdělenou na tři stavy (šlechta, duchovní, poddaní), byla města zprvu cizorodým prvkem.
České šlechtě vadili i němečtí kolonisté, kteří se na zakládání měst podíleli. Kronikář „Dalimil", který stranil šlechtě, si povzdechl v často citovaném výroku:
„Potom král počě o svých nedbati, města i vsi počě Němcóm dávati. Němcóv se je zdiú hraditi, pánóm počě násile činiti."
I podle kolmarského kronikáře: „potom rozmnoženi jsou Němci v Čechách; skrze ně král nesčíslného bohatství nashromáždil z dolů zlatých a stříbrných."
Za své přízvisko „král železný a zlatý" tak Přemysl vděčil především městům.
Stará hradská soustava již v této době dožila, výkon panovnických pravomocí převzala z části města, která potřebovala pro svoje fungování účinné právo. Šlechta byla nadále důležitá zejména ve vojenské oblasti. Každý zásah do svého vlivu chápala nelibě. Nepotěšilo ji proto ani založení zemského soudu v Praze (pro řešení sporů se šlechtou).

Nová města založená za Přemysla Otakara II.

„Vědouce o tom, že množství lidu je slávou vladaře a že také v rozmnožení poddaných se projevuje čest a sláva královské velebnosti, staráme se o to, aby ke cti a ozdobě našich knížectví pustá a neschůdná místa, jejichž poloha je k tomu příhodná a schopná, byla vzdělána lidskými syny, jak to vyžaduje poslušenství boží a budoucí lidský prospěch."

(Ze zakládací listiny města Polička, cit. Dle: Přemyslovci, 2009, s. 445)

Za Přemysla Otakara II. vznikala nová královská města především v Čechách. Dle historika F. Hoffmana šlo o města Most, Menší Město pražské, Starý Bezděz, Kadaň, Kolín, Kouřim, Vysoké Mýto, Polička, České Budějovice, Domažlice, Beroun, Mělník, Klatovy, Louny, Písek (s královským hradem) a pravděpodobně i Chrudim, Nymburk, Tachov a snad i Loket. V Kouřimi a Domažlicích dodnes stojí městské brány z Přemyslovy doby. Části opevnění se dochovaly v Písku, Čáslavi a v Českých Budějovicích.

Právě založení jihočeských Budějovic přineslo Přemyslovi nejvíce problémů. Mocným jihočeským Vítkovcům byly trnem v oku, protože je založil v oblasti, kterou tento šlechtický rod považoval jen za svou. Nepotěšil je ani vznik královského kláštera ve Zlaté Koruně.
Na Moravě byla založena za Přemyslovy vlády čtyři královská města, konkrétně Přerov, Uherské Hradiště, Uherský Brod a Litovel.
V cizině je s Přemyslovým jménem spojeno nejen již zmíněné město Kaliningrad, ale i několik měst v rakouských zemích. Český král založil Bruck an der Mur, Leoben, Radkersburg a především Marchegg. Ve třetí čtvrtině 13. století se díky němu dále rozvíjela i rakouská města Krems (Kremže), Hainburg, Stein. A také VídeňVídeňské Nové Město, kde Otakarovy aktivity navazovaly na předchozí činnost rakouských Babenberků. Ve Vídni se za Přemyslovy vlády např. stavěl i známý kostel sv. Štěpána. V Kremži vznikl městský gotický palác Přemyslova rychtáře Gozza.

Nečekaně mocný nepřítel a domácí zrada

Přemysl Otakar celý život toužil stát se římským králem. Nejblíže měl ke svému snu roku 1254. Čím více však rostla jeho moc, tím více se ho ostatní volitelé obávali. O příliš vlivného římského krále nestáli, byť by ho říšské země potřebovaly.

Volba tehdy „pouhého vévody" Rudolfa Habsburského roku 1273 byla pro ctižádostivého Přemysla velkým šokem. Jako výraz opovržení prý proto poslal nově zvolenému římskému králi žebráckou mošnu. Habsburkové, píšící se podle švýcarského hrádku Habichtsburg, se skutečně co do bohatství nemohli Přemyslovcům rovnat. Rudolf byl však znám jako velmi rozhodný vládce, který dokázal velmi rychle a krutě zatočit s loupeživými rytíři i dalšími odpůrci. Opovážlivého Přemysla dal do klatby a žádal, aby vrátil všechna nově získaná území, která prohlásil za říšská odumřelá léna, o kterých může rozhodovat jen římský král. A zahájil proti němu válku. Vpadl nejprve do Rakous. V této situaci proti Přemyslovi povstala česká šlechta v čele s Vítkovci (Rožmberky), kteří se s Rudolfem spojili. Přemysl boj v Rakousích prohrál.

Po vídeňském míru z 26. listopadu 1276 zůstaly Přemyslovi jen Čechy a Morava. Rudolf však se svými požadavky neskončil. Požadoval, aby si Přemysl nechal udělit v léno i tato území, čímž by uznal naprostou závislost na říši.

Roku 1277 Přemysl potlačil domácí odboj šlechty, popravil za něj Boreše z Rýzmburka a zkonfiskoval jeho jmění. I Oldřichovi z Hradce zabavil jeho hrad. Záviš z Falkenštejna, vůdce odbojných Vítkovců, včas utekl k Rudolfovi Habsburskému.

Bitva na Moravském poli

Srážka králů, v níž Otakar, zrádně od svých nadobro opuštěn, zahynul:
Římský král tedy nechtěl klidně pominouti škody svých, nýbrž shromáždiv veliké množství bojovníků, postavil jádro svého vojska na hranicích Moravy, chtěje krále úplně pokořiti. V určený tedy den bitvy se srazí šiky obou vojsk a podle toho, jak určuje rozličnost výsledků, nemálo bojujících z té i oné strany bijí se ostřím mečů.
Chvějí se kopí a pole i lučiny mokvají krví, jedny tu vraždí a jiné zase chytají živé jako ptáky, většina po meči hyne; jak zloději mnozí však z Čechů hledali záchranu v útěku a hanebně opustili krále uprostřed nepřátel s hrstkou svých mužně bojujícího.
Ale protože odpor hrstky proti většině nemohl dlouho trvati, král v zápalu boje byl konečně zajat a proti důstojnosti říše po zajetí hned usmrcen, jeho smrti král Rudolf hořce želel a dal pochovati jeho tělo ve Znojmě u bratří minoritů, aby bylo později převezeno do Čech.
Štěstěny kolo, ty nestálé, jako terč luny, pročpak jsi svolilo jen, aby žalostnou smrtí král padl, ač jsi ho povzneslo tak, když dalo´s mu sousední země pod moc? A pochyby nemám, že smrtí tohoto krále mnoho národů kolem se do zkázy v budoucnu zřítí. Předčasná smrti, ty zlá, ó smrti, ty ukrutná smrti, řekni, proč Otakara, jenž činy i jménem byl slavný, záhubou odňala´s nám tak žalnou, tak přespříliš časnou? Výčitky činím lidu, že utekl od svého krále v oné ukrutné válce. Stráž osobní zatrať, ó Bože, v níž měl důvěru pán; on bojoval, ona však prchla. Nikdy by tolik běd lid zkrušený nemusel snášet, kdyby i ona se bila! Rod prokletý náhle ať zhyne, který se provinil tak, že vladaře zahynout nechal! Ten by byl odpůrce zdolal a smrt tam nemusel najít. Národe na hlavu padlý, již klesáš v největší bídě, poražen, sám již hyneš – a bez krále zasloužíš zajít."

