* 1564 v Žatci † 21. června 1621
žatecký primátor, politik
Příslušník přední žatecké patricijské rodiny, která zde sídlila minimálně od počátku 16. století. Po předcích získal postupně rozsáhlý nemovitý majetek – dva domy, hospodářský dvůr, sedm chalup pro zemědělské dělníky, tři chmelnice, tři vinice, jeden sad, čtyři louky, jedenáct polí. Dále vlastnil statek na Velichově, poplužní dvůr v Žiželicích a díl vsi Hříškova. Majetkem se tedy vyrovnal průměrnému rytíři, i když nebyl šlechticem. Počátkem 90. let 16. století byl členem sboru obecních starších, v roce 1597 jmenován krajským berníkem (úředníkem pro výběr královské daně), kolem roku 1599 zasedal v městské radě, někdy počátkem 17. století se stal starším cechu soukeníků a v květnu 1610 primátorem města, tj. prvním ze 12 konšelů, kteří se ve funkci purkmistra po měsíci střídali.
Na zemském sněmu v červnu 1617 podpořil požadavek šlechty, aby se budoucí král Ferdinand zavázal k dodržování náboženských svobod Rudolfova Majestátu z roku 1609. Po vytvoření zemské vlády (direktoria) v květnu 1618 se stal jejím členem. Po zvolení Fridricha Falckého českým králem přivítal Hošťálek nového panovníka dne 27. října 1619 v Žatci a v jeho domě (č.p. 144) král přenocoval. Po porážce stavovského povstání byl Maxmilián Hošťálek v únoru 1621 zajat a dne 21. června téhož roku na Staroměstském náměstí v Praze katem Mydlářem popraven mečem. Jeho hlava byla přibita na Pražskou bránu v Žatci. Sejmuta byla až na přímluvu Maxmiliánova syna Jana Zikmunda Hošťálka u krále v únoru roku 1637. Pohřbena byla pravděpodobně na tehdejším městském hřbitově u sv. Jakuba.
Poprava na Staroměstském náměstí (Podle soudobé rytiny)
V roce 1609 vedl Hošťálek zajímavou při se svým sousedem Janem Břeským o výši střechy domu č.p. 144, který Hošťálek tehdy přestavoval. Přestavba a především zvýšení domu měly také význam symbolický. Hošťálek tím demonstroval své ambice stát se primátorem. I přes závazek respektování stejné úrovně střech v domovní frontě (z bezpečnostních důvodů zejména při zasahování v době požárů, kdy hrozilo zřícení na sousední dům) Hošťálek postavil dům vyšší a vyvolal tak stížnost Břeského u městské rady na nedodržování předpisů. Ta po přezkoumání situace na místě rozhodla ve prospěch Hošťálka a Břeský dal průchod svému rozhořčení nad nespravedlivým rozhodnutím radních jadrnými nadávkami, kterými počastoval Hošťálka v hospodě u piva (nazval ho tehdy viselcem, psem, lhářem, zrádcem a hromským Maxou). Znesváření sousedé se smířili před městskou radou a rychtářem až v srpnu roku 1610. Z tohoto sporu tedy bezpečně víme, že Maxmilián Hošťálek bydlel v domě č.p. 144 u dnešní chmelničky a nikoli, jak se dodnes chybně traduje, v nárožním domě č.p. 48 s arkýřem.
Dům č.p. 144 na náměstí Svobody v němž bydlel Maxmilián Hošťálek
Ještě v 18. století lidé nazývali jeho bývalý dům „malovaným", neboť je pravděpodobné, že výzdoba v podobě sgrafit nebo fresek pocházela právě z doby Hošťálkových úprav v roce 1609. Dnešní podoba výše zmíněných domů je však zcela jiná a bývalý Břeského dům je dnes paradoxně vyšší.
Primátor a politik
Roku 2021 uplyne 400 let od Staroměstské exekuce. Mezi popravenými byl tehdy i žatecký primátor Maxmilián Hošťálek (1564–1621). Hošťálek byl primátorem od roku 1610. Za stavovského povstání se stal členem zemského direktoria, které mělo spravovat zemi po sesazení katolíka Ferdinanda II. Habsburského. Bylo o něm známo, že do Prahy na zasedání jezdil nerad a raději si nechal zasílat písemnosti do Žatce. Byl to on, kdo roku 1619 hostil ve svém domě (č.p.144) zimního krále Friedricha Falckého, když projížděl Žatcem. Po bitvě na Bílé hoře, ve které protestantští stavové prohráli, došlo k zúčtování s odbojníky. Hošťálka účast v odboji stála život. Jeho hlava byla pro výstrahu všem rebelantům vystavena na Pražské bráně v Žatci, kde děsila kolemjdoucí až do roku 1637.
