Zachráněný exponát 2021

Úvodem
Mezi uměleckými předměty ve sbírkách Regionálního muzea K. A. Polánka v Žatci najdeme rovněž sádrový model sochy husity od známého malíře, řezbáře a sochaře Františka Rady (1910 – 1979). Rada, jehož díla jsou převážně realistická, si s oblibou vybíral liturgické náměty, známý je také jako tvůrce betlémů. Vzhledem k době, ve které Rada žil se však nevyhnul ani zakázkám s ideologickým podtextem, jako byl např. dnes již neexistující pomník Osvobození na žateckém Kruhovém náměstí. Jistý ideologický podtext doby měl jistě i Radův husita, označovaný někdy také jako Žižka, protože drží palcát. Kde a jak měl být využit, není známo.

Popis
Sádrový model husity představuje mužskou postavu v polodlouhém plášti s palcátem v pravé ruce. Jedná se pravděpodobně o návrh do soutěže. Výška modelu je 71 cm, i s palcátem 88 cm.

Stav před ošetřením
Sádrové modely Františka Rady, kterých má muzeum ve svých sbírkách několik, byly ošetřeny v konzervátorské dílně muzea v roce 2018. Vzhledem ke křehkému materiálu, vyšší pórovitosti a otěruvzdornosti byly všechny sádrové modely silně zašpiněny, s četnými odřeninami a vrypy. Často byly v důsledku nízké pevnosti a křehkosti odděleny části materiálu. Také v případě zmiňovaného modelu husity došlo k ztrátám sádrového materiálu na několik místech (palcát, paže, plášť). Sádrový povrch není u tohoto modelu patinován ani jinak upraven, proto silná vrstva prachového depozitu na povrchu velmi ulpěla a pronikla i do pórů pod povrchem.

Ošetření
Vzhledem k velké otevřenosti povrchu bylo čištění prováděno suchou cestou, několikanásobným čištěním. Nejprve byl volný prach čištěn pomocí různých druhů štětců s odsáváním a ofukováním nečistot. Plochy, jejichž stav to dovoloval, byly dočišťovány pomocí restaurátorských pryží a Walmasteru (latexová čistící guma). Lepení a doplňování (tmelení lomů, praskliny, povrchové ztráty) bylo prováděno sádrou, případně kombinací lepidla (PVAc) a sádry. Povrch doplňovaných částí byl pak sjednocen tónovaným roztokem PVAc disperze. Byly ponechány původní kovové armatury, které nebyly korodované.  Místa, kde došlo k větším ztrátám a nebyl zřejmý postup modelace, doplňována nebyla (palcát).

Uložení
Sádrové modely byly po ošetření uloženy v depozitáři muzea, kde jsou chráněny proti prachu a nevhodným klimatickým vlivům.

(text konzervátorka Ing. J. Kubíková, historička PhDr. Milada Krausová, Ph.D.)

Úvodem
V početném souboru muzejních plakátů nechybí plakát ke znovu uvedení známého filmu Jan Hus se Zdeňkem Štěpánkem starším v hlavní roli. Film byl natočen roku 1954 v režii Otakara Vávry a dodnes je často reprízován. Vznikl jako první část husitské trilogie. Dalšími díly byly filmy Jan Žižka (1955) a Proti všem (1956). I přes silný ideologický nános padesátých let si film díky skvělým hereckým výkonům i věrné rekonstrukci dobových reálií stále nachází své diváky. Blíže k filmu: https://www.csfd.cz/film/9453-jan-hus/prehled/

Popis
Plakát k filmu Jan Hus vydala Ústřední půjčovna filmů Praha. Obrazovou část tvoří přetisk jedné strany tzv. Husova tolaru. Husovy tolary, označované také např. jako krušnohorská medaile, byly raženy v Jáchymově, později také v Německu. Byly stříbrné a velké právě jako staré jáchymovské tolary. Ty nejstarší vznikly kolem roku 1530. Šlo o pamětní ražby používané při jubilejních reformačních slavnostech, protože Hus byl chápán jako předchůdce Martina Luthera. Zároveň se o této pamětní medaili píše jako o první medaili s imaginárním portrétem historické osobnosti v Čechách.

Na plakátu je přetištěná v pravém horním rohu jedna strana zmíněného tolaru - právě ta s poprsím Jana Husa. Je uvedeno jeho jméno a latinské vyznání katolické víry: „Credo unam esse ecclesiam sanctam catolicam."
Na druhé straně medaile byl zobrazen Hus na hranici.