Zbraslavská kronika. Praha, Svoboda 1976, s. 40.

Dne 26. 8. 1278 na svátek sv. Rufa se Přemysl utkal s Rudolfem v poslední bitvě na Moravském poli. To se nachází v Rakousku na řece Morava, tj. March. Bojiště je proto známo také pod názvy Marchfeld nebo Dürnkrut (Suché Kruty), podle nejbližší vesnice.
Přemysl měl převahu jen v těžké jízdě. O výsledku bitvy nakonec rozhodla Rudolfova skrytá záloha, která ve vhodný čas vtrhla nepříteli do boku. Díky tomu vznikly také pověsti o tom, že Přemysl byl zrazen. Vědomá zrada českých pánů se však nedá prokázat (ani často u podezíraného štýrského hejtmana Miloty z Dědic). Že však někteří Češi rozhádaní se svým králem nebojovali s nadšením, je jasné.
Český král v bitvě padl. Podle zpráv některých kronikářů byl zajat a proti zvyklostem na místě ubit skupinkou rakouských pánů. Rudolf měl najít už jen jeho polonahé mrtvé tělo.
Vesnice Dürnkrut a Jedenspeigen dodnes pěstují tradici bitvy, v rámci 700. výročí oslav bitvy roku 1978 byl na půli cesty mezi oběma vesnicemi postaven pomník v podobě pamětního kamene s reliéfem rytíře na koni. Na zámku v Jedenspeigen byla otevřena historická expozice věnovaná bitvě a konají se zde také rytířské středověké slavnosti, dnes orientované hlavně zážitkově a komerčně.

Osudy ostatků krále Přemysla

Přemyslovo tělo bylo nejprve vystaveno ve Vídni, konkrétně v kostele v klášteře minoritů, poblíž Hofburku. Jeho srdce mělo být pohřbeno v tomto kostele pod oknem u oltáře sv. Jiří. Roku 1279 povolil Rudolf převézt Přemyslovy ostatky na Moravu. Ve Znojmě je převzala královna Kunhuta. Byly uloženy v klášteře minoritů a klarisek (v budově je dnes muzeum, poblíž je známá rotunda a pivovar).
Až roku 1296 nechal Václav II. ostatky svého otce dopravit do Prahy. Dnes Přemysl Otakar II. odpočívá v hrobce v Chrámu sv. Víta.

Co si přál sám král – Přemysl a sv. Anežka

Víme, že on sám si přál být pohřben v Anežském klášteře, kde si nechal budovat monumentální mauzoleum po vzoru francouzského krále Ludvíka IX.
Stavba byla zahájena roku 1261, dohlížela na ni i králova rádkyně Anežka Přemyslovna (později svatořečena), která také spravovala sbírku svatých ostatků a cenností pro plánovanou hrobku. Nakonec zde byla pohřbena Přemyslova manželka Kunhuta, která zemřela na tuberkulózu roku 1285, a její dcery Markéta a Agnes. Krypta v Anežském klášteře (u kaple sv. Salvatora) byla znovuobjevena až roku 1901 při rekonstrukci kláštera.
Podle názoru historičky umění Heleny Soukupové byl součástí shromažďovaných pokladů v Anežském klášteře také nádherný Kříž Přemysla Otakara II. (1261), který je dnes součástí pokladu dómu v bavorském Regensburgu.

Král, který vstoupil do legend

Vzestup a pád „krále železného a zlatého" fascinoval již jeho současníky. Velký panovník byl zmíněn v Dantově „Božské komedii" i ve staročeské Alexandreidě. Později se stal jeho osud oblíbeným námětem her dramatiků, básníků i romanopisců.
Takto si do krále a do rozporu mezi jeho úspěšnou zahraniční a diskutabilní domácí politikou rýpnul Jan Erazim Vocel, jeden z prvních českých archeologů a kdysi oblíbený vlastenecký básník 19. století ve svých „Přemyslovcích" (z r. 1879)

„...Králi, jenž jsi říše dálných zemí
Ke koruně české připojil,
Žezlem spoutal moří dvojích lemy,
Nad Baltem kříž víry zakotvil –
Běda! že jsi srdce svému lidu
Sobě k srdci poutat obmeškal;
Tím se zbořil základ tvého klidu,
Nad tebou tvůj anděl zaplakal!..."

Pro většinu českých autorů v 19. století však byl Přemysl dokonalým, přísným, ale spravedlivým vládcem, zosobněním práva a pořádku ve svých zemích. Stesky na to, že příliš protěžoval německé kolonisty, se přenesly od středověkých kronikářů i do novější krásné literatury.

Jako zrádci a symbol všech špatností tradičně vystupovali Záviš z Falkenštejna, Milota z Dědic a také královna Kunhuta Uherská, která pro svůj maďarský temperament tradičně nacházela u autorů málo pochopení. Částečně ji rehabilitoval alespoň František Palacký, který upozornil na tendenčnost literárních líčení i úctu, které se královna ve své době těšila.

Otec českých dějepisců měl Přemysla Otakara (tohoto „ouhlavního proměnitele právních poměrů národa českého") samozřejmě ve velké oblibě a dobu kolonizace chápal jako velký přelom českých dějin. Palacký vykládal české dějiny jako „stýkání a potýkání se" živlu německého a slovanského, čemuž plně odpovídal jeho pohled na kolonizaci i na vzestup a pád velkého krále Přemysla.

Z početných českých románů připomeňme alespoň oblíbeného „Krále železného a zlatého" z pera Ludmily Vaňkové. Z televizních inscenací zmiňme „Královské usínání" (režie Marie Poledňáková, 1974) nebo „Záviše a Kunhutu" (režie Otakar Kosek, 1985). Trochu zapomenutý je historicky nepříliš přesný film „Hra o královnu" režiséra Karla Steklého (1980), krále zde hrál F. Němec, Záviše R. Brzobohatý a královnu H. Maciuchová. Velkofilm o Přemyslovi plánoval natočit O. Vávra, z finančních důvodů však zůstalo jen u plánů.

