Adolf Seifert

* 4. března 1829 ve Veleticích u Žatce     † 11. června 1910 v Žatci

lékař, historik

                       Adolf Seifert

Adolf Seifert se narodil 4. března 1826 ve Veleticích nedaleko Žatce. Po absolvování žateckého gymnázia v roce 1844 odešel studovat medicínu do Prahy. Na studiích ho zastihl revoluční rok 1848 a on se stal jedním ze zakládajících členů Čtenářsko-řečnického spolku německých studentů v Praze. Spolek aktivně fungoval až do 1. světové války. V roce 1852 si otevřel lékařskou praxi v Žatci a zároveň se oženil. Jeho manželkou se stala Anna Šťastná z místní měšťanské rodiny. Novomanželé bydleli v Obloukové ulici č.p. 595 u rodičů nevěsty.

V 70. letech 19. století se aktivně zapojil do veřejného života a politiky, když se stal členem liberální strany. Kromě lékařské praxe a politiky se věnoval ještě zemědělství. Byl jedním ze zakladatelů Žateckého chmelařského spolku a jeho dlouholetým předsedou. Mnoho času strávil také správou vlastního hospodářství. Od roku 1859 vydával a redigoval specializovaný chmelařský časopis „Hopfenhalle“. Lékařskou praxi vykonával až do roku 1906. Zemřel 11. června 1910 v dnešní Masarykově ulici č.p. 349.Žatec v 19. století

Na sklonku svého života se začal velmi intenzivně zabývat žateckými dějinami. V roce 1894 vydal „Geschichte der königlichen Stadt Saaz“ (Dějiny královského města Žatce). O čtyři roky později vyšla jeho druhá kniha nazvaná „Geschichte der Saazer Stadt-Decanalkirche“ (Dějiny žateckého děkanského kostela). Výtěžek z prodeje knihy věnoval na opravu kostela Nanebevzetí Panny Marie. V roce 1901 připravil pro žatecký pivovar ke stému výročí jeho existence výpravnou publikaci „Geschichte des bürgerlichen Bräuwesens in Saaz“ (Dějiny žateckého pivovarnictví). V roce 1902 vyšlo Seifertovo rozsáhlé dílo „Die Stadt Saaz im 19. Jahrhunderte“ (Žatec v 19. století). Do monumentální německé vlastivědy žateckého okresu, sestavené Karlem Tuttem v roce 1904, napsal Seifert obsáhlé dějiny Žatce. Ve své tvorbě pamatoval také na mládež, pro kterou sestavil v roce 1898 „Katechismus českých dějin“. Jde o jakousi příručku, v níž formou dialogu odpovídá učitel dějepisu na žákovy otázky.

Dům č.p. 595 v Obloukové ulici v němž žil Adolf Seifert
Dům č.p. 595 v Obloukové ulici v němž žil Adolf Seifert
 

Ten jiný Seifert

Žatecký historik Seifert jako básník

Úvodem

Nejznámějším žateckým historikem byl bezpochyby Adolf Seifert (1826 Veletice – 1910 Žatec). Historickému spisování se začal věnovat až po šedesátce, povoláním byl totiž lékař. Lékařskou praxi vykonával od roku 1852 do roku 1906 v Obloukové ulici. Bylo rovněž městským kronikářem a archivářem a jedním ze zakladatelů místního Chmelařského spolku.

Jeho faktograficky velmi bohaté publikace o historii Žatce (v němčině) sice málokdo dnes čte celé, ale stále slouží k vyhledávání údajů zejména o době barokní či o „jeho“ 19. století. Používaná je také jeho výpravná publikace o žateckém pivovaru.