Textová část pod šrafovaným černo-bílým tolarem přináší název filmu a informace o jeho hlavních tvůrcích. Z herců je uveden hlavní představitel Zdeněk Štěpánek. Písmo je černé různých typů, červeně je zvýrazněno písmeno H ve jméně Hus a upozornění, že se jedná o první díl husitské trilogie. Podklad je bílý (dnes nažloutlý). Jako autorka je vpravo dole uvedena drobným písmem N. Bláhová (1974). Plakát vytiskla VČT Stará Paka. Rozměry 30 x 42,5 cm.

Stav před ošetřením
Plakát je součástí souboru filmových plakátů ze 70. let 20. století, které muzeum získalo darem. Soubor se do muzea dostal v dobrém stavu, poškození byla jen mírná, nejčastěji šlo o zašpinění povrchu (celoplošná nebo lokální), trhliny v okrajích, překlady, ohyby a přítomnost papírových nálepek či zbytků lepicích pásek. Problematická bývá u tohoto typu dokumentu (určeného k dočasnému užívání) papírová podložka, která mívá nižší kvalitu a není vhodná k dlouhodobé archivaci. Bylo proto nutné odstranění všech vlivů, které degradaci papíru urychlují (prach, přítomnost lepidel, vysoká vlhkost vzduchu, intenzita osvětlení, UV záření, oxidy síry a další polutanty).

Ošetření
Plakát k filmu Jan Hus byl oboustranně čištěn od prachových částic pomocí štětců a restaurátorských pryží se současným odsáváním. Po suchém čištění byl ošetřen roztokem upravujícím kyselost papíru. Po vyrovnání a zalisování byl uložen do nekyselého papírového obalu.

Uložení
Plakát s obalem je uložen v papírové krabici v kovové zásuvkové skříni v depozitáři papírových dokumentů. Parametry vnitřního prostředí jsou zde trvale sledovány a regulovány.

(text konzervátorka Ing. J. Kubíková, historička PhDr. Milada Krausová, Ph.D.)

Exponát měsíce dubna

Odznak(y) Jan Hus

Úvodem

Za první republiky byly hojně vyráběny pamětní odznaky s husitskou tématikou. Často se zobrazením nejznámějších husitských osobností a se zažitou symbolikou, která byla s nimi spojena. Někdy byly věnovány konkrétnímu výročí, jindy jen oslavovaly konkrétní osobnost. Ve sbírkách Regionálního muzea v Žatci najdeme několik takových odznaků. Představme si nejprve dva věnované osobnosti Jana Husa. Na jednom z nich je celá Husova postava, další je více symbolický – s hlavou Jana Husa, knihou (symbolizuje zpravidla bibli či některé z jeho děl), husím brkem a kalichem. Přesné stáří odznaků není známo.

Zmiňme ještě skutečnost, že muzeum samo se nachází v Husově ulici. Tento název má ulice od roku 1946. Žatec jako dříve převážně německé město nemá dosud Husův pomník. Nová je teorie o pobytu Jana Husa v Žatci patrně roku 1412 eventuelně i 1413. Dle názoru historika Jaroslava Havrlanta a historičky Anežky Widmanové zde Hus dokonce sepisoval svůj latinský spis „O církvi.“

Popis

První z odznaků zachycuje Husa v tradiční idealizované podobě jako štíhlého vousatého kněze. Stojí s výrazem náboženského zanícení a drží oběma rukama na prsou knihu. Dole je nápis M. J .Hus. Odznak se zapichovací jehlicí je zhotoven z hliníkové slitiny, má obdélníkový tvar se zkosenými rohy. Všechny detaily jsou provedeny velmi realisticky. Zadní strana je hladká bez uvedení výrobce či dalších detailů.

Druhý z odznaků má tvar zátky se zkosenými rohy, je na něm zobrazena vousatá Husova hlava. Pod ní je kniha se záložkou, na které stojí kalich jako symbol přijímání pod obojí. Aranžmá doplňuje ratolest. V pravém horním rohu je vyryto jméno M. J. Hus. Odznak je odlit z hliníkové slitiny, zadní strana se zapichovací jehlicí je hladká, s uvedením čísla patentu 59288.

Stav před ošetřením

Oba odznaky měly na povrchu známky opotřebení, kromě prachového depozitu byly zjevné i mastné plošky a v místech uchycení jehly z jiného kovu i mírné projevy koroze. Pasivační vrstvička, kterou si hliník a jeho slitiny tvoří na svém povrchu, chrání kov před hlubší korozí.

Ošetření

Oba odznaky byly očištěny od volného prachu, ulpělý prachový a mastný depozit byl odstraňován pomocí tamponů s roztokem detergentu s následným oplachem v destilované vodě. Korozní produkty na zadní straně byly naměkčeny pomocí vhodného chemického roztoku a mechanicky odstraněny. Po oplachu v destilované vodě byly odznaky důkladně vysušeny. Povrch byl ošetřen prostředkem na bázi mikrokrystalických vosků.