Výtvarná ztvárnění panovníka jsou rovněž velmi početná. Sochu Přemysla najdeme např. na Prašné bráně v Praze (19. století), Přemysla jako mocného vladaře zachytil Alfons Mucha ve své „Slovanské epopeji". Mikoláš Aleš jej namaloval „Na Baltu" na jednom z grafit v Nerudově ulici v Plzni.

Na obrazech, grafických listech či pohlednicích však jednoznačně převažují motivy spojené s bitvou na Moravském poli. Jde o stále se opakující scény jako: král před bitvou, Rudolf Habsburk truchlící (!) nad mrtvým Přemyslovým tělem, převoz králova těla zpět do Čech a samozřejmě zobrazení královny Kunhuty s jejím milencem Závišem z Falkenštejna nebo Přemyslovým synem Václavem, vězněm na Bezdězu.

Pohled druhé strany aneb jak rozčílit Čechy

V Rakousku se dodnes uvádí divadelní hra Franze Grillparzera „Königs Ottokars Glück und Ende" („Štěstí a konec krále Otakara", r. 1825). Grillparzer byl autor stylu měšťanského biedermeieru, pobýval několikrát také v Čechách. Napsal rovněž hru o kněžně Libuši (v duchu konce idylického věku vlády žen a nástupu tvrdé vlády mužů) nebo o Rudolfu II. (o sporu s jeho bratrem Matyášem).

Ve své hře o Přemyslovi představil pohled rakouské strany, navíc značně poznamenaný dobou vzniku hry. Otakara přirovnal k dobyvačnému Napoleonovi, který byl roku 1825 ještě v živé paměti. Tomuto porovnání posloužila i manželská historie obou panovníků. Jak Přemysl, tak Napoleon totiž zapudili první manželku pro neplodnost a znovu se oženili s mladou a temperamentní ženou, která si později našla vlivného milence a znovu se provdala. Grillparzer navíc vložil Přemyslovi do úst urážlivá slova o jeho vlastním lidu, kdy král Čechům vyčítá, že neumí ušít ani pořádný plášť pro krále a že si ho musel koupit v cizině. Mluví o nich jako o pohodlných lenoších, co jen sedí za špinavými okny, probírají, co se stalo a mohlo by se stát, zajdou nanejvýš do kostela a holdují jen dobrému jídlu a tanci. Mají se učit od Němců. Němce jim proto chce „nasadit do kožichu, aby je kousal jako blecha."

Není divu, že se podobný tón Čechům, citlivým vždy na řeči o přínosu německé středověké kolonizace, nemohl líbit. Rudolf Habsburský byl Grillparzerem naopak vylíčen jako legendární panovník čelící Přemyslově expanzi, který navíc „nikdy neumírá".

Je nasnadě, že se dramatik Grillparzer obával, že ho Češi při jeho další návštěvě Prahy fyzicky napadnou, protože podal tak nelichotivý obraz jejich oblíbeného českého krále. Hra nebyla přeložena do češtiny. Roku 1871 ji hrálo jen pražské německé divadlo. Vojsko bylo v pohotovosti a kolem divadla hlídala policie. Po premiéře byla hra ihned stažena. Herec hrající krále prý náhle „onemocněl." Národní listy tehdy informovaly:

„V kuse tom hrubě uráží se národ český. Jelikož policie obávala se všech možných demonstrací, bylo dle věrohodných zpráv asi ke stu strážníků v divadle, dílem v uniformách, dílem v šatu občanském..."

V rakouských divadlech se hra hraje s oblibou dodnes, senzaci např. vzbudilo ztvárnění ve Vídni a Salzburku, kde hlavní roli Přemysla hrál Tobias Moretti, známý u nás jako Moser z rakouského seriálu „Komisař Rex." Odvážná (podle jiných nevkusná výprava) mu předepisovala např. vstoupit na scénu místo v plášti s hermelínem s mrtvou srnou na rameni.

Rudolf nad mrtvým tělem Přemysla Otakara. Jedno z domácích četných romantizujících zobrazení od Věnceslava ČernéhoNejslavnější částí je projev Rudolfa na mrtvým tělem krále Otakara na Moravském poli, při kterém Rudolf při předání lén nabádá své dva syny, aby nikdy nejednali svévolně a pyšně jako mrtvý král Přemysl, který nyní předstoupí před přísného boha soudce. Řeč končí provoláváním slávy Habsburkům v Rakousku i Rakousku samotnému.

(Text: PhDr. Milada Krausová, Ph.D.)

 

 

 

 

 

 

Přemysl Otakar II. vydává listinu v Žatci

Díky listině z 1. února 1261 víme, že král Přemysl Otakar II. pobýval také ve městě Žatec. Právě zde nechal sepsat listinu, kterou povoluje řádu německých rytířů soud v Miletíně a v Chomutově.

V latinském textu je Žatec označen jako „Sates", jde tedy o latinskou podobu českého názvu. Přemyslův pobyt na žateckém hradě zmiňuje na základě tohoto dokumentu také městský historik Adolf Seifert v německy psaných dějinách města z r. 1894.

Listina (dnes uložené v Berlíně) měla velký význam pro nedaleký Chomutov. Již roku 1252 daroval Bedřich z Chomutova, syn Načeratův (Fridericus de Chomutaw, filius Nacherati), své městečko Chomutov a okolní statky řádu německých rytířů. Stejně jako Žatec i Chomutov byl v darovací listině označen českým názvem, což je považováno za důkaz původního českého osídlení. Přemysl Otakar II. toto darování Chomutova a přilehlých vesnic potvrdil právě zmíněnou listinou z února 1261 vydanou v Žatci, tedy až za devět let. V listině je Chomutov označen jako „villa forensis" – tj. tržní místo. Městem byl na rozdíl od Žatce nazýván až za vlády Jana Lucemburského.

Součástí udělení práva vlastního soudnictví bylo i hrdelní právo. Chomutovské popraviště bývalo v místě zvaném dnes v Zátiší (ulice Na Spravedlnosti). Popravovalo se zde až do doby vlády Josefa II. Kata si však Chomutov „půjčoval", protože vlastního neměl.

 

Středověká města obecně

Kolonizace

Ve 13. století vrcholila v českém království vlna zakládání měst, kterou dnes označujeme jako velkou, vnější nebo také německou kolonizaci. Do země proudilo nové obyvatelstvo, zejména z německých zemí, protože počet lidí u nás nedostačoval. Byli chápáni jako hosté „hospites" na území českého panovníka. V průběhu novějších dějin však natolik srostli se svou půdou a pozemky, že je začali považovat za své. V moderních dějinách přinesl tento rozdíl v pohledu řadu problémů, včetně známého sporu o tzv. Sudety. V době velké kolonizace vznikaly nové vsi i města.