 

První sbírka pro vlast a obětem povodně

Zcela zapomenuto je však dnes jeho dílo básnické, které poskytuje originální pohled do jeho vnitřního světa. Výběr Seifertových básní vyšel jeho vlastním nákladem roku 1867 v Žatci. To již Seifert překročil čtyřicítku, básně jsou tedy výpovědí zkušeného muže s váženým povoláním a bohatou životní zkušeností. Většina z nich vyznívá spíše pesimisticky nebo alespoň moralisticky. Záblesk světla se objevuje v motivech vzpomínek na mládí, s použitím tradičních obratů – dny dětství jsou „slunečné,“ vody řeky „stříbrné"... Pozitivně vyznívají skladby věnované jaru s jeho pestrostí barev nebo vyznání rodnému kraji. Protože není známo, zda jsou všechny jeho skladby ze stejné doby, je možné, že právě ty optimističtější vznikly již v jeho mladších letech.

Pro českou poezii 60. let 19. století je typické vlastenectví. Najdeme ho i u Seiferta, ovšem v duchu pohledu německé strany. Žatecko je představeno jako idealizovaný německý kraj, žádné zmínky o Češích. Ovšem také žádný nacionalismus, který Seifert k nelibosti mnohých svých současníků nikdy nevyznával. Již název sbírky Für die Heimat (Pro vlast) napovídá, co bude obsahovat. Drobná knížečka vybraných básní má 32 stran, dochovala se jen v několika exemplářích. Ten z v knihovny žateckého Regionálního muzea má navíc zajímavou přelepku na titulní straně. Ta nás totiž informuje, že výtěžek z prodeje bude použit pro oběti velké povodně na Blšance roku 1872. Povinnost pomáhat i vychovávat je ostatně častým tématem básnických skladeb.

60. léta 19. století nebyla lehkou dobou. Několik básní včetně té první reaguje na válku Rakouska s Pruskem, která vyústila rakouským debaklem u Hradce Králové (1866). Moralizujícím skladbám nechybí patos a dobově povinné výzvy k boji za vlast, kterou je míněno pochopitelně Rakousko. Objevuje se i odmítnutí potenciálního spojení s ambiciózním Pruskem. Již v první básni Rakousko 1866 se setkáváme se Seifertovým oblíbeným jazykovým prostředkem. S oblibou totiž používá refrén, tedy část, která se stále opakuje. V další sloce ho vždy dále rozvíjí. Někdy s drobnou změnou v některém slově. Zde se např. opakuje „Österreich, mein Vaterland, weinend reich ich dir die Hand..." („Rakousko, má vlasti, s pláčem ti podávám ruku...") s dvěma dalšími variantami na výraz „s pláčem".

Seifert vyjadřuje nejen svou lásku k vlasti obecně, ale i úctu a obdiv k Žatecku. Nejvýrazněji v básni Lob des Saazer Kreises (Chvála žateckého kraje).

Až člověk zalituje, že se dnes již nepěstuje ve velkém vše, co bylo tehdy pro tento region typické, jako např. okurky, fenykl nebo světlice barvířská. Ani tehdy ovšem nechyběla řepka. Jednotlivé sloky jsou uvozeny opakující se větou: „Znáš tu zemi..."

 

Kennst Du das Land? Die Ähre schwankt          Heimat

Am Halme hoch und körnerschwer,

Der Raps und Klee buntschillernd prangt

Umschwärmt vom ems´gen Bienenheer.

Im lichten Grün die Gurke blüht,

Gewürz´gen Duft der Fenchel weht;

Wie Morgenroth der Saflor glüht

Und früchtenreich der Obstbaum steht."                      

 

Volný překlad (mk):

Znáš tu zemi? Klasy se kolébají

se stéblem vysokým a zrna plným,

řepka i jetel svou pestrou barvu mají

obklopeny včelím rojem pilným.

Ve světle zelené kvete okurka,

kořenná vůně fenyklu je tu,

světlice barvu červánků má,

a spoustu ovoce dá strom světu".