Rok 1921 a místní legendy
Letos uplyne také 100 let od mimořádné oslavy výročí Hošťálkovy popravy roku 1921 v Žatci. Protože o Staroměstské exekuci toho již bylo a bude napsáno mnoho, vraťme se nyní právě do tohoto roku. Hošťálek sám by se jistě divil, jak a k čemu se dá výročí jeho popravy využít.
Rok 1921 v Žatci byl navíc počátkem mnoha legend o Hošťálkovi. Například o tom, který dům byl vlastně ten Hošťálkův. Ještě dnes mnozí považují za Hošťálkův dům č.p. 48, s podloubím a věžičkou, na žateckém náměstí. Právě v roce 1921 byl při rekonstrukci tohoto domu nalezen na zdi erb. Jeho podoba přivedla místní k domněnce, že dům patřil právě Maxmiliánovi. Historie jeho rodu ještě nebyla dostatečně zpracována. O objevu informoval např. Saazer Anzeiger z 4. června 1921. Dnes víme, že šlo o dům jeho bratra Cypriána. Maxmilián měl dům vedle radnice, dnes přestavěné č.p. 144.
Velké diskuze se vedly o kamenném reliéfu na zdi kostela, který dnes běžně označujeme za Hošťálkovu hlavu. Právě pod ní proběhla velká česká oslava 21. června 1921. Místní Němci však považovali tradičně hlavu za hlavu Krista a nechápali, proč by měla být na katolické církevní stavbě hlava popraveného protestantského primátora. V kronice je zmíněno, že jen „nevědomí" Češi označují reliéf za Hošťálkovu hlavu. Český novinář psal v Národních listech dokonce o „pamětní desce, zasazené již v době protireformační".
Příjezd tisícovek Čechů do stále ještě převážně německého Žatce roku 1921 chápali Němci jako další projev „čechizace" a českou provokaci. Ke konfliktu mezi oběma stranami nedošlo, ale novináři i kronikáři obou stran měli opět o čem psát. Staronový česko-německý spor se rozhořel, zatím jen na papíře, plnou silou. Protože mezi českými účastníky oslavy byl dokonce pražský starosta Baxa, dostala se „tryzna žatecká", jak zněl název článku, i do zmíněného pražského večerního vydání Národních listů z 22. června 1921. Na stejný termín připadla oslava tradičního slunovratu, jedné z nejoblíbenějších slavností místních Němců.
„Hošťálkův slunovrat"
V Žatci se tak potkaly dva průvody. Čechů a Němců. Vlastně několik menších, protože na oslavu se účastníci scházeli z několika stran. Německý kronikář poněkud jedovatě poznamenal, že místní Češi nechali přijet z venkova a sousedních měst posily. Několik dní předtím se na radnici objevil velkoněmecký prapor, což pro změnu chápali jako provokaci Češi. A žádali jeho sejmutí. Článek v Saazer Anzeiger z 21. června 1921 zvoucí na oslavu slunovratu, jej označil otevřeně za manifestaci síly německého národa. I slunovrat měl v této době politický podtext, stejně jako české Hošťálkovy oslavy.
21. června 1921 směřoval německý průvod s kapelou k pískovně při cestě do Bezděkova, kde se tradičně o slunovratu zapaloval oheň. Dle dodatku v kronice se do průvodu vydala celá polovina německých obyvatel města. Další zápis tvrdí, že Němců mělo být kolem osmi tisíc. Kvůli konkurenční akci Čechů jich mělo dorazit více, než bylo obvyklé. Míjeli hlavní český průvod vystupující od nádraží. Cesta Němců vedla dále kolem hřbitova, kde potkali další skupinu Čechů z okolních českých vsí. Ta šla na Hošťálkovy oslavy pěšky. Kronikář odhadl jejich počet na tři až čtyři sta. Šli údajně potichu a s udivenými výrazy v obličeji, zatímco Němcům vyhrávala do kroku hudba.