Zakládání měst

První města vznikala z popudu panovníka, později se k němu v tomu úsilí připojila i šlechta a církev. Na základě toho, kdo byl iniciátorem vzniku města můžeme tato nově vzniklá osídlení rozdělit na královská či poddanská.
Města byla zakládána na podnikatelském principu a na realizaci dohlížel tzv. lokátor. Ten zajišťoval příchod nových obyvatel, rozdělil pozemky a řídil výstavbu. Lokátoři patřili k nejbohatším lidem v zemi.
Známá pověst o Krysaři je alegorií na středověkou kolonizaciOhlasem německé kolonizace je i stará německá pověst o Krysaři, která se vztahovala původně k severoněmeckému městu Hameln. Vypráví o tajemném muži, který jako odplatu za to, že mu město nezaplatilo za vyhubení krys, odvedl měšťanům jejich děti. Krysař měl být tedy vlastně lokátor, za kterým šli mladí, hledající v cizině lepší budoucnost.

Města mohla vzniknout na zeleném drnu (tj. v místech, kde předtím nebylo žádné nebo minimální osídlení), rozšířením stávajících sídlišť (jako v Žatci), nebo přemístěním starší osady na výhodnější místo (např. Plzeň). Objevilo se i vysídlení staršího obyvatelstva a usazení nového (např. v případě Menšího města pražského vysídlil Přemysl Otakar II. původní české obyvatele a usídlil zde Němce). Již existující centra někdejší hradské správy dostávala od panovníků potvrzená a rozšířená privilegia. Ve 13. století se výrazně měnila jejich podoba, provizorní obydlí začaly nahrazovat dřevěné, někdy už i kamenné domy, budovaly se kostely a kláštery, města začaly obepínat kamenné hradby s věžemi. Postupně se tak začaly utvářet typické půdorysy měst, v závislosti na lokačním rozložení, přírodních podmínkách i starší struktuře.

Typy středověkých měst
• sídelní (např. Praha)
• královská (např. Žatec)
• poddanská (patřící církevní či světské vrchnosti – např. Chomutov)
• horní (např. Kutná Hora) – těžba drahých kovů
• věnná – patřící českým královnám (např. Hradec Králové)
• lázeňská (např. Karlovy Vary – původně Teplé Lázně u města Lokte, Teplice)

Vzhled města

Náměstí
Centrem města bylo hlavní náměstí, které fungovalo jako tržiště. Pokud to bylo jen trochu možné, nacházel se tento prostor ve středu města, protože tvořilo stavební, politické, hospodářské i sociální centrum daného osídlení. Pro jeho označení se dlouho užíval také název Rynk, podle německého označení pro kruhové místo shromáždění „Ring" (starogermánsky „hrengaz").
Města zakládaná plánovitě právě ve 13. století zejména za Přemysla Otakara II. mají často náměstí čtvercového či obdélníkového půdorysu, ze kterého pravoúhle vybíhají jednotlivé ulice. Vedle nich existují i náměstí jiných tvarů - trojúhelníková, ulicovitá (podél průběžné cesty), čočkovitá (více otevřená uprostřed) či nepravidelného tvaru. U starších osad (jako v případě Žatce či např. Mostu) vzniklo postupně náměstí i několik.

Na náměstí býval i zdroj vody (kašna, méně často rybníček). Stával zde pranýř v podobě sloupu, klece či srubu sloužící k výkonu uložených trestů. Na náměstí často stávala i šibenice, jinde se však popravy konaly za městskými hradbami (Šibeniční vrch, v Žatci poblíž dnešního hřbitova).

Hlavní městský kostel mohl stát přímo na náměstí v jeho centru (sv. Bartoloměj v Plzni), často byl však poněkud stranou, aby byl ušetřen přílišného ruchu z náměstí.

Domy stojící kolem náměstí byly vyhrazeny nejmajetnějším lidem. Pokud bylo město nově založeno, obsadil parcely kolem náměstí lokátor a jeho společníci. Menší náměstí ve městech nebyla dlážděná, sloužila řemeslníkům, někdy i zemědělcům.
Rychta (sídlo rychtáře)
Rychta, místo prvotní městské správy, stejně jako později radnice stávala na náměstí, šlo o největší a nejvýstavnější dům. Byl domem soukromým a zároveň veřejným, neboť byl centrem správy a soudní pravomoci. Potřeboval proto minimálně jednu větší místnost pro dvacet až třicet lidí, mohl mít prostor pro písaře i vězení. V přízemí býval šenk.

Radnice
Začíná se objevovat ve městech ve 14.-15. století. Na radnici zasedala městská rada, bylo zde i městské vězení (šatlava) s mučírnou, někdy rovněž kaple. V německém prostředí i u nás často vznikly z velkého cechovního domu – v případě Žatce se v budově pozdější radnice nejdříve prodávalo sukno. Jinde radnice vznikaly přestavbou vhodného měšťanského domu, méně často jako úplná novostavba. Měly město reprezentovat, proto měly zdobná průčelí. A jejich věž, zejména u bohatších měst, měla zároveň ochrannou a bezpečnostní funkci. Byl na ní rovněž umístěn hodinový stroj a zvony.
Radní zasedali v patře, kde byly reprezentační místnosti pro společenské akce a vlastní schůze rady. Vařilo se pro ně ve větší kuchyni v přízemí.
Pokud byla radnice větší, mohly v ní být v přízemí i krámky a hospoda, které patřily ve městě k těm nejvýnosnějším. Známe i radnice s pivovarem. Ve dvoře pak bylo hospodářské zázemí.
V budově radnice si také každý mohl ověřit, zda ho někdo nešidí na míře či na váze. Našli bychom zde zazděnou míru – staročeský loket. V přízemí byly uloženy i vzory dutých měr a závaží. Nechyběla samozřejmě vzorová váha.

Ulice
Ulice byly v průměru široké 10 m, branské (u bran) až 15 m, postranní u hradeb či ochozů byly užší. Speciální úzké uličky (někdy i slepé) mohly sloužit různým účelům – spojení domů, zabezpečení pro případ požáru, jakási povrchová kanalizace pro splašky a dešťovou vodu (tzv. „mezírky hnisotečné"). Středověká města proslula obecně dosti špatnou hygienou, splašky se vylévaly nezřídka přímo na ulici. I radnice se uklízela (metla) jednou či dvakrát do roka.
Na charakter ulic často odkazovaly zdánlivě lichotivé, ve skutečnosti však značně ironické názvy jako Zlatá, Fialková či Růžová. Mohlo jít např. o ulice páchnoucí či nepěkně vyhlížející. Růžové ulice např. na Moravě tradičně vedly ke hřbitovu. Jindy byla realita pojmenovaná ovšem přímo – např. ulice Psí, Kočičí, Oslí nebo dokonce Usraná (tu známe z Plzně a z Loun).
Název ulic mohl odkazovat také na směr, kterým vedla, nebo na původ svých obyvatel (Česká, Saská, Židovská). Některá označení byla převzata podle řemeslníků, kteří v ulici působili (např. Hrnčířská, Solná, Železná). Další názvy ulic vznikaly podle různých objektů, polohy či tvaru (např. Dlouhá, Mostecká, Kostelní, Klášterní).
Pro dopravu v ulicích již existovaly i základní předpisy – prázdný vůz měl např. vždy dát přednost naloženému, bylo určeno i jak správně jezdit na mostě.
Dnešní chodníky nahrazovaly stezky při domech, které však byly málo udržovány a často byly zataraseny. Před domy běžně ležely hromady dříví na topení, pokud obyvatelé provozovali zemědělství, povalovaly se před domem i hromady hnoje. Všude bylo bahno.
Dláždění předcházely tzv. hatě (dřevo na blátivém povrchu). Poněkud lepší způsob pohybu byl ve městech s podloubím, kamenné domy s podloubím jsou však typické až pro 14. století. Stejně jako dláždění, které se v Praze objevuje od 13. století, v ostatních městech pak od 30. let 14. století. Ochozeným kamenům z dláždění se začalo záhy říkat „kočičí hlavy".