Pocty se dostalo samozřejmě i řece Ohři (An die Eger), která život dává i bere. Seifert reaguje na v kronice často zmiňované utopení dětí v tehdy ještě neregulované divoké řece, i na povodně. Vody Ohře jsou sice „stříbrné", ale její ruce „ledové", když v ní umírá dítě bez tepla matčina srdce. Téma rodičovské lásky, ale i bolesti ze ztráty rodičů, se objevuje v několika skladbách. Slovo matka je pro básníka posvátné. Opěvuje ji svým refrénem: „Mutter, Mutter, Wort von tiefsten Herzen, Wort himmlich schön und traut..." („Matka, matka, slovo vyslovené z lásky v srdci, slovo tak nebesky krásné a důvěrné...").

Téměř „erbenovské" vyznění má temná balada Zlomené srdce o neposlušné dceři, která přes otcovské varování jde za svou láskou. Milenec, kterému dala slovo, ji však zradí. Pozdě pak lituje své nerozvážnosti.

Celou sbírkou rezonuje dobově konzervativní duch uznávající pokoru, poslušnost, odpovědnost a čest. Básník reflektuje i svůj vlastní konec ve skladbě An die Heimat (Své vlasti), kde vyslovuje skromné přání:

 

Und wenn einst zur Erde sinkt der müde

Altersmorsche Körper, dann

Schüttle ihm des Flieders sanfte Blüte,

dass er friedlich schlummern kann."

 

Volný překlad:

A až jednou klesne k zemi unavené

tělo stářím zmořené, pak

nechť je kvítky šeříku zasypané,

ať může v míru spát."

 

V básni Vorwitzig (Nedočkavé) zase najdou (patrně) svůj konec zvědavé chmelové klíčky. Nemohou se dočkat, až vyrazí na slunce, které už přece tak krásně hřeje. I když je matka země varuje, že noci jsou chladné, neposlechnou. Pak prosí matku o pomoc spálené mrazem. Bez odpovědi.

V poslední filozofující skladbě Das Leben (Život) nahlédneme do Seifertovy představy o lidech a najdeme zmínku i o jeho pevné katolické víře. Dělí lidi na ušlechtilé, kteří jsou skromní, často ke svému neprospěchu, a na rošťáky, kteří jsou drzí a stateční, andělé i ďáblové zároveň. Nad velikost děl Řeků a Římanů staví pak v poslední větě bibli.

 

Druhá sbírka pro žatecký kostel

Básně s duchovním podtextem a s historickými náměty najdeme i v druhé Seifertově sbírce básní, vzniklé v souvislosti s příspěvkem na restaurování oltáře v žateckém děkanském kostele. Knížečka s téměř barokním dlouhým názvem „Dem Herrn die Ehre: eine kleine Opfergabe enthaltend Legenden und Gedichte erbauenden Inhalts zur Restaurirung der Altäre der Mariä-Himmelfahrt-Kirche in Saaz/gewidmet von A. Seifert" má 24 stran. V překladu by její název zněl: „Pán budiž pochválen: malý obětní dar obsahující legendy a básně povzbuzujícího obsahu pro restaurování oltářů v kostele Nanebevstoupení Panny Marie v Žatci/ věnováno Adolfem Seifertem".

Na deskách druhé sbírky není uveden rok vydání, ale musela vyjít koncem 90. let 19. století. Restaurování oltářů v děkanském kostele probíhalo totiž roku 1897, jak sám Seifert napsal v další ze svých knih Geschichte der Saazer Stadt-Decanal- Kirche zur hl. Maria Himmelfahrt (1898), věnované historii i opravám tohoto kostela (s. 62).

Úvodní skladba Vater unserje rozvinutou variancí na otčenáš. Seifertovy básně jsou prodchnuty hlubokou vírou v Boha a pokorou, které nahradily depresivní vyznění některých skladeb z první sbírky. Bůh je mu útěchou. Patrná je větší životní i básnická zkušenost autora. Sporadicky se objeví i Seifertův oblíbený proměnlivý refrén, např. v moralizující básni Trost in Gefahren (Útěcha v nebezpečí) vyzývající k pevnosti ve víře při životních zkouškách: „Dulder bebe (zittre, bete...) nur versage (verzweifle) nicht." – „Trpiteli třes se, chvěj se, modli se.., ale nezklam, nezoufej."