Účastníky slunovratu uvítal místostarosta J. Heiser, známý svým protičeským smýšlením. Řečnil Dr. Zinke. Připomněl oběti první světové války a kritizoval poválečné hospodářské i morální poměry. Došlo i na Hošťálka. Zinke zkritizoval názor, že Hošťálka Češi označují za nepřítele Němců a obecně zjednodušují stavovské povstání na národnostní boj. Nechyběl ani staronový spor o pojetí středověké kolonizace; Zinke protestoval proti tvrzení, že jsou Němci cizinci na české půdě. Zdůrazňoval, že Němci českou půdu zúrodnili. (Městská kronika. 2. díl, s. 242-243)
Češi si vyrazili do Žatce
Organizátorem české Hošťálkovy oslavy v Žatci byl místní vlastenecký učitel Ladislav Vltavský, kterému místní radikální Němci nemohli pro jeho vlastenectví přijít na jméno. Sám Vltavský dokonce roku 1921 sepsal brožuru o Hošťálkovi. Dlužno říci, že text obsahoval řadu chyb, a to nejen o této osobnosti, ale např. i o historii Žatce v 19. století, zejména o revoluci roku 1848. I česká strana chtěla vidět „svůj" Žatec bez ohledu na historickou skutečnost.
Výročí staroměstské exekuce se roku 1921 připomínalo v řadě měst nové republiky, šlo prakticky o celonárodní oslavy. V Žatci řečnil před kostelem pražský starosta Dr. Karel Baxa (1862–1938), synovec Karla Havlíčka Borovského. Byl členem České strany národně sociální. (Od roku 1922, kdy vznikla Velká Praha, se stal jejím prvním primátorem.) Na Hošťálkovy oslavy do Žatce přijel i lounský starosta Josef Fousek (1872–1942). Dodejme, že i Fousek skončil svůj život na popravišti, podobně jako Hošťálek, konkrétně za heydrichiády na střelnici v Kobylisích. Byl rovněž národní socialista. Mezi prominentními hosty byl rovněž jihoslovanský konzul Bradonovič.
O atmosféře Hošťálkových oslav v Žatci roku 1921 skvěle vypovídá zmíněný článek v Národních listech:
„Z Loun dojely do Žatce k oslavě odpoledními vlaky všechny lounské školy, obecné, měšťanské i střední, vedeny svými učitelskými sbory, z nejbližších obcí českých bylo návštěvníků nesčetně, z Prahy dojela večerním rychlíkem v průvodu hlavního pořadatele oslavy říd. uč. Lad. Vltavského a starosty Sokola F. Kellnera výprava hostí amerických, z okolních posádek dostavilo se četně důstojníků i vojínů a impozantní byla účast legionářů, jichž se sjel celý oddíl a kteří vjíždějící výpravy zdravili na nádraží, seřazeni do šiků. Velmi efektní byl příjezd zvláštního vlaku z Loun, k oslavě večer vypraveného a bohatě dekorovaného zelení, s velikým symbolickým obrazem staroměstské popravy na přední stěně stroje. Když vlak stanul, začervenalo se ihned před jeho osmadvaceti vozy postav do tisíců, ale krom normálního šumu, jímž zcela jasně pronikl povel zdravícího oddílu legionářů, nezpůsoben hluk ani křik a pevně a spěšně nastoupen pochod do města."
Zajímavé je, že i české noviny přiznávají, že účast na slavnosti byla pro malý Žatec „přílišná." Žatec, který autor článku, skrývající se pod zkratkou -frk-, označil za „nehlučný" a „neromantický", byl dle něj příchodem tolika lidí „rozrušen a skorem poděšen." Nebylo divu. Vzpomínky na 6. prosinec 1918, kdy do města přišlo české vojsko, byly stále ještě velmi živé. Řada místních Němců chápala tehdy vznik nové republiky jako okupaci. Němci za první republiky negativně reagovali i na akce Sokolů ve městě, vadily i české náboženské obřady, růst počtu českých škol či spolků. A nyní jim Češi ještě chtěli vzít „jejich" Hošťálka.
