Zimní král v Žatci
Žatec byl, jak již bylo zmíněno počátkem 17. století městem nekatolickým. Podle Rudolfova majestátu, který byl v Evropě unikátem, si ostatně každý směl vybrat své náboženství. To však nemělo trvat dlouho.
Katoličtí Habsburkové, vládnoucí v zemi, považovali za svou svatou povinnost ochranu víry, té svojí – katolické. Velká část českých stavů, těch nekatolických, se však odvolávala na svá práva a zemské zvyklosti, potvrzené právě Rudolfem II. roku 1609.
Když začal tzv. druhý stavovský odboj, bylo úkolem Žatce opět především poskytovat peníze. Tedy odvádět berni, ale také proviant. A poskytovat vojáky do krajské hotovosti (vojska). Město a příslušná vrchnost platily vojákům také stravu, výstroj a výzbroj.
Tzv. mustruňk – tedy vyzbrojování členů hotovosti se v Žatci konal před někdejší Majnušskou (Čeradickou) branou, kterou se procházelo na dnešní Chmelařské náměstí. Bylo to tedy někde v části dnešní Husovy ulice či v horní části městského parku. Bylo určeno, že v hotovosti má být každý pátý měšťan a každý devátý poddaný, což se ovšem nedodržovalo.
Žatecká hotovost se v boji osvědčila. Dobývala a dobyla v listopadu 1618 spolu s Arnoštem Mansfeldem katolickou Plzeň. Byla i při jarním velkém tažení nekatolických stavů na jaře 1619. Její početní stav byl tehdy 600 pěších a 160 jezdců.
Po sesazení Habsburků z českého trůnu v srpnu 1619 se Žatec dočkal další významné návštěvy korunované hlavy. Paradoxem je, že tentokrát se měl dočkat trestu nikoliv za to, že panovníkovi zavřel brány před jeho královským nosem, ale naopak za to, že ho nadšeně uvedl do svých zdí. Žatec se opět přidal na stranu, které byla souzena prohra.
Friedrich Falcký po krátkém zdvořilostním váhání českou korunu přijal a 25. října se vydal na cestu do Čech z bavorského kláštera Waldsassen. Doprovázela ho stavovská delegace. Jel přes Cheb a Falknov (Sokolov) přes Žatec a Louny do Prahy.
O průběhu návštěvy Zimního krále, který tehdy ovšem ještě netušil, že ho tak jednou budou nazývat, jsme podrobně zpraveni. Jeho návštěvu v Žatci popsal např. žatecký měšťan, kronikář Pavel Skála ze Zhoře ve své Historii české.
Víme, kudy do města vjel, jak a kým byl přivítán, kde bydlel i co dostal darem. Friedrich Falcký se svou těhotnou manželkou Alžbětou Stuartovnou, dcerou anglického krále, strávili v Žatci v domě Maxmiliána Hošťálka jedinou noc z 27. – 28. října 1619. Král přijel k Majnušské bráně odpoledne 27. října. Obdržel klíče od města, vyslechl uvítací projevy a básně a byl doprovozen na náměstí. Z pohledu dnes moderního feminismu zaujme fakt, že královnu sice vítaly ženy, ale vinš přednášel muž – student v ženských šatech. Kvůli znalosti latiny. Druhého dne král slíbil potvrdit městská privilegia. Povšimněte si také praktičnosti darů, kterých se králi dostalo.
Návštěva tohoto panovníka patří k těm nejznámějším, je tradičně zmiňována v souvislosti s Hošťálkovým domem, či spíše domy, protože identita toho pravého č. p. 144 vedle radnice,byla potvrzena teprve nedávno.
Dejme nyní slovo kronikáři:
„ Úřad pak a obec Žatce, měvše sobě vzkázáno časně o příjezdu královském hotovily se také k uvítání tak veleslavného hosta, jak možnost a času krátkost k tomu postačovala. Když tedy dotčeného dne 27. dne října, jenž trefil se v den Páně nedělní, měšťané dle nařízení úřadu byli uvedeni pod dva praporce, jeden červený s erbem městským a druhý bílý a modrou kostkou šitý, kterýž bratrstvo střelců, v témže městě dosti silné, dalo na svůj vlastní groš ku poctivosti krále nového zhotoviti a nápisem latinským, jímž králi štěstí a požehnání k úřadu jeho vinšovalo a svou poddanou hotovost osvědčovalo, jehožto každá litera v jednom tom poli neb kostce bílé neb modré stála, takže celý praporec literami zlatými byl naplněn zokrášlili. I očekávali naň, stojíce na rynku dvěma řady od vrchní roury až právě k domu Maximiliána Hošťálka z Javořice, v němž lozument pro krále a královnu byl opatřen.
Mezitím úřad dostav zprávy, že by král již k městu se blížil, vyšel proti němu až za bránu Meinušskou na plac ten prostranný,na němž se obyčejně mustruňkové krajští držívají. Král pak, jak jich dojel a co by činiti mínili srozuměv, poručili zastaviti s vozem, na němž s královnou a se synem svým nejstarším seděl. Tu přistoupiv purkmistr se všemi konšely ke králi při němž také v tu dobu, sesednuvše s vozů svých, postavili se Joachym Ondřej Šlik, hrabě, a Václav Vilím z Roupova, aby doslýchali, co se mluviti bude, poručili ho vinšem a slovy pokornými přivítali v jazyku latinském Tobiáši Felixovi, přednímu radnímu ve smyslu takovém..."