 

Ukázka z básně Erhebung zu Gott

(Vzhlížení k Bohu)

 

Du kennst, o Vater meiner Kräfte Schwäche,   Opfergabe

Vor dir enthüllet liegt mein Herz,

Hilf mir, daß nimmer ich zusammenbreche,

Winkt mir die Sünde, naht der Schmerz.

An deiner starken Hand emporgerichtet,

Erglüht von deiner Gnade Strahl,

Der meines Lebens Dämm´rung lichtet,

Lacht Sieg mir aus der Kämpfe Zahl.

 

Volný překlad:

Ty znáš, ó Otče, slabiny, co moje síla má,

mé srdce před tebou otevřeno leží,

pomoz, ať zhroucení se nekoná,

láká mě hřích, bolest ke mně běží.

Silná je tvoje ruka pomocná.

Osvícen září milosti boží tvojí,

na sklonku života mého světlo dá,

vítězství smát se na mne bude v boji.

 

Zůstává záliba ve skladbách epických s dramatickým podtextem. Básnicky ztvárnil např. nanebevzetí Panny Marie. Dále si vybírá historická témata ze světových dějin, včetně českých. V básni Karel der Große (Karel Veliký) se v souladu s historií saský vůdce Witekind (u nás známý spíše jako Widukind) nechává pokřtít. Dle legendy se Wittekind zúčastnil roku 785 bohoslužby na falci Karla Velikého v převleku za žebráka. Víra ho oslovila natolik, že se stal sám křesťanem. Tím skončil (alespoň v básni) dlouholetý boj Franků s dosud pohanskými Sasy. Působivé atmosféře bohoslužby je věnována také báseň Frühling- Sonntag (Jarní neděle). V básni Sankt Martin (Svatý Martin) daruje v souladu s legendou voják žebráku polovinu svého pláště.

Báseň Unsterblichkeit (Nesmrtelnost) se vyjadřuje ve smyslu, že nesmrtelnost, po které lidi často touží, pro člověka není. Pravdu a smíření, ale také setkání s blízkými, kteří nás opustili, je třeba hledat u Boha. Nemá také smysl záviset na majetku. Zmiňme, že zde Seifert v době vzniku básně již neměl manželku (zemřela 1889), syn Adolf zemřel již roku 1870. Stále žil syn Theodor (zemřel 1908).

Poslední báseň Drahomírazpracovává pověst o potrestání pohanské kněžny, matky sv. Václava, za její pýchu a nenávist ke všemu křesťanskému. Ta, hnána vztekem, nenachází klid ani v lese při lovu. Bije své sluhy, kteří touží po nedělní modlitbě. Útočí proti všemu křesťanskému. Seifert sugestivně líčí, jak se vůz s kněžnou propadne do země. Zůstane jen propast, která se nikdy neuzavře. Víra vítězí. Zlo je potrestáno. Pověst se vztahuje k tzv. Drahomířinu sloupu v Praze na Pohořelci. Historická Drahomíra však byla podle nejnovějších bádání patrně již křesťanka.

Byť nejsou Seifertovy básně známé, naši pozornost si jistě zaslouží.

 

Na závěr alespoň jedna celá báseň z první Seifertovy sbírky v překladu:

 

Adolf Seifert                                    

Nedočkavé

(překlad M. Krausová)

 

Předjaří

Zmizel už sníh a led,

třpytí se stříbrobíle teď

potok bublavý

radostně vzbuzený.

Slunce se směje z oblohy

a louky zeleň již zdobí.

Vlahý vánek pofukuje                                                                           

jistě lidmi chválen bude;                                                                      Seifertova báseň "Chvála žateckého kraje"                                                                                                                    v originále

Veselý zpěv a tón zníChvála žateckého kraje v originále 1

přes hory i údolí.