Hradby
Ochranu městu a jeho pokladům měly poskytnout především městské hradby. Ty byly na noc vždy uzavřené. Brány se zavíraly se soumrakem a strážce bran (branný) odnášel klíče od nich do úschovy k purkmistrovi.
Do města se dalo vstoupit pouze branami při hlavních cestách. V Žatci byla nejdůležitější brána Pražská, stojící ve směru k hlavnímu městu (u dnešního Kruhového náměstí vedle Komerční banky).

Při hradbách často stávaly kostely a kláštery žebravých řádů (františkáni, dominikáni). V uličkách u hradeb byly soustředěny malé domky drobných řemeslníků a chatrče městské chudiny. Od 14. století se dbalo na to, aby řemesla hlučná a zapáchající byla provozována na okraji města či na vykázaném místě.

Předměstí
Téměř každé středověké město mělo svá předměstí. Sídlili zde řemeslníci, nacházely se zde zahrady i hospodářské dvory. Pěstovalo se víno i další produkty.

Předměstí mohla vzniknout z nějaké starší vesnice (mohla mít výjimečně i vlastní náměstíčko nebo i vlastního rychtáře). Jindy vznikala podél hlavní cesty z města. Pak se skládala spíše z nepravidelně podle ní umístěných usedlostí. Jindy ho tvořily rozptýlené domky bez opory ve starším osídlení či v cestě.

Obyvatelé nepatřili k těm nejbohatším, někteří neměli ani plné městské právo (nesměli např. vařit pivo). Útočiště zde nacházela i městská chudina.

Předměstí zpravidla nebyla opevněna, nebo měla jen slabší obranu. V dobách nebezpečí proto byla často spálena, buď domácími (aby neposkytla nepříteli zásoby a možnost úkrytu) nebo dobyvateli. V Žatci roku 1421 místní na první pohled trochu neobvykle hájili i předměstí. To však bylo opevněno. A snad to bylo i proto, že se do města uchýlilo tolik uprchlíků, že se všichni s obránci do vlastního lépe opevněného centra nevešli.

Městská správa

Královská města neměla až do husitství politickou moc (tj. zastoupení na zemském sněmu). Měla však soudní pravomoc nad vlastními obyvateli.
Úředníkem pověřeným dohledem nad královskými městy byl podkomoří, který zajížděl do měst jednou ročně a účastnil se tzv. výročního soudu.

Spory rozhodoval rychtář, kterým byl původně zpravidla i lokátorem. Později rychtáře jmenoval pán města. Na přelomu 14. a 15. století zatlačila městská rada rychtáře do pozadí a jeho úkolem bylo postupně jen dohlížet na pořádek ve městě a soudit drobné přestupky jeho obyvatel. Novým centrem správy města se staly radnice.

Členy městské rady byli konšelé, kterých bývalo zpravidla dvanáct, v čele s purkmistrem. První purkmistr je doložen k roku 1281 v Litoměřicích a ve Znojmě. Člen rady musel ve městě vlastnit nemovitost a bydlet v něm alespoň tři roky.

Usnesení městské rady se zaznamenávala do městských knih. Nejstarší městskou knihou v českých zemích je městská kniha staroměstská z roku 1310. Písemnosti byly často ukládány přímo na radnici v pečlivě uzamčených a střežených truhlicích v radní síni či ve zvláštní písařské kanceláři. Archivována tak byla městská privilegia, listiny, městské knihy a další zápisy. Kromě písemností v prostoru radnice odpočívaly i obecní a sirotčí peníze.
Městská práva byla zaznamenávána písemně. Používání písma (městští písaři, notáři, městští duchovní) umožňovalo nejen zaznamenávání právních norem, ale (psaní) vedlo i ke vzniku vlastní městské kultury.

Obyvatelstvo

Obyvatelé měst (kromě poddanských) byli osobně svobodní. Tuto skutečnost nejlépe vyjadřuje německé přísloví: „Stadtluft macht frei!" (Městské povětří dává svobodu!)
I ve městech však hrál velkou roli majetek. Pokud byl obyvatel města bohatý, mohl se při provinění vykoupit, chudina byla často z práva vyloučena. Zprvu bylo pro poškozeného totiž primárnější odškodnění než trest pro viníka. Obyvatelé směli volně disponovat se svým majetkem bez zásahu vrchnosti. Bohatí měšťané mohli vlastnit pozemky i mimo městské hradby, později dokonce vlastnili i celé vesnice nebo např. tvrz.

Kromě obchodu se obyvatelé měst živili různými řemesly. Některá z nich byla z různých důvodů vykazována z center měst na jejich periférie. V zakládacím privilegiu pro Nové Město Pražské se tak např. dočteme:

„... která řemesla kladivem dělají a zvučí, že sousedům těžkosti činiti nemají, a kteří se ohněm a tlučením obírají, že mají v těch místech řemesla provozovati, kdež jim ukázáno bylo."

Toto nařízení se týkalo např. kovářů či podkovářů (kovárny u hradeb a bran), dále koželuhů kvůli odéru spojenému s vyděláváním kůží (poblíž řeky). Řezníci byli naopak vítáni, protože maso chtěl jíst každý, pokud na ně měl a pokud nebyla doba přísného půstu. V centru stávaly speciální masné krámy (v Žatci např. za radnicí). Pouze jatka byla později zřizována raději dále za hradbami.

Privilegia

Královská města byla vybavena privilegii (právy), která uděloval panovník. První dochovaná privilegia potvrzená písemně se dochovala z doby vlády Přemysla Otakara I. Jde o privilegia pro Uničov (1223) a Opavu (1224). V obou případech nemají města zakládací listinu, ale šlo o potvrzení a rozšíření již existujících práv, podobně jako v případě pozdějších žateckých privilegií.