Uložení

Povrch obou drobných předmětů je náchylný k poškrábání, proto byly odznaky opatřeny papírovým obalem a uloženy v kovové zásuvce v klimatizovaném depozitáři s nízkou relativní vzdušností vzduchu.

                                                  (text konzervátorka Ing. J. Kubíková, historička PhDr. Milada Krausová, Ph.D.)

Úvodem
Po Janu Žižkovi je v Žatci pojmenováno náměstí u pivovaru a blízká ulice. On sám pobýval ve městě koncem roku 1421, kdy se sem probojoval po ústupu z Vladaře u Žlutic. Na Žatecko se uchýlil dle kronikáře Bartoška z Drahonic i roku 1424 po boji s plzeňským landfrýdem. Spolu se žateckými a lounskými táhl Žižka proti Pražanům, na Špitálském poli před Prahou nakonec obě husitská křídla uzavřela smír. Při následujícím vojenském tažení na Moravu Žižka u Přibyslavi zemřel.

Téma Jan Žižka bylo v Žatci populární u české menšiny od první republiky. Jeho zobrazení i články o něm najdeme např. ve známém sborníku českého muzea Kraji Lučanů. Dostal se i na titulní stranu. Ve sbírkách dnešního Regionálního muzea K. A. Polánka v Žatci najdeme jediný obraz Jana Žižky. Přesněji řečeno reprodukci díla Antonína Brunnera.

Antonín Brunner (1881 – 1958) byl malíř, grafik a restaurátor. Studoval v Paříži a v letech 1901 - 1903 na Uměleckoprůmyslové škole ve své rodné Praze. V Praze měl také dvě velké vlastní výstavy (1907 a 1952), z kterých byly vydány katalogy. Vytvářel figurální obrazy, portréty žijících i historických osobností (kromě Žižky např. i Napoleona) a krajiny. Podle jeho předloh se tiskly také pohlednice či plakáty. Žil v Náchodě, kde měl ateliér v Sokolské ulici 848. Jeho obrazy byly realistické, některé barevností i motivy evokovaly barokní dobu. Měl smysl pro detail. Uměl vystihnout výraz člověka i náladu přírodního okamžiku.

Popis
Žižka je zobrazen méně typicky – oděn v kožichu. Na hlavě má čepici, černou pásku přes pravé oko. Vlasy a vousy jsou šedobílé. Jeho výraz je trochu zarputilý. V zobrazení převládají zelenožluté tóny. Reprodukce na papíru o rozměrech 49 x 70 cm je uložena v šedém rámu pod novým sklem. V pravém dolním rohu je podpis autora a datace 1919 - tedy období zmiňované první republiky.

Stav před ošetřením
Barevná reprodukce na papíře je dobře zachovalá, je adjustována v paspartě pod sklem v dřevěném rámu stříbrošedého odstínu. Před ošetřením v konzervátorské dílně bylo prasklé sklo, zadní kryt z nevhodné lepenky byl zvlněn, zašpiněn a nepřiléhal k rámu. Prachový depozit proto pokryl i vlastní reprodukci a ta spolu s rámem vyžadovala čištění.

Ošetření
Reprodukce byla vyjmuta z rámu, byla čištěna od volného prachu suchou cestou pomocí jemných štětců a restaurátorských pryží. Rám byl rovněž zbaven nečistot a lepicích pásek. Zadní zvlněný kryt byl vyměněn za novou nekyselou lepenku stejné tloušťky a poškozené sklo bylo nahrazeno novým.

Nová inertní adjustace zamezující přístupu prachu, vyčištění vlastního grafického listu a uložení v klimaticky vhodném prostředí je příkladem tzv. preventivní konzervace, která významně dokáže prodloužit životnost sbírkového předmětu.

Uložení
Reprodukce je trvale uložena v zabezpečeném depozitáři s klimatickými parametry upravenými pro sbírkové předměty na papírové podložce.

(text konzervátorka Ing. J. Kubíková, historička PhDr. Milada Krausová, Ph.D.)

Úvodem
Dalším z prvorepublikových odznaků ze sbírek Regionálního muzea K. A. Polánka v Žatci s husitskou tématikou je odznáček s pamětním kamenem z Trocnova, kde se narodil Jan Žižka. Vznikl u příležitosti 500. výročí úmrtí Jana Žižky u Přibyslavi, které se připomínalo také v jeho rodišti.