 

Chmelové klíčky hovoří

Ach matko Země, matko milá,

chce růst naše spoutaná síla;

Už směje se slunce z oblohy

a širé louky již zeleň zdobí,

fialek květy voní pilně

primulky září zlatě silně;

a i v trávě na mezích

chudobek bělost už se skví.                

Ach nech nás hroudu prolomit,

k vzduchu i slunci promluvit.Chvála žateckého kraje v originále 2

 

Matka země mluví

Vy děti, moje děti milé,

nebuďte drzé, netrpělivé.

Ať se slunce směje shora,

něžně na role a nivy volá,

ať vlahé vánky foukají,

skřivan zpívá a husy hejhají,

ať fialek květy voní pilně,

primulek žluť ať září silně,

ať se v trávě na mezích

chudobek bělost drze skví.

Není ještě pro citlivé čas,

málo pokročil pro vás.

I když je nebe modravé,Chvála žateckého kraje v originále 3

a vánky vlažně lákavé:

chladu plná a nevlídná je noc,

když úplněk má svou moc;

zimou vám nosy zčervenají,

zvědaví pak vždy bídu mají.

Proto hlavičky své skryjte zpět,

ráda vás mám, chci jen prospět.

 

Chmelové klíčky odpovídají

O matko země, což necítíš

sluneční teplo stále blíž.

Ach matko, což neslyšíš,

hedvábný vánek mluví již.

Budou se zlobit, nepřijdem-li

proč nudně sedět tady v zemi.

Co platna ošklivá tvá noc

slunce a vzduch lákají nás moc.

 

Matka země mluví

Ach děti moje, dětská mysl,

lákání pro vás nemá smysl,

lichotek zvuku málo dbejte,

jen vaši matku poslouchejte.

 

Nedočkavci si stěžují

Ach matko, co se děje,

hlavičky točit nemůžeme,

jsme zkřehlé, ztuhlé celé

jinovatkou uchvácené.

A červené jsme – hu ošklivě rudé!

konec náš hořký jistě bude.

Pomoz, o matko, dítkám svým,

z nouze nás dostaň, máme splín.

Stihl nás přeukrutný bol,

poslechnout tě nám dovol.

Falešné slunce i falešný vánku,

po vaší hře máme na kahánku.

A pak jsme celé rozdychtěné

do rukou mrazu padly celé.

Ach lítost, stud a bol, o máti,

teď srdce naše trápí.

 

PhDr. Milada Krausová, Ph.D., Regionální muzeum K. A. Polánka v Žatci

 

 

 11. června 2020 si připomínáme 110 let od úmrtí významného žateckého historika a lékaře MUDr. Adolfa Seiferta. Pro bližší seznámení s touto osobností jsme pro vás natočili podcast.

 
 
podcast popispřehrát

 

 

Pieta ke 110. výročí od úmrtí Adolfa Seiferta

DSC_4879
DSC_4873
DSC_4881
DSC_4887
DSC_4888
DSC_4892
DSC_4894
DSC_4897
DSC_4872
Vzpomínková akce ke 110. výročí úmrtí této významné osobnosti natočená RT OK PLUS Žatec - zde
Encyklopedie
kontakt HLAVNÍ BUDOVA
Regionální muzeum K. A. Polánka
Husova 678
Žatec 438 01
IČO: 00360805
 
telefon
608 200 697
email
rmz@muzeumzatec.cz
bod
mapa

přejít na Facebookpřejít na instagram

kontakt KŘÍŽOVA VILA
Regionální muzeum K. A. Polánka, pracoviště Křížova vila
Zeyerova 344
Žatec 438 01

telefon
774 192 414, 415 710 389
email
 
bod
mapa
kontakt STARÁ PAPÍRNA
Regionální muzeum K. A. Polánka
pracoviště Stará papírna
Volyňských Čechů 733
Žatec 43801
 
telefon
email
 
bod
Používáním tohoto webu souhlasíte s ukládáním cookies, nezbytných pro dobré fungování webu.