Nejčastější udělovaná privilegia:
• mílové
o zákaz do určité vzdálenosti od města vykonávat podobná řemesla jako v daném městě
• várečné
o vařit pivo
• opevnění
o právo obehnat město hradbami
• trhu
o povolení pořádat místní týdenní trhy a výroční „jarmarky"
• soudu

• hrdelní
o povolení mít vlastního kata a vykonávat rozsudky

Tvrdá městská spravedlnost
Města poskytovala svým obyvatelům ochranu, kterou skýtaly městské hradby, ale i městskou spravedlnost. Ta vyžadovala jisté normy chování. Středověký člověk věřil, že za hříchy bude potrestán na onom světě. Hrozila ale i spravedlnost lidská. Město smělo soudit své obyvatele.

Při větším provinění hrozil peněžitý trest či trest tělesný. Postižený měl získat majetkovou náhradu. Dlouhé věznění se ve středověkých městech příliš nepěstovalo, protože bylo velmi nákladné. Pokud se člověk ocitl v městské šatlavě, pak jen krátkodobě. Stravu si musel hradit sám.

Běžné byly tělesné tresty – uřezání uší, nosů, údů. Provinilcům byl také vypalován cejch či byli vypovídáni z města. Znásilnění, nevěra, únos a bigamie spadaly pod církevní soudy, výkon spravedlnosti však provádělo opět město. K výkonu mírnějších trestů sloužil již zmíněný pranýř (výprasku, přibití jazyka – např. za pomluvu či křivou přísahu). Člověk k němu upoutaný byl vystaven veřejnému posměchu, vykonával se zde trest ranami (pardus) či vypálení cejchu.
Za těžký zločin hrozila šibenice. Pro výstrahu ostatním i jako veřejná potupa visela těla popravených na šibenici i několik let. Méně často se užívalo lámání v kole, uvláčení k smrti koňmi, stětí mečem (spíše pro privilegované). Ženy nebyly zpravidla věšeny, protože by to budilo veřejné pohoršení a probouzelo nemravné myšlenky. Zato jim hrozilo pohřbení zaživa, probodnutí kůlem či utopení v řece. Krutý byl trest pro žháře, neboť požárů se středověké město velmi obávalo. Byly jim z těla stahovány pruhy kůže rozžhavenými kleštěmi a pak byli zpravidla upáleni.
Těla odsouzenců byla pohřbívána na místě popraviště, nebo za hřbitovní zdí v neposvěcené půdě mezi sebevrahy.

(Text: PhDr. Milada Krausová, PhD.)

 

Čím byl Žatec zvláštní

Přemyslovské hradiště

Žatec byl v době, kdy k nám vstoupila velká kolonizace, již rozsáhlým sídelním střediskem. První písemná zmínka o něm pochází již z roku 1004 z pera saského kronikáře Dětmara z Merseburku. Označuje Žatec termínem „urbs" (tj. pevnost či město). Nejnovější archeologické nálezy kladou vznik přemyslovského hradiště (knížecího hradu, původně dřevěného roubeného) mezi léta 925 a 937. Opevnění v této podobě začal pravděpodobně budovat již kníže (sv.) Václav jako obranu proti útokům ze severozápadu a Žatec byl jedním ze správních center přemyslovské hradské soustavy.

Hradiště dle archeologických výzkumů zabíralo již celou plochu ostrožny. V severní části ostrožny se nacházel opevněný knížecí hrad, první příkop byl za nynější radnicí. Prostor kolem vlastního hradu zabíral cca 5 ha, předhradí jižním směrem přibližně 10 ha.

Jak vypadal a kde přesně byl umístěn kastelánský a později královský hrad Přemyslovců, nevíme, ačkoliv sloužil jako sídlo správy i soudu pro žatecký kraj. Stál patrně v samém rohu ostrožny, v místech pozdější kotelny a varny měšťanského pivovaru založeného roku 1801 (tzv. Pušťadla). Purkrabí na hradě v Žatci jsou zmiňováni od roku 1068 do roku 1277. V raném středověku můžeme význam Žatce porovnat např. s Litoměřicemi, v ostatních regionech pak s Hradcem Králové, Starou Plzní (dnes Starý Plzenec) či Olomoucí.

Žatec byl také centrem obchodu, nejen domácího, ale i obchodu se sousedním Saskem. Pracovali zde četní řemeslníci, svobodní i ve služebném postavení. Sídlili na hradišti, v podhradí i v předhradí.

Z konce 12. století se dochovala jejich česká jména (tři krejčí, koželuh, výrobce číší a kovář).

Vznik středověkého města

Z raně středověké aglomerace se vyvinulo vrcholně středověké město. Dlouho se spekulovalo, kdy přesně vzniklo a kam sahalo. Starší teorie byly dvě. Podle první verze vzniklo vrcholně středověké město v první polovině 13. století kolem velkého náměstí. Kolem roku 1265 (kdy byla vydána listina Přemysla Otakara II.) pak mělo být připojeno i samotné vnitřní hradiště na severu. Druhá teorie předpokládala, že vrcholně středověké město se začalo formovat naopak v severní části, tedy ve vlastním hradišti před rokem 1248. Město se podle této teorie rozšiřovalo směrem na jih opět kolem roku 1265. Prostor kolem kostela Panny Marie by pak nebyl chápán jako vlastní vnitřní hrad, ale jako první předhradí.

Podle nejnovějších archeologických výzkumů zabíralo knížecí hradiště s předhradím již celou plochu ostrožny. Město podle nich vzniklo na přelomu 12. a 13. století v jádru opevněné akropole, podél dnešního náměstí Jana Žižky. Dosvědčují to nálezy prokazující existenci dřevěných a kamenných domů vzniklých jednorázovou lokací podél severozápadní fronty tohoto náměstí. Podílelo se na ní výhradně domácí české obyvatelstvo. Šlo nejvýše o 50 parcel. Okolní komunikace měly valounovou dlažbu. O právním postavení tohoto nového celku vzniklého v prostorách někdejší akropole nevíme nic. Prostor záhy nedostačoval, byť je doloženo osídlení i v místech Hošťálkova náměstí.

Třinácté století navíc přineslo období velké kolonizace a královského zájmu o vznik nových měst a rozvoj stávajících. V 1. polovině tohoto století zaniklo raně středověké opevnění u radnice oddělující prostor hradu od zbytku osídlení a město se začíná rozšiřovat po celé ploše ostrožny. Postupně byl dosídlen již obývaný prostor, čímž vzniklo nové velké náměstí (Svobody). Pro výstavbu domů byly vymezeny pravoúhlé domovní bloky. V 2. polovině 13. století byly postaveny městské brány, jinak mohlo město využívat existující opevnění ostrožny. V místech zmíněného zasypaného příkopu za dnešní radnicí vznikla ulice a byly tu postaveny masné krámy (podloží bylo nestabilní pro vznik klasických domů).
Je třeba dodat, že zděná zástavba převážila ve městě až po polovině 14. století. Zděná podloubí začala vznikat až po roce 1385. Němečtí obyvatelé přišli do Žatce z Norimberka, Freibergu, ale i z Koblenze na Rýně. Nebo z Prahy či z Chebu.