Trocnov je část obce Borovany, leží 12 km jihovýchodně od Českých Budějovic. Najdeme zde malé muzeum ve správě Jihočeského muzea v Č. Budějovicích, základy Žižkova dvorce či velkou Žižkovu sochu od profesora Josefa Malejovského z roku 1960. Více se dočtete na stránkách této expozice: https://www.muzeumcb.cz/navstivte-nas/pobocky/pamatnik-jana-zizky-z-trocnova/.

Oblíbené jsou procházky po areálu, například právě k místu, kde rostl dub, pod kterým se dle pověsti Žižka narodil. Jak se na budoucího slavného vojevůdce sluší, mělo se tak navíc stát při bouři. Pověstný dub, ať už se Žižka pod ním skutečně narodil, či ne, doplatil na svou popularitu.

Místní i návštěvníci si z dubu odnášeli větvičky na památku. Věřili, že tak do nich vstoupí něco ze Žižkovy síly. Protože Trocnov spadal původně k panství augustiniánského kláštera v Borovanech, je jasné, že církevní vrchnost nerada viděla uctívání husitů. Probošt Konrád Fischer proto rozkázal dub někdy před rokem 1700 porazit. Již roku 1682 zřídil v místech dnešního pamětního kamene kapli sv. Jana Křtitele, kterou místní ihned přejmenovali na Žižkovu. Existovala pouze krátce do roku 1867.

Roku 1908 dal další majitel panství Adolf Josef Schwarzenberg souhlas k postavení pomníku, který vznikl v místě, kde dub kdysi rostl, z několika velkých balvanů z okolních pastvin. Nese nápis: Zde se narodil Jan Žižka z Trocnova. Pomník navrhl stavitel Sedláček a provedl kameník Zeman z Českých Budějovic.

Právě v rámci oslav roku 1924 bylo kolem pomníku vysázeno pět červenolistých dubů. Součástí oslav byla také Sokolská slavnost. V nabídkách prodeje tohoto odznaku se někdy chybně uvádí, že vznikl u příležitosti odhalení pomníku, ten je však starší.

Popis
Odznak z roku 1924 z mosazného plechu zobrazuje realisticky pomník v Trocnově. Rozměrově je poměrně robustnější, na výšku i šířku měří téměř 40 mm. Větší plocha tak dovoluje tvarovou bohatost a detailní propracování. Nechybí nápis Zde se narodil Jan Žižka z Trocnova. Kromě kamenů je zobrazen rovněž kalich a lipové lístky jako symbol slovanství, jubilejní letopočty 1424 (rok úmrtí u Přibyslavi) a 1924. Nahoře najdeme rovněž opis s textem: Jménem páně.

Stav před ošetřením
Vlastní odznak ze slitiny kovů je dobře zachovaný, chybí však zápichová jehlice. Zjevná povrchová koroze byla zvláště patrná v četných záhybech, prohlubních a tvarových detailech odznaku, kde k degradaci materiálu přispívá i větší prachový depozit, který zároveň váže i větší vzdušnou vlhkost.

Ošetření
Odznak byl čištěn nejprve suchou cestou, pomocí jemných štětců byl odstraněn volný prach, částečky koroze a další nečistoty. Následovalo odmaštění povrchu a oplach destilovanou vodou. Korozní produkty byly naměkčeny chemickou cestou a poté snímány mechanicky pomocí kartáčků s jemným skleněným vláknem. Po oplachu všech chemikálií byl povrch doleštěn a konzervován prostředkem na bázi vosků.

Uložení
Odznak bude trvale uložen v depozitáři kovů, chráněn před nevhodnými klimatickými vlivy i prachem.

(text konzervátorka Ing. J. Kubíková, historička PhDr. Milada Krausová, Ph.D.)

Úvodem
Další dva prvorepublikové odznaky k 500. výročí Žižkova úmrtí ze sbírek Regionálního muzea K. A. Polánka v Žatci jsou opět malými uměleckými díly, které zároveň vydávají svědectví o tehdejším obrazu této historické osobnosti. Je na nich zobrazen Žižka v podobě staršího jednookého muže. I když byl Žižka v době své smrti již slepý.

Zajímavý je i textový doprovod v případě druhého odznaku. Husitský hejtman je označen zcela novodobě jako „obhájce české demokracie". Jedná se o reakci na oblibu, jaké se těšila jeho osobnost u legionářů, bojujících za samostatné Československo. Slovo „demokracie" by však pochopitelně středověkému válečníkovi mnoho neříkalo.

Zmínka o pomníku osvobození na odznaku má souvislost se snahami o vznik Žižkova pomníku na Vítkově (Žižkov). Ten byl sice odhalen až roku 1950, soutěže a spory o jeho podobu se však vlekly už od 20. let. 20. století.