Král vyslyšev i přijav k sobě s přívětivostí znamenitou ten křesťanský vinš i klíče s pečetěmi od purkmistra, rady i vší obce žatecké jemu učiněný, zakázal se jim zase ústy vlastními jazykem německým, že je v paměti milostivé míti i se všechněmi svobodami jejich chrániti a zastávati chtíti ráčí. Klíče pak a pečeti purkmistru zase navrátil. A poněvadž podle úřadu vyšel také v totéž místo i nemalý počet manželek jejich a měštek nejpřednějších, mladých i starých, podle způsobu a možnosti jedné každé do oděvu počestného přistrojených, aby i ony na dokázání srdečně své veselosti a povinnosti poddané ke královně, ji jménem svými i všeho poctivého pohlaví ženského, v obci té bydlícího, uvítaly, pročež písař radní řeč svou dokonal,přistoupil k vozu královskému i ten zástup matron žateckých a učinil jí vinš náležitý skrze jednoho mládence školního, do oděvu ženského přistrojeného, kterýž ona také od nich vděčně přijala a jim se podobnou milostí zavázala.
Po té úřad, jda při voze královském s hlavami otevřenými, a fraucimor městský za úřadem uvedli tím způsobem krále s královnou skrze město až do příbytku jeho mezi 23. a 24. hodinou. Měšťané pak stojící na rynku pod praporci svými také je tiše nakloňováním před nimi hlav i praporců vítali. Ale jak vjeli do hospody, tu teprva střelbu malou i na baštách pouštěli, všickni hlučně a radostně „Vivat rex" provyskujíce. Což vše králi náramně se líbilo, jako potom i traktací při jídle večerním a ranním, při níž žádného nedostatku jak od vína výborného, tak i od konfektů rozmanitých se nenacházelo. To také králi bylo milo, když, jeda do města, vyrozuměl od dotčeného písaře radního, že obec žatecká nad paměť lidskou přidržela se a přidrží dosavad náboženství evangelického obnoveného a srovnává se jak v učení tak i v řádích církevních s církví jeho falckou.
Na ráno, dříve nežli král před odjezdem svým k stolu sedl, úřad vyžádav sobě audiencí před ním, opáčil mu opět žádost svou předešlou a na důvod a dotvrzení lásky své poddané ke králi daroval mu velikou měděnici a nálevku pozlacenou, kteráž dosti řemeslně udělána a za 400 kop míšenských koupena byla. Tu přijav od nich s radostí, potvrdil jim ještě poznovu řečí přívětivou všeho svého zakázání včerejšího.
Mostští prezentovali také králi skrze vyslané své dar od vína a obroku, kterýž byl mu příjemný. Po obědě odjel do města Loun, by od úřadu žateckého až do předměstí, od měšťanů pak střelbou větší i menší dosti daleko za město doprovozen."
Pavel Skála ze Zhoře: Historie česká, Praha, Svoboda 1884, s. 203 – 204
Když Albrecht z Valdštejna donutil 4. listopadu 1620 Louny, aby se vzdali, obeslal také lépe opevněný a větší Žatec. Žatečtí ještě 5. listopadu 1620 poslali Friedrichovi Falckému list s žádostí o radu a upozorněním, že se sami nemohou udržet. Odpovědi se patrně již nedočkali, nebo se nám nedochovala. 8. listopadu došlo k osudové bitvě na Bílé hoře. Stavové se vzdali a vyzvali města, aby učinila totéž. Žatec obsadil Jindřich Hýzrle z Chodů, jeden z Valdštejnových důstojníků, patrně 18. listopadu 1620.
Král Friedrich s rodinu z Prahy uprchli hned po bitvě. Do konce svého života sice používal titul český král, to však na jeho debaklu v Čechách nic nezměnilo.
Vítězný Ferdinand II. Habsburský, kterému v bitvě na Bílé hoře notně pomohli jeho spojenci Bavoři, si to mohl vyřídit s odbojník ještě krutěji, nežli jeho jmenovec roku 1547.
Vřelé přijetí, kterého se Fridrichu Falckému, v Žatci dostalo, nepochybně přispělo k exemplárnímu potrestání primátora Maxmiliána Hošťálka z Javořice (nar. 1564), který byl popraven při Staroměstské exekuci 21. června 1621. Málo mu pomohlo, že byl jediným mužským členem rodiny, který přežil morovou ránu roku 1582. Osud mu nachystal neméně děsivý konec, který mu však pomohl alespoň v cestě do českých učebnic dějepisu. Primátorem Žatce bylo od roku 1610, šířily se řeči, že si úřad spíše koupil, než že by si ho zasloužil. Pozitivní na tomto faktu bylo, že to bylo za velkou půjčku městu, na jejímž splácení po dobu svého života netrval. Hošťálek byl sice také členem stavovského direktoria, ale bylo o něm známo, že nebyl nikterak aktivní. Do Prahy na zasedání jezdil velmi nerad a raději si nechal opisy písemností posílat do Žatce. Města ostatně hrála v povstání druhé housle, vedoucí úlohu měla nekatolická šlechta, která se k vlastní škodě nebyla schopna zbavit přezíravého postoje k městům a jejich obyvatelům.
Do Žatce se tak z Prahy měla vrátit již jen Hošťálkova hlava, aby zde byla nabodnuta na hák a vystavena na Pražské bráně pro výstrahu dalším potencionálním odbojníkům. Jako Hošťálkova hlava je po staletí označována také plastika vousatého muže, vystupující z fasády žateckého kostela. Tělo žateckého primátora skončilo ve společném hrobě u kostela Matky Boží na Louži v Praze.
Kronikář Pavel Skála ze Zhoře emigroval spolu s dalšími žateckými nekatolíky do saského Freiberku, stejně jako část Hošťálkovy rodiny.
(Výtah z publikace: Krausová, Milada. Korunované hlavy v Žatci. Regionální muzeum K. A. Polánka v Žatci – Tiskárna AKORD Chomutov, s.r.o. 2018)