Další specifikou Žatce byl počet starobylých kostelů. K nejstarším patřil hlavní kostel P. Marie, který je románského původu. V jeho blízkosti býval starobylý kostel neznámého zasvěcení, snad sv. Petra (možná knížecí kostel přemyslovského hradiště). Na předhradí stával kostel sv. Víta (na konci dnešní Dvořákovy ulice) a kostel neznámého zasvěcení na Chelčického náměstí. V místech dnešní Chmelničky se nacházela od přelomu 12. a 13. století kaple sv. Kříže. Existence všech těchto kostelů byla respektována i při rozšiřování Žatce do podoby města.

Od rychtáře k městské radě

Nový způsob správy sídlištních aglomerací se postupně začal prosazovat i v Žatci. I zde je možno pozorovat příliv nových obyvatel, zejména Němců. Nevíme přesně, kdy se Žatec změnil v město se svou samosprávou. V pramenech se termín „civitas" používá jak pro aglomerace s hradem, tak i nová města. V případě Žatce se dochoval zápis s termínem „civitas"„urbs" již z roku 1248. Vzhledem ke staršímu osídlení soustředěnému kolem hradu (tedy v místech dnešního pivovaru) a kostela P. Marie, nemáme žádnou klasickou zakládací listinu.

Lze předpokládat, že institucionální město Žatec vzniklo někdy ve stejné době jako Most, tedy ve třetím či čtvrtém desetiletí 13. století, kdy se již rozvíjely čilé obchodní styky se saským sousedem. Přes Žatec se také (podobně jako druhou cestou přes Plzeň) jezdilo do Chebu a do Norimberka.

V době vydání Přemyslova privilegia roku 1265 ještě spravoval město královský rychtář. Žateckému rychtáři byly jeho pravomoci potvrzeny jako druhému v pořadí v zemi, první se dočkal rychtář v Litoměřicích roku 1262. Rychtářova moc přešla však postupně do rukou městské rady, která zasedala na radnici.

Dnešní žatecká radnice byla původně tržnicí se suknem. Budova byla postavena roku 1362, někdy před rokem 1386 byla změněna v radnici. Středověkého původu je věž (klenuté přízemí) i základní dispozice s vnitřním dvorem. Renesanční přestavbu měl roku 1559 provést pernštejnský stavitel Jiří Všetečka z Pardubic. Koncem 18. století opravoval radnici po požárech Johann Paul Loschy. Dnešní podoba je z úpravy v letech 1846-47 podle projektu Antona Grima.

Privilegium českého krále Přemysla Otakara II.

Listina krále Přemysla Otakara II. z 30. 12. 1265 vydaná jeho kanceláří se nám nedochovala v originále. Dlouho se vedl spor o dataci listiny, neboť se v ní vyskytuje letopočet 1266. Badatelé se však nakonec přiklonili k dataci 1265, neboť nový rok počítali v kanceláři českých králů ve 13. století již od Vánoc. Byla-li vydána 30. prosince, pak byl stále ještě rok 1265. Správnost datace potvrzuje také označení Petra jako pronotáře a ne jako kancléře, jímž se stal v květnu roku 1266.

Nedochovaný originál byl opatřen Přemyslovou pečetí tzv. 4. typu, tedy pečetí, kterou používal panovník od roku 1264 do roku 1270. Na její majestátní straně byl zobrazen panovník na trůně s odznaky své moci, na straně druhé pak byl zobrazen jezdec s příslušnými heraldickými znaky.

Listina je psána latinsky jako převážná většina písemností z doby Přemysla Otakara II. V češtině se objevují pouze jména a speciální termíny.

O listině víme díky potvrzení privilegií od krále Jana Lucemburského z roku 1317, kde není zmíněn žádný starší dokument než právě z r. 1265. Text privilegia se zachoval jen v opisu, zaznamenaném v tzv. Knize pamětí z konce 14. století, uložené SOkA v Lounech. Opis pořizoval patrně městský písař a notář Jan ze Žatce, autor známé básnické skladby „Oráč z Čech."

Obsah privilegia

Žatečtí díky privilegiu Přemysla Otakara II. získali od krále potvrzení, že smí být souzeni pouze vlastním soudem, tedy královským rychtářem, který byl zástupcem panovníka ve městě. Slovo rychtář (latinsky iudex) je odvozeno od německého slova „Richter" tj. soudce.

Dlužníci a jiní provinilí proti městu (včetně šlechticů) směli být ve městě drženi k projednání sporu. Ve dnech, kdy se ve městě konal trh (míněn patrně týdenní trh, který sloužil zejména k zásobení města potravinami z okolních vsí), měl rychtář rozšířenou pravomoc nad všemi jeho účastníky do vzdálenosti jedné míle od města. Soudilo se dle práva zvykového i městského. Žatec spadal do okruhu tzv. norimberského práva (tj. souboru právních norem vzniklých v německém Norimberku). Zvyk odvolávat se v případě nejasností s dotazy přímo do Norimberka však postupně zanikl.

V privilegiu bylo dále stanoveno, že do vzdálenosti jedné míle od města nesmí být zřízena krčma. Šlo o projev práva mílového, které zajišťovalo monopol městským řemeslníkům. V zemi platila většinou česká míle (vzdálenost asi 11,25 km), v žateckém kraji ale byla později používána míle německá, která byla kratší (délka 7,5 km, případně 9 km). Důvodem byla patrně přílišná blízkost královských měst v tomto kraji.

Krčmy ve městech čepovaly pivo a víno. Krčmář zpravidla pivo také sám vařil. V krčmách byl také běžný prodej potravin a některých řemeslných výrobků. Hrály se zde hry (dáma, karty, kostky, šachy), tančilo se a uzavíraly se obchody (např. s cizími kupci nebo při prodeji dobytka). Od hospod a hostinců se krčmy lišily tím, že neposkytovaly ubytování. Jejich počet se omezoval i proto, aby se příliš nerozšířilo pití a hazardní hry, které byly ve všech městech městskou správou zakazovány, stejně jako pro krčmy a hospodu typické rvačky. Všechny zákazy se v tomto směru samozřejmě míjely účinkem.

Do města se dle Přemyslova privilegia směl přistěhovat i poddaný, pokud zaplatil pánovi náhradu („weglose" tj. výhost, tedy jakési odchodné). Obdobně platili ti, kteří se chtěli z města odstěhovat.