Popis
První z odznaků je zhotoven ze žlutého kovu. Má obdélníkový tvar, horní část je zaoblena. Vedle spodobnění jednookého hejtmana v čapce zde najdeme husitský kalich, za ním jsou zkřížené husitské zbraně (hejtmanův palcát, cep a řemdih). Podoba Žižky je inspirována obrázkem M. Alše z roku 1908, který mnozí znají např. jako ilustraci Starých pověstí českých. Aleš se inspiroval Kronikou českou od Enea Silvia Piccolominiho, vydanou v roce 1510.

Po obvodu odznaku je vyryt nápis Jan Žižka z Trocnova a Kalicha 1424 – 1924. Jedná se o rok Žižkova úmrtí u Přibyslavi a rok připomínek 500. výročí úmrtí.

Jiný portrét tentokrát prostovlasého Jana Žižky zdobí další z odznaků ze žlutého kovu, který má tvar podobný nahoře rozšířené mašličce. Najdeme zde na odznak nezvykle mnoho textu. Např. již zmiňovaný nápis po horním obvodu kolem hlavy Jana Žižky: „Památce 500. výročí smrti obhájce české demokracie 1424-1924." Dolní část má po obvodu text: Žižkův pomník, památce národ. osvobození. Uprostřed odznáčku nechybí opět letopočty 1424 – 1924 na prostředku „stužky". Odznáček se nosil i s textilní trikolórou, která se však nedochovala.

Stav před ošetřením
Oba odznaky ze slitin neželezných kovů nebyly před ošetřením v dobré kondici. Povrch byl kromě běžných nečistot poškozen vrstvou korozních produktů, které tvořily silnější vrstvu zejména v prohlubních a pórech. Nechráněný povrch kovů a nevhodné úložné podmínky tak zejména u druhého z odznaků zapříčinily degradaci povrchu slitiny a estetickou nevzhlednost bohatě výtvarně zdobeného povrchu.

Ošetření
Odznaky byly očištěny od volného prachu, ulpělý prachový depozit byl odstraňován pomocí tamponů s roztokem detergentu s následným oplachem v destilované vodě. Korozní produkty byly naměkčeny působením vhodného roztoku komplexonu, který nepoškozuje vlastní kov a poté mechanicky odstraněny. Po několikanásobném oplachu v destilované vodě a etylalkoholu byly odznaky důkladně vysušeny. Povrch byl ošetřen prostředkem na bázi mikrokrystalických vosků.

Uložení
Povrch obou drobných předmětů je náchylný k poškrábání, proto jsou odznaky chráněny jemným papírovým obalem a jednotlivě uloženy v kovové zásuvce v klimatizovaném depozitáři.

(text konzervátorka Ing. J. Kubíková, historička PhDr. Milada Krausová, Ph.D.)

Úvodem
Ve sbírkách muzea v Žatci najdeme i odznak k výročí bitvy u Domažlic z roku 1951. Té historické roku 1431 se zúčastnili prokazatelně i husité ze Žatce. Byla v ní poražena poslední velká křižácká výprava, označovaná historiky buď jako 4. nebo jako 5. Křižáci se patrně rozutekli ještě před příchodem husitského vojska, bitva se tak změnila v řadu potyček při jejich pronásledování.

Domažlice mají bohatou tradici spojenou s touto bitvou, byť bojiště nebylo nikdy přesně lokalizováno. Dnes ji připomíná nový pomník z roku 2015 na vrchu Baldov v podobě obrovského kalicha. Kalich se skládá z 31 prstenců, váží 50 tun a vznikl dle návrh klatovského sochaře Václava Fialy.

Z Baldova měl dle pověsti sledovat „boj" kardinál Julian Cesarini, duchovní vůdce výpravy. Jeho kardinálský klobouk a pověřovací bula, které na útěku ztratil, byly ve městě uchovávány až do Bílé hory. Se ztrátou klobouku bývá také spojován pavilónek v podobě klobouku u Kouta, který však ve skutečnosti sloužil spíše jako útočiště pro panstvo na lovu.

Domažlice jako převážně české město měly na rozdíl od Žatce možnost rozvíjet tradici bitvy již od 19. století. K oživení a popularizaci husitských reminiscencí v tomto regionu přispěli nemalou měrou i spisovatelé z centrální části Čech (např. K. J. Erben, B. Němcová). Husité na Domažlicku se stali oblíbeným tématem nejen pověstí, ale i básní a povídek.