Žatečtí pořadatelé Hošťálkových oslav vítali hosty dle novin u České besedy v horní části náměstí, čímž je parně míněno č.p. 42, budoucí Národní dům (1922). Ten Češi právě zakoupili od Dreherova pivovaru. Nechyběla holčička v bílých šatech jménem Eliška Micková, která přednesla vinš: „Před třemi sty léty vykvetlo před staroměstskou radnicí sedmadvacet krvavých růží, příšerných růží, sedmadvacet zkrvavených hlav českých pánů a měšťanů. Náš primátor Maxmilián Hošťálek byl mezi těmi mučedníky sťat. Vy přicházíte oslavit nešťastného odbojníka do jeho rodného města. Vezměte si od nás tyhle růže." V domě se také konalo večer po slavnosti pohoštění pro čestné hosty.
Co viděla „Hošťálkova" hlava
Před kostel dorazil průvod v půl deváté večer. Dejme opět slovo Národním listům, které líčí místní atmosféru: „Bylo už šero, ovšem obloha se ještě leskla světle zeleně nad hranolovými střechami a starobyle krojenými štíty domů na náměstí, jejichž okna (na rozkaz německých novin) zatáhlo německé obyvatelstvo záclonami: ale dojmu večera to přispělo, ta světlá zeleň oblohy polila zatažená okna lépe svým melancholickým odleskem, nad hlavami svítily nesčetné lampiony s kvítky a kalichy, s poprsím Husovým, s nadpisy a erby a s pestrými barvami, podloubí tvořilo zástupu originelní pozadí a tamní kostel, stylová směs měkkých tvarů, byl vnějškem, tvarově myšleno, klidnou kulisou, zcela vhodnou. Tribuna byla ozdobena českým erbem a zelení a hned pod ní stálo množství malých Sokolíků a děvčat v krojích, pak dorost a dál dospělí. A byl to tklivý, nábožný dojem z kteréhosi Úprkova obrazu, zachycující pouť, když dívky v krojích pod lampiony se zamodlily vzpomínkou z dějin vlastního národa. Lounský „Hlahol" zazpíval chorál."
Následoval projev Dr. Baxy. Hrál především na emoce a národní cítění. A notně fabuloval. Hošťálkovu hlavu dle něj vezli do města večer po popravě dva katovi pacholci na káře po silnici z Prahy přes Louny. Český lid mu nesměl vzdát poctu. Až nyní... V projevu pak přešel k čiré aktualizaci, Hošťálka označil za bojovníka, který „sám se oslavil svou mučednickou smrtí za českou neodvislost." Následně se věnoval postavení české menšiny v pohraničí, měl přednést menšinové desatero, jehož první přikázání zní: děti do české školy. Slíbil Čechům v pohraničí pomoc v národním zápase. Není divu, že se při takovém obsahu projevu ozval z druhé strany náměstí u kostela pískot místních mladých Němců. Na kostel byl pověšen věnec s nápisem: „Památce národního mučedníka." Své projevy přednesl i lounský starosta Josef Fousek a p. Čejka za americké Čechy. Vystoupil pěvecký sbor Hlahol. Slavnost zakončil zpěv hymny a písně Hej Slované. Účastníci se začali rozcházet. Málem došlo k incidentům, neboť před kostel přišli němečtí výrostci, kteří se snažili odstranit věnec. Pískali a pokřikovali. Četníkům se podařilo výtržnostem zabránit, ale různé drobné provokace trvaly celou noc. Češi se holedbali, že se nenechali vyprovokovat, protože jich bylo víc. V podobném duchu ale psali i Němci. Národnostní tahanice roku 1921 jistě přispěly ke zvýšení povědomí o osudech nešťastného žateckého primátora, byť do hlav pamětníků a jejich potomků zasely také mnoho legend a moderních výkladů. Němci si na podzim uspořádali rovněž velkou historickou oslavu, která pro změnu příliš nezajímala Čechy. Slavili Jana ze Žatce, kterému odhalili pamětní desku na radnici a náměstí před kostelem přejmenovali podle jeho slavného díla na Ackermannovo. Po druhé světové válce bylo náměstí přejmenováno na Hošťálkovo. Kamenné plastice, hlavnímu svědkovi oslav roku 1921, už dnes také málokdo řekne jinak než Hošťálkova hlava.
PhDr. Milada Krausová, Ph.D.