Obyvatelstvu jmenovaná listina povolila volně chodit do královských lesů v okolí pro otop i stavební materiál. I toto ustanovení bylo velmi důležité pro další rozvoj města, protože vlastní lesy v bezprostřední blízkosti město nemělo. Je možné, že přispělo i k rozvoji obchodu s dřívím, které se plavilo po Ohři, o němž se píše již dříve v souvislosti s klášterem v Doksanech.

Ustanovení obsažená v listině přispěla pravděpodobně k plnému zasídlení území kolem velkého náměstí až po hradby s Pražskou bránou. Již existující podhradí se stalo předměstím institucionálního města. Jako opevnění využívalo město zdi starého hradu, domy byly v této době ještě většinou dřevěné. Později vznikly klasické městské hradby se čtyřmi branami – přesněji dvěma velkými branami a dvěma brankami pro pěší.

V době, kdy byla vydána listina pro Žatec založil Přemysl Otakar město Polička a také České Budějovice k nelibosti jihočeských Vítkovců, kteří považovali tento region na svoji výsostnou doménu.

Jan ze Žatce – městský písař

Text privilegia se nám zachoval díky opisu z pera městského písaře, notáře, básníka a rektora žatecké školy, jehož jméno musí v německých zemích znát každý žák. Nikoliv kvůli jeho práci pro město Žatec, ale kvůli jeho básnické skladbě „Oráč z Čech" („Ackermann aus Böhmen"), která je dodnes oslavována pro svůj nadčasový filozofující obsah i kvalitní starou němčinu. (Skladba vznikla kolem roku 1400. Líčí spor zosobněné Smrti s oráčem, který se těžce vyrovnává se smrtí své milované mladé ženy.)

Jan ze Žatce (uváděn i jako z Teplé) se narodil pravděpodobně v obci Šitboř na Domažlicku. Vzdělání měl získat nejprve v klášterní škole v Teplé, poté nejspíše na pražské univerzitě. Ovládal latinu, němčinu i češtinu. Do Žatce přišel před rokem 1378. Jan ze Žatce se stal váženým obyvatelem města. Vlastnil dům u hradeb proti škole u kostela, u něhož mu městská rada dokonce povolila postavit věž. V roce 1411 odešel do Prahy na Nové Město, kde se stal veřejným notářem. Objevují se také domněnky, že se necítil dobře ve městě, kde se začaly prosazovat reformní náboženské myšlenky směřující k husitství. V Praze Jan zemřel někdy po roce 1414.

Jako městský písař založil v roce 1383 tzv. kopiář (Knihu pamětí), kam byly opisovány důležité soukromé i veřejné listiny. Kopiáře sloužily především pro vnitřní potřebu úřadů. V církevním prostředí se s nimi setkáváme již od konce 13. století. Protože se však používáním rychle ničily, máme nejstarší dochované exempláře právě až ze 14. století. Většina originálů žateckých listin (včetně panovnických privilegií) se v průběhu doby ztratila. Proto můžeme jen Janovu kopiáři děkovat za naši znalost jejich obsahu. I vznik formulářů městské kanceláře (soubory listů a listin s poučením jak správně psát úřední dokumenty) lze spojovat s jeho činností.

Český překlad Přemyslova privilegia
(Překlad J. Mareš)

„Ve jménu Páně amen. My Otakar, z boží milosti král český, vévoda rakouský a štýrský a markrabě moravský všem na věčné časy. Chtějíce zlepšit postavení a práva našich poddaných, aby v službě nám a ve všem více poslušni byli nalézáni, vedeni vůči nám horlivostí z upřímnější náklonnosti, povolujeme a dáváme z obzvláštní milosti našim žateckým obyvatelům a všem, kteří tam náležejí, že nemají být poháněni k pražskému soudu nebo nějakému jinému ani že nejsou povinni se jinde shromažďovat, než před svým soudcem s tou výjimkou, kdyby snad týž soudce odmítal soudit, dále že jakékoliv své dlužníky nebo jiné, proti nimž směřuje jejich půhon, v uvedeném městě se svým soudcem nebo jeho poslem volně zadržet k dosažení nápravy svých křivd prostřednictvím spravedlnosti. Povolujeme také a ustanovujeme, aby všechny přečiny, spáchané ve dnech trhu v témže městě při příchodu či odchodu v okruhu jedné míle, stejný soudce soudil a rozhodoval prostřednictvím spravedlnosti s tímto dodatkem: jestliže někoho k předsedání soudu namísto nás tam ustanovíme, aby týž soudil všechny i jednotlivé pře právem obvyklým a veřejným. Ustanovujeme také, aby v okruhu jedné míle od města nebyla krčma a aby od těch, kteří jsou k lesu, nebo od jejich čeledi nebylo vyžadováno znamení, které se obecně nazývá peczacz. A kdokoliv se bude chtít přestěhovat do města, aby tam zůstal, a zaplatí svému pánu poplatek, který se obecně nazývá weglose, půjde svobodně a nebude zdržován aniž mu bude v něčem bráněno pánem, na jehož statcích zůstával. Téže svobodě se také budou těšit ti, kteří chtějí odejít z města na jiné panství kvůli majetku. Ustanovujeme, aby všechna i jednotlivá nařízení dostala věčnou platnost. Tuto listinu s poznamenáním svědků, kteří byli přítomni námi učiněné milosti, jsme nařídili opatřit pečetí. Svědkové jsou tito: Ondřej komoří, Jaroš, Sulislav z Trnovan, Huszo, purkrabí na Zvíkově, Petr, soudce kraje žateckého, Štěpán z Hrušovan, Hroznata z Pnětluk, Dětřich Spaczmann, Konrád, rychtář pražský a četní jiní důvěryhodní. Stalo se v Praze léta Páně 1266, v IX. indikci, dáno tamtéž 30. prosince rukama mistrů Petra a Oldřicha, našich milých pronotářů, v pátém roce našeho království.

(Text: PhDr. Milada Krausová, Ph.D.)

 

Encyklopedie
kontakt HLAVNÍ BUDOVA
Regionální muzeum K. A. Polánka
Husova 678
Žatec 438 01
IČO: 00360805
 
telefon
608 200 697
email
rmz@muzeumzatec.cz
bod
mapa

přejít na Facebook

 

kontakt KŘÍŽOVA VILA
Regionální muzeum K. A. Polánka, pracoviště Křížova vila
Zeyerova 344
Žatec 438 01

telefon
774 192 414, 415 710 389
email
vilakriz@muzeumzatec.cz
bod
mapa

přejít na Facebook

kontakt STARÁ PAPÍRNA
Regionální muzeum K. A. Polánka
pracoviště Stará papírna
Volyňských Čechů 733
Žatec 43801
 
telefon
email
email
bod
Používáním tohoto webu souhlasíte s ukládáním cookies, nezbytných pro dobré fungování webu.