Za první republiky pokračovaly připomínky husitství na Domažlicku ve vlasteneckém duchu. Roku 1931 byl na Baldově položen základní kámen k pomníku. Do jeho základny byla uložena prsť z významných husitských bojišť. Z druhé křížové výpravy, ke které patřila bitva u Žatce, je zastoupen Německý Brod (1422), kde byla výprava definitivně poražena.

Na Baldově byla původně v plánu rozhledna v duchu tehdy moderního konstruktivismu dle návrhu Kamila Roškota. Místní ji pro její moderní tvar překřtili promptně na skluzavku. Hospodářská krize a druhá světová válka však dokončení projektu neumožnily.

Z oslav bitvy u Domažlic vešly do historie právě ty z roku 1931 na Baldově. A následně oslavy roku 1951, která se již konaly ve zcela jiném duchu – v režii komunistického režimu. Součástí těchto oslav byla i vojenská přehlídka na náměstí v Domažlicích. Hlavním řečníkem byl nechvalně proslulý ministr A. Čepička. Dobový plakát i odznak zdobil vedle husity také rudoarmějec. Nový režim takto demonstroval svou sílu a spojenectví se Sovětským svazem směrem k blízké německé hranici. Nechybělo ani všudypřítomné heslo: „Západní Čechy, pevná hráz socialismu a míru." Vojenské přehlídky jako součást připomínek husitských bitev se udržely i několik následujících let, byť se přesunuly z Domažlic do rovněž pohraničního Tachova.

Popis
Odznak z oslav 520. výročí bitvy u Domažlic je zhotoven ze žlutého kovu. Má tvar husitského štítu. Připomíná figurální prvorepublikové odznaky z doby první republiky, řemeslné zpracování však již není tak kvalitní. V duchu ideologie 50. let zachycuje rudoarmějce, až za ním stojí husita. Před oběma bojovníky je znak se psí hlavou, známý z Jiráskovým Psohlavců. Ten za vlády komunistů používala pohraniční stráž. Po obvodu odznaku je zmíněné dobové heslo hraničářského kraje: „Západní Čechy, pevná hráz míru a socialismu". Ve špičce štítu nechybí povinná pěticípá hvězda. V dolní části odznaku jsou letopočty 1431 (datum bitvy u Domažlic) a 1951 (výroční rok oslav) a místní určení Domažlice.

Stav před ošetřením
Oslavný odznak ze slitin neželezných kovů je vzhledem k dataci zpracován již novějšími technologiemi a oproti výtvarně i materiálově kvalitněji zpracovaným odznakům starším (stříbrným, ale i zlatým, bronzovým, alpakovým) je vyroben z tombaku (slitina mědi a zinku s vyšším obsahem mědi), který se postupně pro tento druh produkce prosadil jako levnější varianta (spolu s hliníkem). Snížená pevnost materiálu, rozličné poruchy ve struktuře slitiny, ale i běžné užívání předmětu mají za následek degradaci materiálu, která je patrná u popisovaného odznaku zejména v okrajích a celé pravé části povrchové vrstvy.

Ošetření
Odznak byl zbaven běžných nečistot pomocí štětců a celý povrch byl odmaštěn v roztoku vlažné vody s detergentem. Po oplachu a důkladném vysušení, byly odstraněny jemně a postupně chemicky změkčené korozní produkty pomocí štětců a měkkého kartáčku. Po důkladném oplachu destilovanou vodou a vysušení byl pomocí textilie vyleštěn povrch a ochráněn slabou vrstvičkou voskového konzervačního prostředku. Odznak byl zabalen do nekyselého hedvábného papíru.

Uložení
Podstatnou složkou ochrany sbírek je preventivní konzervace, která spočívá v nastavení vhodných klimatických podmínek úložného prostoru. V případě tohoto kovového předmětu jde především o nízkou relativní vlhkost vzduchu (do 40%) a udržení stálé teploty bez kolísání.

(text konzervátorka Ing. J. Kubíková, historička PhDr. Milada Krausová, Ph.D.)

Úvodem
V rámci exponátů měsíce 2020 jsme již představili jednu z replik husitského cepu ze sbírek Regionálního muzea v Žatci. Ve sbírkách se však nachází i další z replik tohoto původně zemědělského nářadí, pro něž však lidský mozek vynalezl i poněkud méně ušlechtilé využití na válečném poli. Okovaný cep používala nejen husitská vojska. Ten náš naštěstí žádnou lidskou hlavu nerozbil.

Popis
Na kulaté dřevěné rukojeti o průměru 3,5 cm je na horním konci šesti železnými hřeby přibito kování s okem. Na něm najdeme dva články řetězu. Na posledním z nich je nasazen dřevěný biják, na kterém jsou nabity dvě řady železných hrotů. Biják je ukončen v dolním konci železnou skruží. Žerď je dlouhá 165 cm, tlouk (nebo také biják) má 45 cm. Délka kování na žerdi činí 9,5 cm.

Stav před ošetřením
Replika husitské zbraně je zhotovena ze dvou materiálů. Základem je dřevěný tlouk a násada (stejně jako u cepu k mlácení obilí), kování, objímky, oka a hřeby jsou ze železného kovu. Dřevěné části repliky vyžadovaly před uložením do depozitáře čištění a ochranu proti dřevokaznému hmyzu, kování bylo třeba zbavit koroze a preventivně ošetřit povrchové plochy.

Ošetření
Jde o repliku z 20. století, tedy o novodobé materiály i techniku. S ohledem na tuto skutečnost byl volen i konzervátorský zásah Zbraň byla zbavena nečistot několikanásobným čištěním pomocí štětců a odsávání. U dřevěných části (povrchově mořených) byl pouze doplněn ochranný nátěr proti dřevokaznému hmyzu. Kovové díly byly nejdříve mechanicky zbaveny volné koroze kovovým kartáčkem a ocelovou vatou, poté konsolidovány proti korozi prostředkem na bázi přírodního taninu. Po dokončení konzervace a vysušení byla replika zbraně opatřena ochrannou povrchovou vrstvou, tvořenou zejména vosky.

Uložení
Pro každý sbírkový předmět je navrženo nejvhodnější uložení, tedy optimální rozmezí teploty a relativní vlhkosti v úložném prostoru. Stejně důležité jsou i vhodné obaly (papír, lepenka, krabice, box), které chrání vyčištěné předměty před prachem, chemickými polutanty i zářením. Pro repliky husitských zbraní, (kterých má muzeum ve sbírce několik), byly takové podmínky vytvořeny v depozitáři zbraní.

(text konzervátorka Ing. J. Kubíková, historička PhDr. Milada Krausová, Ph.D.)

Úvodem
Tzv. Husitská bašta v Žatci, která je dnes sídlem recesistického muzea Homolupulů, vždy lákala výtvarníky. Na akvarelu Wilhelma Fischera (1894 – 1979), který je vystaven ve stálé expozici v hlavní budově Regionálního muzea K. A. Polánka v Husově ulici, můžeme spatřit její podobu z doby první republiky. Zajímavý je i pohled na dnes již neexistující domky starého Podměstí. Ve sbírkách muzea je několik Fischerovým obrazů a grafik převážně z 20. let, které vynikají fotografickou přesností v zobrazení i jemnou, většinou pastelovou barevností. Fischer zachytil také např. starou hrázděnku v Mlynářích, staré domy v Podměstí, trh na žateckém náměstí nebo Kněžskou bránu.

Husitská bašta byla součástí středověkého opevnění v západní části historického jádra. Vznikla patrně již před rokem 1463, dle nové verze kolem roku 1440. Na vyobrazení města z počátku 17. století od Willenberga najdeme na západní straně opevnění kromě ní ještě další dvě. Ty se ovšem nedochovaly. Od roku 1836 do počátku 20. století sloužila bašta jako obytný dům, přesto nebyl její původní účel zapomenut. Dnešní podoba je mírně změněna, protože se bašta roku 1946 téměř zřítila. V dubnu 1972 spadla znovu část hradeb mezi Kněžskou branou a baštou v délce téměř třiceti metrů. Zrekonstruována byla ona i část hradeb.

Husitská bašta byla součástí parkánové hradby, ze které výrazně vystupovala. Zděnou část tvořila původně čtyři podlaží, dolní mělo klíčové, ostatní převážně čtvercové střílny. Střílet se dalo také z podstřešního patra. Její nestabilita pramenila z toho, že byla kvůli prudkosti svahu postavena na uměle navršené zemině zpevněné dřevěnou konstrukcí.

Popis
Wilhelm Fischer zobrazil na svém akvarelu Husitskou baštu, okolní domy a staré domky v Podměstí uprostřed zeleně. Bašta je zachycena v pravé horní části obrazu. Dominantní je spíše spodní část s polorozpadlými domky za velkým dřevěným plotem. Rozměry akvarelu činí 32 x 44 cm. V pravém dolním rohu je datace 1927 a jméno autora.

Stav před ošetřením
Akvarel je celoplošně lepený ke kartonové podložce a mezivrstvu tvoří barevný papír, lepený rovněž celoplošně k vlastní malbě. Adjustaci doplňuje tmavohnědý dřevěný rám a antireflexní sklo. Vlastní akvarelová malba byla před ošetřením bez většího poškození, jen zaprášena. Pronikání prachu či hmyzu způsobilo nevhodné uchycení kartonové podložky s lepenou malbou k rámu. Četné přelepy a nevhodné pásky deformovaly podložku malby.

Ošetření
Ošetření Fischerova akvarelu je příkladem preventivního konzervátorského zásahu. Vzhledem k trvalému vystavení vyžaduje malba častější zhodnocení stavu. Po vyjmutí z rámu byla vlastní malba včetně pasparty vyčištěna suchou cestou pomocí jemných štětců a latexové houby. Nevhodné přelepy, pásky a lepidla ze zadní strany byly postupně sejmuty a odstraněny. Po dočištění rámu a skla byla adjustace malby zkompletována.

Uložení
Akvarel je součástí stálé expozice na hlavní budově muzea, která společně s dalšími exponáty připomíná žatecké historické reálie a zobrazení města i okolí.

(text konzervátorka Ing. J. Kubíková, historička PhDr. Milada Krausová, Ph.D.)

Úvodem
Naše muzejní připomínky husitské tradice uzavřeme rytinou Wilhelma Kandlera s motivem Libočanské branky a dnes již neexistující bašty. Kromě precizní umělcovy práce a muzejní péče o toto dílo nás bude zajímat „husitský nápis" na baště.

Ve starší literatuře se totiž někdy chybně uvádí, že na baště („sestře" minulý měsíc v exponátu zmíněné bašty „Husitské") byl husitský nápis ve staročeštině glosující česko-německé vztahy. Měl znít: "Tenkrat niemecz czechům przege, když se had na ledie hrzege" – ve volném „překladu": "Tenkrát Němec Čechu přeje, když se had na ledě hřeje". Poznámka o existenci nápisu je připsána i k této grafice.

Na baště, která byla zbořena roku 1880, byla však ve skutečnosti deska s motivem lva, orlice, městským znakem a kalichem. I zde byla volná souvislost s husity, neboť deska měla symbolizovat přijímání podobojí v poděbradské době. Byl zde i nápis o dokončení hradeb s letopočtem 1463. Na grafice je vidět v náznaku.

W. Kandler (1816 – 1896), autor rytiny, Žatec znal, protože jeho otec zde působil jako učitel kreslení. Rodina se však roku 1830 odstěhovala do Prahy, aby Wilhelm mohl studovat výtvarné umění. I přes přerušení studia z rodinných důvodů se Kandlerovi jeho sen splnil. Pracoval pro Habsburky, dostal se na studijní cestu do Itálie, vystavoval ve Vídni. Mezi jeho obrazy najdeme řadu historizujících motivů (také z českých dějin), precizní zobrazení hradů, zámků a dalších objektů, obrazy s tématikou antických zřícenin i figurální malby.

Popis
Tištěná černobílá mědirytina (tisk I. L. Korber) Libočanské branky a střední bašty na západní straně opevnění od Wilhelma Kandlera. Pohled směrem z Podměstí. Ve spodní části jsou zachyceni měšťané při procházce v parkové zeleni. Vlastní tisk má rozměr 130 x 180 mm, celá papírová podložka 220 x 245 mm. Údaje o tisku a autorství jsou uvedeny ve spodní části. Nyní je grafický list nerámovaný, je přiložena jen papírová pasparta, která existenci výše zmíněného textu na baště připomíná.

Stav před ošetřením
Grafický list se dochoval v poměrně dobrém stavu, největší poškození je patrné ve změně vlastností papíru vlivem dlouhodobé expozice denním světlem, což jsou změny nevratné. Další drobné defekty – trhlina v pravém dolním rohu a nálepky se zbytky lepidla jsou odstranitelné.

Ošetření
Grafický list včetně pasparty byl zbaven volného prachu pomocí štětců a pak byl měkkými restaurátorskými pryžemi postupně oboustranně čištěn. Papírové nálepky byly odstraněny po zvlhčení pomocí skalpelu a papír byl dočištěn od zbytků nevhodných lepidel. Trhlina byla zcelena pomocí velmi jemného japonského papíru a reverzibilního lepidla. Lisováním mezi filtračními papíry byl tisk vyrovnán.

Uložení
Pro dlouhodobé uchování grafických listů je zásadní jejich ochrana před vlivem světelného záření a trvalé uložení v kvalitních nekyselých obalech v prostředí s vhodně nastavenými hodnotami vlhkosti a teploty. Takové podmínky nové depozitáře muzea umožňují a obecně je tato preventivní péče důležitým a účinným nástrojem pro uchování sbírek v každé kulturní instituci.

(text konzervátorka Ing. J. Kubíková, historička PhDr. Milada Krausová, Ph.D.)